ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.571.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 571/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného D. k. Š., zastoupeného advokátkou, proti povinné J. R., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 E 521/2001, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2002, č.j. 21 Co 406/2002-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil jednak usnesení ze 7. 3. 2002, č. j. 13 E 521/2001-19, jímž obvodní soud nařídil exekuci vyklizením předmětného bytu, a jednak usnesení ze 6. 5. 2002, č. j. 13 E 521/2001-37, kterým týž soud zamítl návrhy povinné na odklad provedení výkonu rozhodnutí a na jeho zastavení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že byly splněny všechny občanským soudním řádem (dále též jen „o.s.ř.“) stanovené předpoklady pro nařízení exekuce (§251, §261, §263), včetně průkazu zajištění bytové náhrady odpovídající vykonávanému rozhodnutí (§343 o.s.ř.). Námitku, že „exekučním usnesením není řešena situace osob žijících s povinnou ve společné domácnosti“, odvolací soud – s vysvětlením, že nařízená exekuce se vztahuje nejen na povinnou, ale na všechny, kdo se v bytě zdržují na základě jejího práva – posoudil jako nedůvodnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná v části potvrzující výrok o nařízení exekuce včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za „právně významnou“ považuje otázku, zda „v jejím případě byly splněny zákonné znaky náhradního ubytování“ a zda „tím byly dány předpoklady pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu“; podle ní totiž „potvrzení možnosti jejího ubytování v ubytovně za dostatečné prokázání zajištění náhradního ubytování považovat nelze.“ Kromě nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) dovolatelka s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítá vadu řízení s odůvodněním, že se odvolací soud nezabýval tím, zda soud prvního stupně „dostatečně prokázal zajištění odpovídající bytové náhrady pro povinnou a osoby s ní žijící“, a to takové náhrady, která jí podle exekučního titulu náleží. Kromě toho pak vyjadřuje „přesvědčení“, že – zavázal-li se smlouvou s ubytovatelem k úhradě ceny ubytování oprávněný – mohlo by se jeho porušením takového závazku stát právní postavení povinné nejistým; konečně – pro případ dohody oprávněného s ubytovatelem, že cenu ubytování bude hradit povinná – dovolatelka namítla, že „takováto smlouva by byla v rozporu s platným právním řádem, protože zákon připouští uzavření smlouvy pouze ve prospěch třetího.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně (a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li odvolací soud právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Povinná však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (pomíjejíc totiž ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř.) v dovolání ani nenamítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou nebo že řeší právní otázku dosud neřešenou či odvolacími nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně. Podklad pro závěr, že je naplněn některý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., přitom rozhodnutí neskýtá, jelikož otázku (viz. 5. odstavec druhé strany dovolání), zda byla povinné zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. 1, 3 o.s.ř.), odvolací soud posoudil v souladu s dosavadní judikaturou (srov. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1996 a č. 3, ročník 1998, pod pořadovými čísly 41 a 15 ve vztahu k institutu smlouvy ve prospěch třetího a dále rozhodnutí uveřejněné v téže sbírce č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27 na str. 134/322 zdola a v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000, pod poř. č. 68 ve vztahu k charakteru náhradního ubytování a k požadavku, aby bylo zajištěno na dobu neurčitou), přípustnost dovolání tedy ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. není dána ani ve vztahu k této otázce.
Dovolatelka za „právně významnou“ považuje otázku, zda v „jejím případě byly splněny zákonné znaky náhradního ubytování a tím dány předpoklady pro výkon rozhodnutí vyklizením bytu.“ Takto formulovaná otázka (jejímž obsahovým vymezením je dovolací soud pro posouzení přípustnosti dovolání vázán) však založit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. způsobilá není již proto, že napadené rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah. Má-li totiž být přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., musí se posouzení dovoláním vymezené právní otázky promítnout nejen do výsledku konkrétního řízení, nýbrž do soudní praxe obecně. Tento požadavek však v posuzované věci – považuje-li dovolatelka za nesprávné právní posouzení otázky, zda byly splněny zákonné znaky náhradního ubytování právě „v jejím případě“ – není splněn, jelikož jde o věc natolik individualizovanou, že závěr přijatý při jejím řešení zobecnitelný není.
Případný rozpor s hmotným právem (jenž by také mohl být podkladem pro úsudek o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí) nemůže být v souzené věci dán již proto, že ustanovení, podle nichž soud nařizuje exekuci, jsou ustanoveními práva procesního
Vyjadřuje-li povinná „přesvědčení“ (viz 7. odstavec druhé strany dovolání), že by se její právní postavení stalo nejistým, zavázal-li by se cenu za ubytování a služby hradit oprávněný, jestliže by tuto cenu hradit přestal, pak nejde o uplatnění způsobilého (§241a odst. 2 o.s.ř.) dovolacího důvodu.
Protože výhrady proti skutkovým zjištěním (vznesené ve 4. a 5. odstavci druhé strany dovolání), uplatnitelné prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř. zohlednit v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze, a protože k případným vadám vyjmenovaným v §242 odst. 3 větě druhé o.s.ř. (tedy i k „jiným“ vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (tj. pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání odmítnout (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu