ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.1718.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1718/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné H. V., proti povinnému F. K., pro částku 3.175,-Kč srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě, pod sp. zn. E 317/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. prosince 2000, č. j. 17 Co 386/99-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 25. 2. 1999, č. j. E 317/99-5, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí srážkami z důchodu podle svého usnesení z 26. 1. 1998, č. j. 4 C 57/98-13, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně z 25. 9. 1998, č. j. 17 Co 117/98-25, ve znění opravného usnesení z 8. 12. 1998, č. j. 17 Co 117/98-28, k vydobytí její pohledávky ve výši 3.175,-Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) a §238a odst. 1 písm. c)“ občanského soudního řádu zjevně ve znění účinném od 1.1. 2001, a jímž namítá, že mu v nalézacím řízení nebyl doručen opis žaloby ani vykonávaná rozhodnutí okresního a krajského soudu; v nemožnosti vyjádřit se k žalobě povinný spatřuje nesprávný postup, jímž mu byla odňata možnost jednat před soudem. Jestliže se odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení nezabýval otázkou doručení vykonávaných rozhodnutí, zatížil tím podle povinného řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000). Právě o prvně zmíněný případ jde v dané věci, jelikož soudy obou stupňů rozhodovaly ještě za účinnosti dosavadních předpisů; dovolací soud tudíž – oproti očekávání povinného – dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, tj. občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“), viz bod 17, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.
V takovémto případě však dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), z obsahu exekučního spisu nevyplývají. Jestliže však povinný takovou vadu řízení, spočívající v postupu, jímž mu podle něj byla odňata možnost jednat před soudem, spatřuje v tom, že (podkladová) rozhodnutí byla vydána „aniž…mu byla dána možnost vyjádřit se k žalobě…“, pak nesprávně zaměňuje, případně směšuje, vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího - jimiž se ovšem soud v řízení vykonávacím zabývat nemůže (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, v němž tento soud odkazuje na jiné své usnesení, a to sp. zn. 20 Cdo 1935/98, kde vysvětlil, že zmatečnost nalézacího řízení není vadou řízení o výkon rozhodnutí v nalézacím řízení vydaného). Protože povinný vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, ve vztahu k samotnému vykonávacímu řízení nenamítá a tato vada nevyplývá ani z obsahu exekučního spisu, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není konečně dána ani ustanovením §239 o.s.ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – aniž se mohl zabývat otázkou, zda vykonávací řízení trpí tzv. jinou vadou (k níž soud přihlíží i z úřední povinnosti, avšak dle §242 odst. 3 o.s.ř. jen je-li dovolání přípustné) – jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první per analogiam o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1, věta první, o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu