ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.801.2002.1
sp. zn. 20 Cdo 801/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1/ T. j. S. J. a 2/ Č. s. t. v., o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 437/97, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.3.2000, č.j. 38 Co 279/98-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil v odvoláním napadené části rozsudek, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., a první žalované uložil vydat nemovitosti, které ve výroku označil. Ztotožnil se s jeho závěry, že žalobkyni svědčí podmínky, které uvedené zákony pro úspěšné uplatnění nároku stanovily, a že první žalovaná (v jejíž prospěch jsou sporné nemovitosti nyní zapsány v katastru nemovitostí) coby nástupce zaniklého ČSTV (na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990) je osobou k jejich vydání povinnou. Na námitku, že sporné nemovitosti nebyly v žalobním petitu dostatečně identifikovány, odvolací soud odpověděl, že přesto z obsahu žaloby zřetelně vyplývá, o které nemovitosti jde. Návrhu, aby připustil dovolání, nevyhověl, neboť otázky, jejichž posouzení první žalovaná žádala otevřít dovolacímu přezkumu, za zásadně významné po stránce právní neshledal.
První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání především namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, kdo je v dané věci subjektem k navrácení majetkových práv povinným. Vznikla-li tělovýchovná jednota jako právní subjekt až ke dni 4.2.1992, nemohla se podle jejího názoru (a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998 sp. zn. II ÚS 19/97) stát právním nástupcem zaniklého ČSTV, a za povinnou osobu je třeba pokládat Český svaz tělesné výchovy, proti němuž byla žaloba dříve vzata zpět. Oba soudy též pochybily, uvedla dále dovolatelka, jestliže žalobkyni přiznaly právo na navrácení majetkových práv i k domu čp. 91 - sokolovně na pozemku parc. č. 119 v kat. území J., neboť nárok na její vydání uplatnila až v doplnění žaloby, po uplynutí lhůty stanovené v §3 zákona č. 232/1991 Sb., jež je lhůtou propadnou. Požadavku určitosti a srozumitelnosti žalobního návrhu podle dovolatelky neodpovídá, jestliže v jeho původním znění žalobkyně žádala navrátit „k.ú. J. - čís. parc. 119 zast. plocha - sokolovna.“
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání dovozovala, že dovolání není přípustné, neboť napadené právní posouzení věci odpovídá závěrům, které již byly v soudní praxi dříve přijaty.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.”).
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1, jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Přípustnost dovolání z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ též nevyplývá, neboť rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím, a ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ není použitelné rovněž, jelikož není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku předcházel rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším, vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (soud prvního stupně v dané věci rozhodoval třikrát; v pořadí prvním a druhým rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl a třetím jí ve vztahu k první žalované a ve výroku specifikovaným nemovitostem vyhověl; procesní prostor pro třetí rozhodnutí však nevytvořil soud odvolací nýbrž dovolací).
Poněvadž odvolací soud zamítl návrh první žalované na vyslovení přípustnosti dovolání, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1, pročež zbývá přípustnost dovolání posoudit již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2, na které dovolatelka ostatně výslovně odkázala.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Dovolatelka v dovolání vystihla otázky, jež odpovídají jejímu návrhu, učiněnému před odvolacím soudem (aby dovolání bylo připuštěno); jinými právními otázkami se ostatně v dovolacím řízení, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než prostřednictvím ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., zabývat nelze. Jen jsou-li tyto otázky (dříve formulované a dovoláním posléze též napadené) zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl vyložen - může být dovolání přípustné.
Tato podmínka přípustnosti dovolání však v daném případě splněna není. Posouzení rozhodných právních otázek, jež podal odvolací soud, je totiž, jak správně namítla žalobkyně, v souladu se závěry, které Nejvyšší soud v obdobných věcech uplatňuje konstantně.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zákona č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kritériím.
Určení tělovýchovné jednoty (první žalované) jakožto právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. nepřekáží okolnost pozdější registrace proto, že dnem 30. 6. 1990 (k němuž měl zaniknout její předchůdce) tato jednota jako subjekt práva nezanikla, ale byla nositelkou, byť od Českého svazu tělesné výchovy odvozené (§6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.), způsobilosti mít práva a povinnosti (srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 21.6.1993, sp. zn. 7 Cmo 18/92, uveřejněné pod č. 15/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To, že se Český svaz tělesné výchovy registroval - na rozdíl od žalované - před 30. 6. 1990, samo o sobě jeho právní nástupnictví po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy nezdůvodňuje, jestliže zůstává neobjasněno, jaká kritéria nástupnictví, stanovená usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990, by mu mohla svědčit. Toto usnesení nástupnictví Českého svazu tělesné výchovy (jehož tehdy platné stanovy samostatnému vlastnictví tělovýchovných jednot nebránily) ve vztahu k majetku, jenž byl „zapsán ve prospěch tělovýchovné jednoty u příslušného orgánu”, výslovně vyloučilo.
Tyto závěry Nejvyšší soud vyjádřil mnohokrát, jsou zmíněny již v odůvodnění výše uvedeného judikátu R 34/1997, a rozvedeny v mnoha rozhodnutích dalších; s tím, že se naopak tělovýchovná jednota do 30. 6. 1990 registrovala, se lze setkat spíše ojediněle.
Nejvyšší soud nepřehlíží, že v celku jeho někdejší rozhodovací praxe existoval i názor jiný (srov. rozhodnutí dovolatelkou namítané, vydané ve věci sp. zn. 3 Cdon 1076/96); je však názorem ojedinělým, a překonaným - nejpozději publikací rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1172/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Odlišný názor, jejž i Ústavní soud ČR zahrnul do odůvodnění jednoho ze svých nálezů (ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. ÚS 19/97, na který se rovněž poukazuje v dovolání), je situován na samém okraji problematiky, jíž se dotýká zde posuzovaná ústavní stížnost (otázky aktivní legitimace Č. o. s.), a průmět do právní věty publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky (svazek 10, ročník 1998 - I. díl, str. 105) nemá žádný. Nejvyšší soud je přesvědčen, že výklad, který v otázce určení povinné osoby konstantně podává, je ústavně konformní rovněž (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19.10.1998, sp. zn. II. ÚS 237/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 12, ročník 1998 - III. díl, pod č. 125), a význam (závaznost) citovaného nálezu z pohledu ústavněprávních aspektů věci tím není nikterak zpochybněn.
Jestliže otázku důsledků pozdější registrace dovolatelky posoudil odvolací soud v souladu uvedenými právními názory, pak napadené rozhodnutí za zásadně významné (po stránce právní) - z hlediska vyložených kriterií - považovat nelze.
Rovněž polemika vedená s odvolacím soudem prostřednictvím druhé dovolací námitky, zda určení sporné nemovitosti (požadované k navrácení v žalobě v původním znění) jako „k.ú. J. - čís. parc. 119 zast. pl. – s.“ („určitě a srozumitelně“) zahrnuje „dům budova č.p. 91 na pozemku st. parcela č. 119“, o níž bylo posléze rozhodnuto, ku splnění podmínky zásadního významu rozhodnutí nevede. Není totiž samozřejmého důvodu k závěru, že odvolací soud, uvažuje o včasnosti žaloby, zde uplatnil právní názor nesprávný (rozporný s ustálenou rozhodovací praxí), nebo že by spor o něj mohl mít (jinak) znaky potřebného judikatorního přesahu, způsobilého ovlivnit všeobecnou soudní praxi. Dovolatelka nedoložila, proč by mělo hodnocení konkrétního žalobního návrhu - je-li jedinečný - mít význam naopak všeobecný; ostatně skutečnou základnou její námitky nemůže být než tvrzení případné vady žaloby, resp. to, že nebyla odstraněna (§43 odst. 1, 2 o.s.ř.), jež přípustný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nenaplňuje. Mohlo by jít jen o vadu řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., která je při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 o.s.ř., zásadně bez významu.
Nelze-li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatelka fakticky napadla, je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným, pak dovolání ani podle tohoto ustanovení přípustné není, a Nejvyšší soud je nemohl než odmítnout (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, jež by ve smyslu těchto ustanovení měla právo na jejich náhradu, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2003
JUDr. Vladimír Kurka, v. r.
předseda senátu