ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2104.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2104/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. N. proti povinné H. T., zastoupené advokátkou, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, pro 25.163,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soud v Hradci Králové pod sp. zn.18 E 3392/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.4.2002, č.j. 20 Co 15/2002-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon soudního titulu, jímž byla oprávněné přiznána částka 25.163,- Kč s příslušenstvím, a to zřízením soudcovského zástavního práva na označených nemovitostech povinné.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.). Podle jejího názoru je zásadního právního významu posouzení otázky „přiměřenosti a vhodnosti“ rozsahu a způsobu nařízeného výkonu rozhodnutí, jmenovitě ve vztahu k výši pohledávky „či charakteru povinnosti“, jež má být vykonána, resp. zda má být výkon rozhodnutí nařízen ohledně „všech nemovitostí“ povinné, jestliže pohledávka oprávněné dosahuje „nepoměrně menší hodnoty“ než je cena dotčených nemovitostí. Odvolací soud se blíže nezabýval zjištěním, zda je k dispozici jiný zpeněžitelný majetek (než nemovitosti), vycházeje toliko z tvrzení obsažených v návrhu oprávněné, pročež pominul, zda neměl být výkon rozhodnutí „veden především jiným způsobem“; podle dovolatelky není důvod, aby obvyklé kriterium vhodnosti výkonu (přiměřenosti jeho předmětu a vymáhané pohledávky) - v případě způsobu výkonu zřízením soudcovského zástavního práva – bylo „potlačeno do pozadí“; ignorovat je způsobuje, že vydaným rozhodnutím o nařízení výkonu je vlastnické právo nepřiměřeným způsobem omezeno.
Poněvadž rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo vydáno po 1.1.2001, projednal Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Proto způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné. Naopak nelze - jak se snad dovolatelka domnívá - v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zohlednit výhrady (uplatnitelné jinak prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř.) proti úplnosti nebo správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodl.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, neboť dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Není pochyb - v obecné rovině - že otázku, zda navržený způsob výkonu je způsobem vhodným (viz §263 odst. 2, §264 odst. 1, 2 o.s.ř.), při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
V soudní praxi je rovněž jednoty (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, je-li navržen výkon rozhodnutí jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění samo o sobě postup podle tohoto ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí resp. nařízení výkonu jiným vhodným způsobem) neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který nejen povede k naplnění účelu výkonu (uspokojení vymáhané pohledávky), nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný.
Při nařízení výkonu rozhodnutí však nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným; naopak je na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného prostor (srov. §253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný otevře příslušným návrhem (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).
„Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. (o jiné případy takové nevhodnosti, předjímané ustanovením §263 odst. 2, resp. §264 odst. 2 o.s.ř. zde zjevně nejde) je tedy ve stadiu nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již oprávněný sám (v návrhu na nařízení výkonu) zprostředkuje soudu - též - informaci o jiných možných (a efektivních) způsobech, případně je-li tato informace soudu dostupná z jeho úřední činnosti, nebo uplatní-li ji povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o.s.ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen.
Obdobné platí ohledně rozsahu výkonu, jenž byl nařízen, míní-li se jím rozsah postižení majetku povinného; také zde při nařízení výkonu není příležitost zjišťovat (zejména dokazováním), jaký je očekávatelný výnos případného budoucího zpeněžení (v jiném výkonu) té které věci (majetkového práva), v důsledku čehož se i zde nabízí k obraně povinného až to stadium exekučního řízení, jímž je zastavení výkonu (podle §268 odst. 4 o.s.ř.).
Tyto zásady - pro způsob výkonu, jímž je (právě) zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech - posiluje ustanovení §338e odst. 1 o.s.ř., podle něhož se při jeho nařízení nepoužije ani ustanovení §263 odst. 1 o.s.ř., jež formuluje zásadu přiměřenosti co do rozsahu výkonu, ani ustanovení §263 odst. 2, §264 o.s.ř., upravující podmínky určení vhodného způsobu výkonu. Zákon tím reflektuje okolnost, že zřízení soudcovského zástavního práva, ačkoli zařazeno mezi způsoby výkonu rozhodnutí ukládající zaplacení peněžité částky, nemá funkci uhrazovací (nesměřuje k přímému uspokojení oprávněného) nýbrž zajišťovací (nuceným zřízením institutu zajištění pohledávky).
Jestliže tyto principy, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud svým postupem, při hodnocení odvolání povinné proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (posuzováno z pohledu jeho výsledku), zjevně respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat za zásadní, resp. zásadně právně významné (ve smyslu, jenž byl výše vyložen).
Není-li dostupný závěr, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu