ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.2306.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 2306/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. Š., zastoupeného advokátkou, proti povinnému V. Š., pro 98.010,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. E 1688/99, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, č.j. 20 Co 84/2002-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud v odvoláním napadené části potvrdil usnesení ze dne 1. 2. 2002, č.j. E 1688/99-71, kterým Okresní soud v Nymburce co do 50.000,- Kč zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí (nařízený usnesením téhož soudu ze dne 8. 2. 2001, č.j. E 1688/99-14, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2001, č.j. 20 Co 129/2000-34). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním, k němuž soud prvního stupně dospěl hodnocením provedených důkazů (výpovědí účastníků a svědků Z. H. a L. B.), že J. Š. (otec účastníků) se souhlasem povinného v roce 1996 zaplatil (poštovní poukázkou) částku 50.000,- Kč na úhradu pohledávky z titulu vyrovnání dědických podílů v celkové výši 150.000,- Kč, jež byla oprávněnému přiznána exekučním titulem (rozhodnutím Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. D 980/92, kterým byla schválena dohoda dědiců zůstavitelky B. Š., zemřelé 20. 6. 1992). Protože J. Š. převzal (zčásti) plnění na základě dohody uzavřené s povinným ve smyslu §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je podle odvolacího soudu třeba považovat závazek povinného vůči oprávněnému v tomto rozsahu za splněný (§566, §559 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný včas dovoláním, jímž – poukazuje na „rozpornosti v tvrzení povinného“ – zpochybnil zjištění, podle něhož J. Š. platil část dluhu za povinného; dohodu, kterou ustanovení §534 obč. zák. pro platné převzetí plnění předpokládá, ve skutečnosti J. Š. s povinným neuzavřeli (a k převzetí dluhu ve smyslu §531 odst. 1 a 3 obč. zák. podmínky splněny nebyly). Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný s ohledem na skutkový charakter dovolatelových výtek navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat již jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto zdůvodnit pouze tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Při přezkumu rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Shora uvedené je významné proto, že dovolatel – byť užití důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ohlašuje – odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci nevytýká. Nesouhlas se soudem prvního stupně zjištěným a odvolacím soudem převzatým skutkovým stavem – soustředěný do výhrad proti závěru o účelu a podkladu plnění Josefa Špitálského – za kritiku právního posouzení věci zaměňovat nelze (pochybení v hodnocení plnění závazku osobou od dlužníka odlišnou ve smyslu §534 obč. zák. jako úkonu směřujícího k zániku dluhu /jeho části/ podle §559 odst. 1 ve spojení s §566 obč. zák., který při splnění zákonných podmínek představuje zánik práva podle §268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř., dovolatel nenamítal). Jelikož důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) je v případě, kdy přípustnost má být založena na závěru o zásadním právním významu rozhodnutí o věci samé (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), bezcenný, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a oprávněný, jehož dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu