ECLI:CZ:NS:2003:20.CDO.956.2001.1
sp. zn. 20 Cdo 956/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné G. spol.s r.o., proti povinnému Z. B., za účasti jeho manželky J. B., zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 E 109/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2000, č. j. 29 Co 390/2000-28, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2000, č. j. 29 Co 390/2000-28, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud odmítl jako opožděné odvolání povinného proti usnesení ze 7. března 2000, č. j. 1 E 109/2000-20 (doplněnému usnesením ze 4. května téhož roku, č. j. 1 E 109/2000-24), jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného a jeho manželky k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 85.300,- Kč s příslušenstvím, částky 9.216,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení, částky 7.806,- Kč jako náhrady nákladů předcházejících výkonů rozhodnutí (prodejem movitých věcí a nemovitostí povinného) a nákladů předmětné exekuce v částce 4.329,- Kč.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, jímž namítá, že se v době doručování usnesení soudu prvního stupně v místě doručení nezdržoval, jelikož byl na dovolené mimo území republiky. V okolnosti, že odvolací soud nezkoumal, proč si rozhodnutí soudu prvního stupně v úložní lhůtě nevyzvedl, dovolatel spatřuje vadu řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. srpna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) je důvodné.
Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu - vyjádřil-li povinný nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení - posouzení, zda řízení není postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle obsahu spisu bylo usnesení soudu prvního stupně - jako písemnost určená do vlastních rukou - povinnému (po výzvě ze 16. března 2000) uloženo na poště 17. března téhož roku s účinky doručení (podle názoru odvolacího soudu) v pondělí 20. března 2000; povinný zásilku osobně převzal až v pátek 31. března 2000 (srov. doručenku u č. l. 21) a odvolání podal u okresního soudu (také osobně) 13. dubna téhož roku.
K prokázání důvodů dovolání (srov. §243a odst. 2 větu první o. s. ř.) povinný navrhl svědecký výslech L. B. a listinu ze 16. července 2001 označenou jako „Potvrdenie“ a téhož dne podepsanou před notářem. Z této listiny Nejvyšší soud při jednání (§243a odst. 1 věta druhá o.s.ř.) zjistil, že jí L. B. „potvrzuje, že ve dnech 14. března 2000 až 30. března 2000 byl Z. B. u něj na návštěvě v M.“ Z protokolu (Okresního soudu v Malackách ze 16. ledna 2003) o výpovědi svědka L. B. pak Nejvyšší soud zjistil, že svědek onu listinu ze 16. července 2001 sepsal na žádost povinného. Povinný (jenž je synovcem svědkovy nyní již zemřelé manželky) studoval v B., takže svědkovu rodinu často navštěvoval a udržuje s ní „nadstandardní přátelské až rodinné vztahy.“ Až dosud mu pravidelně jezdívá pomáhat s pracemi kolem domu, na zahradě a v bytě, od ledna roku 2000 (kdy se svědek podrobil onkologické operaci, podle čehož si tuto dobu pamatuje) jde každoročně o více několikadenních pobytů.
Výrok dovoláním napadeného usnesení vyjadřuje závěr (viz výše), že odvolání bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené v §204 odst. 1 o.s.ř. Protože běh této lhůty počíná od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, zahrnuje usnesení odvolacího soudu logicky i zjištění, že účastníku bylo doručeno řádně; jen řádné doručení má za následek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které bylo doručováno. Posouzení, zda v konkrétním případě byla uvedená podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů upravujících doručování) a z výsledku šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této úpravy významné.
Nesouhlas s výsledky šetření o skutkových okolnostech doručení (nejde-li o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.) je v dovolacím řízení uplatnitelný v rámci dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že řízení je postiženo jinou (než v §237 uvedenou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle §242 odst. 3 o.s.ř. k takové vadě přihlíží dovolací soud i z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §47 odst. 1 o.s.ř. je třeba do vlastních rukou doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu; zásadou je osobní převzetí zásilky adresátem, jemuž naroveň je postaveno doručení podle §47 odst. 2 o.s.ř. za podmínek zde stanovených.
Podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do 3 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Konkrétní postupy pošty a povinné údaje, vyznačované na doručence osvědčující doručení zásilky určené do vlastních rukou adresátovi, stanovila (do 30.6.2000) v souladu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád).
Podle §37 odst. 8, věty druhé, poštovního řádu vydá pošta zapsané zásilky příjemci jen tehdy, stvrdí-li jejich převzetí na dodacím dokladu a u zásilek s doručenkou i na doručence. Podle §42 odst. l tak příjemce učiní podpisem a datem, a totéž platí i podle přílohy č. 5 poštovního řádu, jež stanoví odlišné podmínky pro podávání úředních písemností s doručenkou, které podle zvláštního předpisu odesílají soudy a další orgány; i zde je stanoveno - pro doručování úředních písemností s modrým pruhem (viz body 17 až 20) - že je pošta vydá jen adresátu zásilky.
Doručenka je (resp. v rozhodném období byla) listinou, jež má povahu listiny veřejné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné pod č. 127/1998 v časopise Soudní judikatura), která se od listin soukromých liší svou důkazní silou; potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (§134 o.s.ř.). Uvedený důsledek lze spojovat jen s doručenkou obsahující všechny náležitosti vyžadované poštovním řádem, tj. - v daném případě - datum převzetí a podpis adresáta; tyto podmínky byly v souzené věci splněny.
V takovém případě učiní odvolací soud zjištění potřebná z hlediska ustanovení §47 odst. 2, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přímo ze spisu (v něm založené doručenky), a dospěje-li k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, odmítne je, aniž je třeba nařizovat jednání (§214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Odvolací soud měl k dispozici spis, z jehož obsahu vyplývalo, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo povinnému zasláno do vlastních rukou prostřednictvím pošty na adresu jeho bydliště. Návěští doručenky potvrzuje, že adresát (povinný), ač se v místě bydliště zdržoval, nebyl při prvním pokusu o doručení dne 16.3.2000 zastižen, proto mu byla zanechána v odevzdacím místě příslušná výzva (o dalším pokusu o doručení); doručenka pak obsahuje potvrzení o převzetí dne 31.3.2000 a v předtištěné rubrice pro „podpis“ (toho, kdo zásilku převzal) se vskutku podpis povinného nachází.
Povaha doručenky jakožto veřejné listiny a charakter údajů jí potvrzovaných mají za následek, že je na účastníku tvrdícím opak (oproti údajům uvedeným v doručence), že totiž stanovený postup doručování dodržen nebyl, aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal.
Zmíněné možnosti vyvrátit předpoklady, na nichž tento závěr spočívá, jsou omezeny zvláštními znaky přezkumu dovolacího.
Šetření o okolnostech doručení rozhodnutí soudu prvního stupně prováděné ze spisu resp. z doručenky není dokazováním (doručenkou se neprovádí důkaz, nenařizuje se jednání atd.), s dokazováním však má společné to, že na jeho základě soud dospívá k určitým zjištěním, jež mají povahu zjištění skutkových. Proto je přiléhavé, aby jejich přezkum nepřekračoval rámec (a není ani jiný samostatný důvod opaku), který je skutkovému přezkumu v dovolacím řízení vlastní.
Neúplnost nebo nesprávnost tohoto šetření lze tedy namítat se zřetelem k těm zásadám skutkového přezkumu (zde užitých analogicky), jež ve vztahu ke skutkovým zjištěním obecně vyplývají z §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Neúplnost skutkových šetření je obdobně §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. relevantní tehdy, jestliže při vytváření příslušného skutkového základu soud nepostupoval přiměřeně hlediskům zakotveným v ustanovení §120 o.s.ř., jmenovitě pominul-li některé skutkové námitky účastníka řízení nebo neprovedl-li konkrétní šetření, ač jeho potřeba vyšla najevo.
Námitka nesprávnosti skutkového šetření se pak analogicky dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. nepojí s jakoukoli skutkovou výhradou; jak z tohoto ustanovení vyplývá, jsou v dovolacím řízení významné zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného šetření nevyplynuly, anebo že naopak pominul skutečnosti, které v řízení vyšly najevo.
Obecně platí, že správnost nebo úplnost skutkových zjištění je vyloučeno poměřovat prostřednictvím tvrzení o skutkových okolnostech uplatněných teprve v dovolacím řízení; v dovolacím řízení jsou skutkové novoty nepřípustné v tom smyslu, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ ani podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. na takové námitce úspěšně být založen nemůže. Tomu odpovídá zásada, že se v dovolacím řízení dokazování neprovádí, resp. že se provádí jen k prokázání důvodu dovolání (§243a odst. 2 o.s.ř.).
Tato zásada se však neuplatní bezezbytku v řízení o dovolání proti usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání pro opožděnost; nelze totiž vyloučit, že odvolací soud takové usnesení vydá, aniž by dotčený účastník musel být předem konfrontován s těmi šetřeními, jež jsou pro závěr o opožděnosti odvolání rozhodná.
Odvolací soud – aniž měl k dispozici teprve dovoláním navržené důkazy – při hodnocení včasnosti odvolání vycházel při respektování povahy (správně předtištěné i vyplněné) doručenky jako veřejné listiny z předpokladu, že se povinný v době rozhodné pro doručení ve svém bydlišti zdržoval. Soud dovolací však po provedení a zhodnocení obou navržených důkazů dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Jelikož závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou nemůže - v intencích §47 odst. 2, věty první, o. s. ř. - obstát, není-li splněna podmínka, že adresát písemnosti (který nebyl zastižen) se v místě doručení zdržuje, lze mít výsledky šetření o okolnostech doručení, na nichž odvolací soud založil závěr o opožděnosti dovolání, za nesprávné, a dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. za uplatněný právem. Dnem doručení usnesení soudu prvního stupně byl tedy ve světle podaného výkladu až 31. březen 2000, kdy povinný zásilku osobně převzal na poště, a odvolání podané u soudu osobně 13. dubna 2000 (srov. č. l. 23) je tudíž včasné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.). Za součást nákladů tohoto řízení přitom nebude možno považovat soudní poplatek z dovolání (zaplacený kolkovou známkou na č. l. 42), který bude muset být podle §10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2000, povinnému vrácen, jelikož podle poznámky č. 2 k položce 18 Sazebníku soudních poplatků se poplatek za dovolání ve věci výkonu rozhodnutí nevybírá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu