ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.24.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 24/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. Š., zastoupenému Mgr. H. R., jako opatrovnicí, za účasti D. Š., zastoupené advokátem, pro 60.078,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 1599/2000, o dovolání D. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2001, č.j. 20 Co 471/2001-20, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. D. Š. je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.955,- Kč k rukám JUDr. V. B. Ve vztahu mezi oprávněným a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 2. 2001, č.j. 1 E 1599/2000-9, kterým Okresní soud v Uherském Hradišti nařídil podle svého rozsudku ze dne 24. 7. 1998, sp. zn. 4 C 115/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2000, sp. zn. 28 Co 505/98, k uspokojení pohledávky ve výši 60.078,- Kč s 26 % úroky z částky 30.000,- Kč od 16. 10. 1997 do 10. 11. 1997, z částky 15.000,- Kč od 11. 11. 1997 do 31. 12. 1997, z částky 115.000,- Kč od 1. 1. 1998 do 26. 1. 1998, z částky 102.000,- Kč od 27. 1. 1998 do 24. 4. 1998, z částky 97.000,- Kč od 25. 4. 1998 do 5. 5. 1998, z částky 92.000,- Kč od 6. 5. 1998 do 20. 1. 1999 a z částky 60.078,- Kč od 21. 1. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení (13.380,- Kč) a nákladů exekučních (3.627,- Kč) výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí, které jsou předmětem společného jmění povinného a D. Š., povinnému zakázal nemovitosti převést nebo je zatížit a uložil mu, aby v určené lhůtě oznámil, zda a kdo k nim má předkupní právo. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §251 a §335 odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), jsou splněny; zejména uzavřel, že navržený způsob výkonu je – bez ohledu na případný nepoměr mezi výší pohledávky s příslušenstvím a cenou nemovitostí – ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. vhodný. Povinný totiž (jak vyplývá z odvolání) „jiné finanční prostředky nemá k dispozici,“ takže za tohoto stavu by jiný způsob výkonu nevedl k vydobytí pohledávky s příslušenstvím.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla D. Š. včas dovoláním (doplněným podáními ze dne 12. 11. 2002, 17. 4. 2003 a 7. 5. 2003), jehož přípustnost opřela o ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti závěru soudů obou stupňů prosazuje, že prodej nemovitostí je ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. způsobem nevhodným, neboť výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím je v zásadním nepoměru k jejich hodnotě, jež činí 2 300.000,- Kč. Oprávněný před podáním návrhu na nařízení této exekuce ani „jiné formy výkonu rozhodnutí nevyzkoušel“ a soud z úřední povinnosti možnost uspokojení pohledávky jiným vhodným způsobem neposuzoval. Podle dovolatelky by měl dovolací soud zohlednit další tvrzené skutečnosti, k jejichž verifikaci nabídla důkazy (že povinný po odchodu do USA zasílá finanční prostředky, z nichž dovolatelka přednostně splácela hypotekární úvěr u banky ve výši 757.000,- Kč, a že od roku 2002 provedl na částečnou úhradu vymáhaného dluhu platby). Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že – nelze-li výkon provést jiným způsobem, protože jiný majetek, který by mohl být postižen exekucí, není k dispozici – není prodej nemovitostí ve smyslu §264 odst. 1 o.s.ř. způsobem nevhodným. S ohledem na dovoláním zpochybněnou otázku nepokládá usnesení odvolacího soudu za zásadně právně významné; proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 ve spojení s §238a odst. 2 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž dovolatelka správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil (i s odkazem na starší judikaturu – usnesení Krajského soudu v Praze z 31. 3. 1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1968, pod č. 41, a stanovisko „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod č. 21), že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí, navrhne-li oprávněný provést výkon jejich prodejem, je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení výkonu vhodným způsobem); soud totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit (aniž by se vyžadovalo, aby nařízení výkonu prodejem nemovitosti předcházely neúspěšné exekuce jinými způsoby uvedenými v §258 odst. 1 o.s.ř.), není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.
Tvrzení dovolatelky týkající se finanční situace povinného a jeho plateb na úhradu dluhu jsou nejen v dovolacím řízení, ale obecně v řízení, jež předchází rozhodnutí o nařízení exekuce, bezcenné; okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popř. v jakém rozsahu, soud při nařízení výkonu nezkoumá (v tomto směru vchází z tvrzení oprávněného). Stane-li se výkon rozhodnutí zřejmě nevhodným prostředkem k uspokojení pohledávky oprávněného až po jeho nařízení (zejména v souvislosti s částečným zastavením výkonu z důvodu plnění povinného), může být na návrh nebo i bez návrhu (jestliže z obsahu spisu vyplývá, že jsou splněny zákonné předpoklady) zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku vhodnosti způsobu výkonu vyřešil v souladu se standardní soudní praxí (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam nemá); Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Manželka povinného, jejíž dovolání bylo odmítnuto, má podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. povinnost nahradit oprávněnému náklady, jež sestávají z odměny za jeho zastupování advokátem v dovolacím řízení; výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/, bodu 1, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., tj. částkou 3.880,- Kč. Součástí nákladů, které oprávněný v dovolacím řízení vynaložil, je dále paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi oprávněným a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu