ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1608.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1608/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Č. T., a.s., proti povinnému P. V., prodejem movitých věcí, pro 170.815,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 E 480/98, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2002, č.j. 22 Co 4/2002-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného.
Povinný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu „se opírá o rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem“, neboť vykonávaný platební rozkaz byl vydán na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, a odpor proti němu byl odmítnut nedůvodně.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno dne 27.8.1998, bylo namístě o odvolání rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, pročež soud dovolací postupoval shodně (viz výše).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. O žádný takový případ v těchto zmíněných ustanoveních v dané věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.) v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o.s.ř., neboť ji ve svém rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl vznesen (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Povinný podáním nepřípustného dovolání z procesního hlediska zavinil, že bylo odmítnuto; oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Tomu odpovídá ve smyslu §146 odst. 2, věty první ( per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř výrok o tom, že žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení nemá právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2003
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu