ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1696.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 1696/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věcí nařízení výkonu rozhodnutí oprávněného města S. proti povinnému L. K., prodejem movitých věcí, pro 100,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 10 E 143/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.5.2002, č.j. 5 Co 1174/2002-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí; ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně (rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 12.4.2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněné pod č. 4/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a dovodil, že udělený blok na pokutu není materiálně vykonatelný, neboť neobsahuje ty zákonem stanovené náležitosti, jež spočívají v (písemném) poučení o lhůtě splatnosti pokuty a o následcích jejího nezaplacení.
Oprávněný (za nějž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním) ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu - co do otázky materiální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí - spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť vychází z (nesprávného) skutkového zjištění, že povinný nebyl poučen o splatnosti pokuty a následcích jejího nezaplacení. Toto poučení totiž bylo uvedeno na „zadní straně“ bloku na pokutu na místě nezaplacenou, která byla při projednání přestupku v blokovém řízení oddělena od „přední části“ a předána povinnému.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Aby mohlo být dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, jež jediné v daném případě přichází v úvahu, muselo by být napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Proto jsou bezcenné námitky proti skutkovým zjištěním, které však jsou skutečným těžištěm dovolatelovy argumentace; dovolatel totiž - posuzováno podle obsahu dovolání - důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neuplatnil, neboť (oproti názoru obou soudů odlišný) právní závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí dovodil nikoli z právní oponentury proti vůdčímu judikátu (R 4/2002 - viz výše), nýbrž ze skutkového tvrzení, že povinný o lhůtě splatnosti pokuty a o následcích jejího nezaplacení ve skutečnosti poučen byl.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3, §224 odst. 1, §243b odst. 5, věty první, o.s.ř; povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu