ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.349.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 349/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Ostravě se sídlem v Ostravě 1, Havlíčkovo nábř. 34, proti povinnému Ing. J. P., pro 10.000,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 E 2072/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, č.j. 10 Co 702/2002-11, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 25. 1. 1999, č.j. 91 E 2072/98-3, kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě z 11. 3. 1994, č.j. 8 Cm 6/92-179, ve znění opravného usnesení z 31. 3. 1994, č.j. 8 Cm 6/92-182 (ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze z 22. 8. 1996, sp. zn. 8 Cmo 454/94), k vydobytí pohledávky ve výši 10.000,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a povinnému zakázal, aby s věcmi, jež vykonavatel sepíše, nakládal. Odvolací soud uzavřel, že – za situace, kdy podkladové rozhodnutí je po stránce formální i obsahové vykonatelné, oprávněná a povinný jsou věcně legitimováni, výkon byl navržen v rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněné, a jeho způsob není zřejmě nevhodný – soud prvního stupně nepochybil, když ve smyslu ustanovení §251 občanského soudního řádu návrhu vyhověl. Námitka, že výtěžek prodeje (sepsaných) movitých věcí nepostačí ani ke krytí nákladů výkonu (§268 odst. 1 písm. e/ občanského soudního řádu), se může podle odvolacího soudu uplatnit jen v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí a nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení téže pohledávky několika způsoby (v daných souvislostech přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu a prodejem movitých věcí) zákon nevylučuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný (zastoupen advokátem) včas dovoláním, jehož přípustnost (a důvodnost) opírá o vytčené „zmatečnostní“ vady. V řízení o výkon rozhodnutí měl podle dovolatele vystupovat Krajský obchodní soud, resp. Krajský soud v Ostravě (orgán, který vymáhanou pokutu povinnému uložil) a nikoliv stát (Česká republika jednající prostřednictvím příslušné organizační složky), jemuž nesvědčí aktivní (věcná) legitimace, neboť není nositelem oprávnění (§237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Pokud za stát (Českou republiku) jednal vymáhající úředník, je podle dovolatele řízení postiženo také vadou podle §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. V rozporu s ustanoveními §83 a §159 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodl soud znovu o nařízení výkonu, přestože již dříve byl veden výkon rozhodnutí pro vymožení téhož plnění přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (§237 odst. 1 písm. d/ občanského soudního řádu). O odvolání rozhodl soud, jehož soudci byli z projednání a rozhodnutí věci vyloučeni, protože věc „se přímo KS v Ostravě dotýká“ (§14 odst. 1, §237 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu). Dovolatel dále zpochybnil správnost podkladového rozhodnutí a vytknul odvolacímu soudu, že se nezabýval jeho odvoláním v plné šíři uplatněných námitek a že nerozhodl o zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. e/ občanského soudního řádu.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále též jen „o.s.ř.“). O takový případ v souzené věci jde, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po 1. 1. 2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 25. 1. 1999 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti neučinil (odstavec 2/).
Zbývá tedy věc posoudit z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojuje s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; k těmto vadám je dovolací soud povinen podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Protože jiné zmatečnostní vady nejsou dovoláním namítány a ze spisu nevyplývají, zkoumal dovolací soud, zda řízení je postiženo těmi vadami, jež dovolatel výslovně zmínil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost jím být. Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu §19 o.s.ř. zásadně ten, kdo disponuje způsobilostí mít práva a povinnosti (právní subjektivitou). V občanskoprávních vztazích má stát (Česká republika) postavení právnické osoby, tedy subjektu nadaného způsobilostí k právům a povinnostem (§21, §18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Namítá-li dovolatel, že ten, komu svědčí vymáhané právo, je někdo jiný než stát, zpochybňuje věcnou (aktivní) legitimaci účastníka řízení o výkon rozhodnutí; tvrzení, že účastník není nositelem práva, o jehož vymožení jde, však zmatečnost řízení podle shora uvedeného ustanovení založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 20 Cdo 382/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 15/1998 pod č. 107, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 106).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (srov. §20 o.s.ř.); procesní způsobilost je tak spjata s hmotněprávní způsobilostí k právním úkonům. Stát (Česká republika) je způsobilý před soudem jednat jen prostřednictvím státního orgánu, jehož se věc týká; pracovník tohoto státního orgánu, popřípadě pověřený pracovník jiného státního orgánu pak za stát činí procení úkony (srov. §21 odst. 2 o.s.ř.). Česká republika ve spojení se státním orgánem, jehož se věc týká (Krajským obchodním soudem v Ostravě, od účinnosti zákona č. 215/2000 Sb. Krajským soudem v Ostravě), má procesní způsobilost; posouzení toho, zda pracovník státního orgánu, o jehož věc jde, nebo jiného státního orgánu mohl v řízení jednat, se nedotýká otázky procesní způsobilosti státu (nedostatek pověření by mohl být jen vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., která však – i kdyby řízení zatěžovala – přípustnost dovolání nezakládá /§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř./).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení (srov. §83, §159 odst. 3 o.s.ř.). Jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka rozepře zahájené, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem podán znovu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí stejným způsobem a na shodný předmět výkonu, jaký byl označen v návrhu dřívějším. Účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté nastávají tehdy, domáhá-li se oprávněný nařízení výkonu rozhodnutí, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem výkon způsobem, který oprávněný znovu navrhuje na shodný předmět výkonu, pravomocně nařízen. Protože ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 49 E 1423/97 byl k vydobytí téže pohledávky nařízen výkon jiným způsobem (tedy i na jiný předmět výkonu), řízení vadou podle citovaného ustanovení netrpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže rozhodoval vyloučený soudce. Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti (§14 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, že je vymáhána pořádková pokuta uložená (v jiném řízení) povinnému krajským soudem, nemůže sama o sobě (jiné skutečnosti v dovolání nebyly tvrzeny) vést k vyloučení soudců tohoto soudu z projednání a rozhodnutí o odvolání proti usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí (usnesení o uložení pokuty).
Ostatní dovolatelovy výtky nelze pod ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. podřadit, a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 4, věta první, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu