ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2012.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2012/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně L., a. s., zastoupené advokátem, proti žalované Č. s., a. s., o 73.682,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 201/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2001, č.j. 64 Co 239/2001-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.556,25 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. R. K.
Odůvodnění:
Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 19. 1. 2001, č.j. 8 C 201/99-59, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované zaplatit žalobkyni částky 73.682,90 Kč s příslušenstvím, 28.018,- Kč (představující náklady nalézacího řízení) a 8.049,- Kč (představující náklady exekučního řízení) a na náhradě nákladů řízení 54.800,- Kč (výroky I. a III.); o nákladech, které žalobkyni v odvolacím řízení vznikly, rozhodl městský soud tak, že zavázal k jejich náhradě žalovanou. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaná nepostupovala v řízení o výkon rozhodnutí vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. E 1003/99 v souladu s ustanoveními §305 a §309 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, a proto je nárok ve smyslu §311 téhož předpisu dán. Jestliže dlužník žalobkyně (povinná) měl více účtů, byla žalovaná (při úvaze, který z nich postihnout, tj. ze kterého odepsat peněžní prostředky do výše vymáhané pohledávky) povinna realizovat exekuci tak, aby „povinnému byla způsobena co nejmenší újma.“ Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu totiž není, jak namítala žalovaná, neproveditelné jen proto, že stejně jako návrh postrádalo označení čísla účtů a uvedení pořadí, v němž mají být postiženy.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, za niž jednala zaměstnankyně s právnickým vzděláním (srov. §21 odst. 1 písm. b/, §241 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001), včas dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o §237 odst. 1 písm. c/ a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Identifikace účtu (účtů), která musí být jednoznačná, popř. uvedení pořadí, v jakém mají být účty postiženy, byly podle dovolatelky i za právního stavu panujícího před 1. 1. 2001 nezbytnými náležitostmi usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu; jestliže je usnesení neobsahuje, je výkon neproveditelný. Ponechání volby účtu, ze kterého má být pohledávka odepsána, na peněžním ústavu nemělo, argumentuje dovolatelka, „oporu v obecně závazných právních předpisech.“ Banka totiž nemohla „dle své volné úvahy“ vstupovat do exekuce tím, že z více účtů povinného vybere ten, z něhož odepíše peněžní prostředky ve výši vymáhané pohledávky; takové určení účtu přísluší pouze státní moci (tomu ostatně odpovídá úprava daného způsobu výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu účinném od 1. 1. 2001). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se závěry, k nimž odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl, a navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 a §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále jen „o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001“), přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí (rozsudkem ze dne 1. 2. 2000, č.j. 8 C 201/99-25, žalobu zamítl, neboť žalovanou neztotožnil s peněžním ústavem, jemuž v řízení o výkon zákon ukládal povinnosti) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (usnesením ze dne 21. 6. 2000, č.j. 54 Co 203/2000-45, odvolací soud výrok týkající se věci samé zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že peněžním ústavem /poddlužníkem/ v řízení o výkon byla žalovaná); opodstatněné však není.
Z úřední povinnosti přihlíží dovolací soud pouze k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem (v projednávaném případě důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci), včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§242 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001). Jelikož uvedené vady nebyly vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalovaná mohla provést výkon rozhodnutí, tj. postupovat podle §305 a §309 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, i když v usnesení o nařízení výkonu nebyly účty povinné označeny číslem a nebylo stanoveno pořadí, v jakém z nich měla být vymáhaná pohledávka odepsána.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nárok žalobkyně je třeba posuzovat – vzhledem k době, v níž mělo dojít k provedení exekuce – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1999, tj. do účinnosti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (jelikož do 31. 12. 2000 níže citovaná ustanovení změn nedoznala, lze vycházet z občanského soudního řádu ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle ustanovení §311 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají ustanovení §305, 308 a 309, může se oprávněný domáhat, a to i tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.
Podle ustanovení §305 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 soud k návrhu oprávněného rozhodne o nařízení výkonu usnesením, ve kterém a/ přikáže peněžnímu ústavu, aby po tom, co mu bude doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, zablokoval peněžní prostředky na účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, b/ přikáže peněžnímu ústavu, aby po tom, co mu bude doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, odepsal peněžní prostředky z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství a vyplatil je oprávněnému, c/ zakáže povinnému, aby po tom, co mu bude doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nakládal s peněžními prostředky na účtu až do výše vykonatelné pohledávky a jejího příslušenství.
Podle ustanovení §309 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje i na částky, které dojdou na účet povinného po tom, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, nejdéle však do šesti měsíců ode dne, kdy byl peněžní ústav vyrozuměn o právní moci nařízeného výkonu rozhodnutí. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nelze-li pohledávku oprávněného včetně jejího příslušenství uspokojit podle §307, odepíše peněžní ústav po vyrozumění o právní moci nařízení výkonu rozhodnutí peněžní prostředky z účtu povinného na něm uložené a vyplatí je oprávněnému. Zbývající část pohledávky uspokojí peněžní ústav ihned, jakmile peněžní prostředky na účtu povinného dosáhnou částky, odpovídající zbývající části celkového nároku oprávněného, pro který je výkon rozhodnutí veden. Nedojde-li k tomu do šesti měsíců po vyrozumění peněžního ústavu o právní moci výkonu rozhodnutí, odepíše peněžní ústav k tomuto dni z účtu povinného peněžní prostředky na něm uložené a vyplatí je na částečnou úhradu vymáhané pohledávky a jejího příslušenství oprávněnému. Tím výkon rozhodnutí zaniká.
V projednávané věci soudy obou stupňů vycházely ze zjištění (dovolatelkou nezpochybněného), že na návrh žalobkyně (oprávněné) nařídil Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. E 1003/99, pro vymožení dluhu ve výši 158.682,90 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí (rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 27 Cm 247/97) přikázáním pohledávky společnosti s ručením omezeným P. (povinné) „ze všech účtů“ vedených u žalované (peněžního ústavu), aniž účty byly označeny číslem (čísla účtů nebyla uvedena ani v návrh na nařízení výkonu rozhodnutí). Usnesení o nařízení výkonu bylo žalované doručeno 27. 4. 1999, právní moci nabylo 12. 5. 1999 a vyrozumění o tom jí bylo doručeno 4. 6. 1999. V době od 4. 6. do 4. 12. 1999 vedla žalovaná pro povinnou dva účty, na kterých byl v rozhodné době, tj. od doručení nařízení výkonu rozhodnutí žalované do uplynutí šesti měsíců ode dne, kdy jí bylo doručeno vyrozumění o právní moci nařízeného výkonu, dostatek peněžních prostředků k uspokojení vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Se zdůvodněním, že nebyl identifikován ten z nich, z něhož měla být pohledávka uspokojena, žalovaná peněžní prostředky ve výši vymáhané pohledávky a jejího příslušenství neodepsala z žádného účtu povinné (a žalobkyni je nevyplatila).
Soudní praxe neměla pochybnosti o tom, že podle právního stavu do 31. 12. 2000 nebylo číslo účtu takovou náležitostí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, s jejíž absencí by zákon spojoval procesně nepříznivé následky pro oprávněného (srov. §261 odst. 1, část věty čtvrté za středníkem, o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Jestliže oprávněný číslo účtu neznal, popř. nevyužil-li před podáním návrhu možnosti dané ustanovením §260 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, postačovalo, když návrh a následně i usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí obsahovaly takové údaje, které umožnily peněžnímu ústavu účet povinného spolehlivě identifikovat; obchodní jméno /název, firma/, sídlo a identifikační číslo (spolu s označením banky jako obligatorní náležitosti návrhu) obecně patřily k dostačujícím údajům, které peněžnímu ústavu sloužily ke specifikaci účtu, z něhož měla být vymáhaná pohledávka odepsána, byla-li povinnou právnická osoba.
Měl-li povinný u peněžního ústavu více účtů, mohlo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí postihnout jeho pohledávky na všech těchto účtech, a to jak tehdy, pokud uspokojení vymáhané pohledávky oprávněného přicházelo v úvahu jen odepsáním peněžních prostředků ze všech účtů, tak i za situace, kdy na každém účtu bylo v rozhodné době dostatek peněžních prostředků pro uspokojení celé vymáhané pohledávky (pořadí, v jakém měla být vymáhaná pohledávka z jednotlivých účtů odepsána, návrh a usnesení o nařízení výkonu – na rozdíl od úpravy účinné od 1. 1. 2001 – obsahovat nemusely). Pokud tedy byly účty i bez číselného označení dostatečně usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí identifikovány, měl peněžní ústav podle stavu peněžních prostředků na účtech v rozhodné době postupovat ve vztahu ke všem, popř. k některým (některému) z nich tak, jak mu to ukládal zákon, tj. až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství peněžní prostředky po obdržení usnesení o nařízení výkonu zablokovat a po vyrozumění o právní moci usnesení pohledávku s příslušenstvím z účtu (účtů) odepsat a peněžní prostředky vyplatit oprávněnému (§305 písm. b, §307 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000), popř. počínat si v souladu se směrnicí danou ustanovením §309 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, jež předpokládá – v souvislosti s šestiměsíčním postižením účtu (účtů) – odepsání a vyplacení peněžních prostředků z účtu (účtů) povinného maximálně ve dvou termínech.
Protože odvolací soud při rozhodování vycházel z výše uvedeného, je jeho právní posouzení správné („doporučení“ postupovat tak, aby povinné byla při provádění výkonu /„volbou účtu“/ způsobena co nejmenší újma, jde nad rámec skutkové podstaty ustanovení §311 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť se týká obchodně právního vztahu mezi žalovanou /bankou/ a povinnou /majitelkou účtů/, viz §708 a násl., resp. §716 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů) a námitka dovolatelky, že výkon rozhodnutí nařízený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. E 1003/99, nebyl proveditelný, protože ponechával žalované na vybranou, který ze dvou (dostatečně identifikovatelných) účtů povinné postihne, neobstojí; Nejvyšší soud proto – bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001).
Podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; výši odměny za zastupování Nejvyšší soud – ve smyslu §151 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 – určil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.).
Náklady žalobkyně v dovolacím řízení spočívají v částce 10.481,25 Kč, představující sazbu odměny za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání (§1 odst. 1, §2, §3 odst. 1, bod 5., §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) – sníženou o 50 % podle §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu