ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.782.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 782/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné D. p. h. m. P., a. s., proti povinné L. S., pro částku 206,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 E 1208/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2001, č. j. 47 Co 410/2001-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 8. 2000, č. j. 3 E 1208/2000-2, jímž okresní soud nařídil výkon platebního rozkazu Okresního soudu v Děčíně z 21. 7. 1998, č. j. Ro 2061/98-2, prodejem movitých věcí povinné k uspokojení pohledávky oprávněné.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla povinná (zastoupená advokátem) včasným (viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zjevně ve znění po novelizaci zákonem č. 30/2000 Sb., a jímž (kromě jiného) namítá, že rozhodnutí „vychází z nedostatečných skutkových zjištění.“
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně exekuci nařídil 28. srpna 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Odvolací soud pak rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., tedy (byť 11. října 2001, tudíž po 1. lednu 2001) správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady ? k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání konečně není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Povinná z procesního hlediska – podáním nepřípustného dovolání – zavinila jeho odmítnutí, oprávněné, jež by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2003
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu