ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2019.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2019/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného C. – r. f., a. s. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti povinné R. o. i., pro 15.366,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. sp. zn. 5 Nc 87/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č.j. 22 Co 193/2002-42, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č.j. 22 Co 193/2002-42, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 3. 2002, č.j. 5 Nc 87/2002-26, se zrušují a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 25. 3. 2002, č.j. 5 Nc 87/2002-26, Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh, jímž se oprávněný domáhal nařízení exekuce platebního rozkazu Krajského obchodního soudu ze dne 17. 3. 1992, sp. zn. 74855/91 (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „ex. ř.“), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že exekuční titul není vykonatelný, neboť ten, jemuž bylo přiznáno právo na plnění, „nemá a neměl způsobilost mít práva a povinnosti a tedy ani způsobilost být účastníkem soudního řízení.“ Uvedený závěr současně vylučuje, aby oprávněný před nařízením exekuce prokázal, že na něj z takového „nonsubjektu,“ jehož nelze ztotožnit s postupitelem, který uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, přešlo právo založené exekučním titulem.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2002, č.j. 22 Co 193/2002-42, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Bez zřetele k tomu, zda je exekuční titul z pohledu označení toho, komu zakládá právo na plnění, vykonatelný, uzavřel, že oprávněný způsobem předepsaným v ustanovení §256 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), neprokázal přechod práva z podkladového rozhodnutí. Smlouvu o postoupení pohledávek, kterou dne 16. 7. 1998 sjednaly O., spol. s r. o., jako právní nástupce zrušeného hospodářského zařízení O., a oprávněný, za dostatečný průkaz převodu práva nepovažoval, neboť „O., Dům rekreace „S.,“ není uveden v příloze Statutu Č. s. r. p. O. P. jako jedna z organizačních složek (čl. II. bod 2. písm. b/ Statutu), resp. označení tam uvedeného „O. D. B.“ se s ním neshoduje, přičemž bližší identifikace a shoda obou „subjektů“ (zejména pro chybějící IČ) nebyla doložena.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný včas dovoláním, které zdůvodnil tím, že věc byla nesprávně právně posouzena (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jeho argumentace vychází z teze, podle níž exekuční titul založil právo na plnění hospodářskému zařízení s názvem O., zřízenému ke dni 1. 1. 1991 Českomoravskou komorou Č. k. o. s. usnesením ze 7. 9. 1990, tedy nositeli právní subjektivity; zbytek označení – „Dům rekreace ΄S.“ – je jen upřesněním příslušné organizační složky, jejíž vedoucí byl oprávněn jménem účelového zařízení jednat ve všech věcech, týkajících se činnosti organizační složky. Podle dovolatele se za takto označenou organizační složkou skrývá ta, jež je uvedena v příloze Statutu pod č. 74, tedy „O. D. B.“ Hospodářské zařízení O. (i s danou organizační složkou) zaniklo bez likvidace 1. 1. 1993 a jeho právním nástupcem se stala O., spol. s r. o., která byla jako postupitelka účastnicí smlouvy o postoupení vymáhané pohledávky. Soudy obou stupňů v hodnocení okolností vztahujících se k nástupnictví oprávněného pochybily, a proto jsou podle dovolatele dány důvody pro zrušení jejich rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud věc posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25), a je i důvodné.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo použil sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení §37 odst. 1 ex. ř. lze exekuci nařídit jen na návrh oprávněného nebo na návrh toho, kdo prokáže, že na něho přešlo nebo bylo převedeno právo z rozhodnutí podle §36 odst. 3 a 5 (dále jen „oprávněný“).
Podle ustanovení §36 odst. 3 ex. ř. lze proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze – podle §36 odst. 4 ex. ř. – prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Podle ustanovení §44 odst. 2, věty první, ex. ř. nařídí soud usnesením exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne.
V projednávaném případě se z obsahu spisu podává, že exekučním titulem (§40 odst. 1 písm. a/ ex. ř.) bylo přiznáno právo na plnění žalobkyni označené „O., Dům rekreace „S.“ Návrh na nařízení exekuce podal oprávněný, který převod pohledávky z exekučního titulu dokládal smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 1998 (včetně příloh specifikujících jednotlivé pohledávky), kterou uzavřel s postupitelem – „O., spol. s r. o.. O tom, že právním nástupcem bývalého hospodářského zařízení „O., byl postupitel předmětné pohledávky, neměl odvolací soud pochybnosti.
Podle ustálené soudní praxe musí exekuční titul z hlediska materiálního obsahovat přesnou individualizaci oprávněného a povinného, určité a přesné vymezení práva a jemu odpovídající povinnosti k plnění, jakož i přesný rozsah a obsah plnění, včetně stanovení lhůty k plnění tam, kde tuto lhůtu nestanoví přímo procesní předpis (srov. §261a odst. 1 o.s.ř., §52 odst. 1 ex. ř.).
Přesné označení účastníků, resp. označení účastníků řízení je nezbytnou obsahovou náležitostí písemného vyhotovení rozsudku, resp. usnesení (srov. §157 odst. 1, §169 odst. 1 o.s.ř.). Stejný požadavek – i když nevyjádřený v občanském soudním řádu výslovně – se uplatní i pro písemné vyhotovení platebního rozkazu, který má účinky pravomocného rozsudku, nebyl-li napaden odporem (srov. §174 odst. 1 o.s.ř.).
V době, kdy bylo vydáno podkladové rozhodnutí (platební rozkaz), se právnická osoba jako účastník řízení označovala obchodním jménem nebo názvem a uvedením adresy jejího sídla, ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů též uvedením identifikačního čísla, popř. dalších údajů potřebných k její identifikaci (srov. §79 odst. 1, větu druhou a třetí, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992). Součástí obchodního jména (názvu) právnické osoby byl i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2, věta třetí, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1992). Připojení údaje o tom, že spor nebo jiná právní věc se týká organizační složky právnické osoby, není na újmu určitosti označení účastníka řízení (a nelze z něho bez dalšího dovozovat, že by za účastníka řízení byla označena jen tato složka).
Označení žalobce v platebním rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 17. 3. 1992, sp. zn. 74855/91, nebylo úplné, neboť postrádalo údaj o právní formě a sídle, popř. též identifikační číslo právnické osoby, nadbytečně pak uvádělo její organizační složku, jíž byl podle přílohy Statutu „D. B.“ (v rozhodnutí „Dům rekreace „S.“ což je totéž, pouze přesněji vyjádřeno). Přesto však nevznikají pochybnosti, že právo na plnění z exekučního titulu svědčilo hospodářskému zařízení „O.“, tedy právní předchůdkyni obchodní společnosti, která jako postupitelka uzavřela s oprávněným (postupitelem) smlouvu o postoupení pohledávky.
Vadné označení účastníka řízení (žalobce) v exekučním titulu v daném případě jeho nevykonatelnost nezpůsobuje (bez pochybností lze z něj dovodit, komu bylo přiznáno právo na plnění), takže úvaha odvolacího soudu, kterou podpořil závěr o neprokázání převodu práva – založená navíc jen na nepřesnosti v označení organizační složky právnické osoby – postrádá opodstatnění.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, lze vztáhnout i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2003
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu