ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.729.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 729/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) J. L. a B) A. L., proti povinným 1) Č. Ž. a 2) M. Ž., zastoupeným advokátem, vyklizením nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. E 1332/2001, o dovolání povinných proti usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 21. ledna 2003, č. j. E 1332/2001-50 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2003, č. j. 10 Co 130/2003-61, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 21. ledna 2003, č.j. E 1332/2001-50 se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2003, č.j. 10 Co 130/2003-61 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedená rozhodnutí (usnesení, jímž okresní soud zamítl návrh na odklad provedení exekuce, a usnesení, kterým krajský soud toto rozhodnutí potvrdil) soudů obou stupňů napadli povinní včasným dovoláním, jímž uplatnili dovolací důvody podle jejich názoru podřaditelné ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř.
Z ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu v platném znění (dále též jen „o.s.ř.“), podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení, jež touto vadou trpí, v této části podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. v souzené věci nezakládají přípustnost dovolání proto, že usnesení o odkladu provedení exekuce v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na odklad exekuce, není rozhodnutím ve věci samé (viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 1996 sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1997, pod poř. č. 50; k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998, pod poř. č. 61).
Protože dovolání není přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu