ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1666.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1666/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně S. c. ČR, zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. F., o vrácení plnění z neplatné smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 C 709/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27.3.2002, č.j. 30 Co 35/2002-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému navrátit jí v žalobě specifikované nemovitosti s tím, že naopak ona vrátí žalovanému „valorizovanou kupní cenu zvýšenou o náklady na opravu v konečné částce 253.844,- Kč“. Dospěl ke shodnému závěru, že kupní smlouva ze dne 30.8.1978, jíž byly předmětné nemovitosti převedeny na žalovaného, byla sice absolutně neplatná, jelikož k jejich zcizení nebyl dán řádný souhlas ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 a 3 zákona č. 218/1949 Sb. ve formě náležitého správního rozhodnutí, avšak žalovaný vlastnické právo k dotčené stavbě ke dni 12.9.1988 vydržel, a totéž - ke dni 1.1.1992 - platí i ohledně příslušného pozemku. Podle odvolacího soudu není pochyb, že žalovaný byl v dobré víře, že mu svědčí platný titul, neboť důvod neplatnosti kupní smlouvy, která byla registrována státním notářstvím, byl tímto „specifický“; zjištěné okolnosti uzavření smlouvy tuto dobrou víru zpochybnit nemohou, neboť nic nesvědčí „o nekalém způsobu nabytí, jež by bylo v rozporu se zákonem“, zejména z hlediska zásady, že v pochybnostech se držba považuje za oprávněnou.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním. Oba soudy pochybily, uvedla, pokud „nezkoumaly, resp. nevzaly na zřetel“ důkazy, že žalovaný získal předmětné nemovitosti za okolností, které „nesvědčí o poctivosti nabytí“, neboť v rozhodné době pracoval na bývalém odboru kultury ONV a jako takový „věděl či při běžné opatrnosti mohl vědět“, že smlouva nebyla uzavřena platně. Dovolací soud by měl dále rozhodnout, kdy počíná běžet „dobrá víra jako objektivní lhůta pro vydržení“, byl-li vlastník v době převodu sporných nemovitostí zbaven práva svobodně jednat, a co lze pod pojmem „objektivní dobrá víra“ vůbec rozumět; podle dovolatelky mohla lhůta pro vydržení začít běžet nejdříve dnem, kdy svoboda právního jednání byla obnovena, tj. dnem 17.11.1989.
Jelikož oba soudy rozhodovaly po 1.1.2001, projednal i dovolání Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.
Nezakládá ji ani ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. V projednávaném případě odvolací soud sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, jím však tento soud v dané věci rozhodl shodně (zamítavým výrokem) jako v rozsudku dřívějším.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné).
Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelčiny argumentace, jsou tedy v daných souvislostech nevýznamné.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde rovněž nejde; specifické okolnosti funkčního postavení žalovaného v tehdejších správních strukturách potud podnětné nejsou.
V obecné rovině pak není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je tomu tak též proto, že další, v dovolání předestřené, úvahy o podmínkách vydržení neobstojí.
Dobrou víru (coby podmínku vydržení) dovolatelka nespojila s důvodem neplatnosti smlouvy, kterou žalovaný dotčené nemovitosti nabyl, totiž s nedostatkem kvalifikovaného souhlasu, vyjádřeného správním rozhodnutím, nýbrž - nepřípadně - s okolnostmi jinými; také to, zda se jinak - politicky („než byla obnovena její práva svobodně jednat“), nikoliv právně - cítila omezena v projevu, jímž by do běhu lhůty k vydržení relevantně zasáhla, pro účinky vydržení rozhodné není.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Poněvadž ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; žalovanému, jenž by měl jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu