ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.318.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 318/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné b., s. r. o., proti povinné M. M., za účasti jejího manžela PhDr. M. M., bytem tamtéž, pro částku 600.000,- Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. E 1241/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2002, č. j. 5 Co 2268/2002-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že ke zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce ze strany /tehdejšího/ prvního oprávněného usnesení soudu prvního stupně v jeho II. a III. odstavci zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil) potvrdil usnesení z 21. prosince 2000, č. j. E 1241/2000-13, opravené usnesením z 18. 2. 2002, č. j. E 1241/2000-37, jímž okresní soud (ve IV. odstavci výroku) nařídil výkon rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze z 28. 4. 1998, č. j. 50 CM 72/2000-16 prodejem nemovitostí patřících do společného jmění manželů (a to domu č. p. 31 na stavební parcele č. 399, stavební parcely č. 399, a parcel č. 1594 a 1596, vše v katastrálním území V., zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 1059 u Katastrálního úřadu ve S.) k uspokojení pohledávky oprávněné.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná (zastoupená advokátem) včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovoláním, jímž uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 občanského soudního řádu, zjevně ve znění po novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb.
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně exekuci nařídil 21. prosince 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Odvolací soud pak rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., tedy (byť 31. října 2002, tudíž po 1. lednu 2001) správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací (na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že okresní soud dne 18. února 2002, tedy již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění po novele, vydal usnesení, jímž své rozhodnutí v čísle popisném domu, na nějž se měla exekuce vztahovat, a v příjmení manžela povinné opravil). Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), z obsahu exekučního spisu nevyplývají. Jestliže ovšem povinná takovou vadu (předmětného, tedy vykonávacího) řízení spatřuje v tom, že (podkladové) „…rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, kdy nebyla na jednání vůbec pozvána“, takže „…jí byla znemožněna účast u soudu“, pak nesprávně zaměňuje, případně směšuje, vady exekučního řízení s vadami řízení nalézacího - jimiž se ovšem soud v řízení vykonávacím zabývat nemůže (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod poř. č. 123, v němž tento soud odkazuje na jiné své usnesení, a to sp. zn. 20 Cdo 1935/98, kde vysvětlil, že zmatečnost nalézacího řízení není vadou řízení o výkon rozhodnutí v nalézacím řízení vydaného). Protože povinná vadu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, ve vztahu k samotnému vykonávacímu řízení nenamítá a tato vada nevyplývá ani z obsahu exekučního spisu, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení exekuce) usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání konečně není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Povinná z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinila jeho odmítnutí, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu