ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1035.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1035/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Družstvu V., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 55/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. září 2002 č.j. 5 C 55/2001-359 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2002 č.j. 8 Co 2590/2002-386, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3. září 2002 č.j. 5 C 55/2001-359 se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2002 č.j. 8 Co 2590/2002-386 se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.7.1996 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že žalobkyně ve dnech 29. a 30.7.1996 přes opakované výzvy přímého nadřízeného \"odmítla vykonávat práce podle pracovní smlouvy\", \"po stanovenou pracovní dobu nepracovala\" a \"nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších pracovníků družstva a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností\".
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaný zaplatil náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 31.7.1996 do 31.7.1998 ve výši 66.200,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v okamžitém zrušení pracovního poměru není přesně specifikováno porušení pracovní kázně, kterého se měla dopustit, že se žádného porušení pracovní kázně nedopustila, neboť ve dnech 29. a 30.7.1996 \"byla na svém pracovišti a řádně vykonávala práci malířky skla\", a že tento právní úkon žalovaného učinil jako jeho statutární orgán RSDr. Z. B., přestože dne 24.7.1996 proběhla členská schůze, \"na které bylo rozhodnuto o změně stanov družstva i o změně v osobě předsedy a místopředsedy družstva\".
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 5.2.1998 č.j. 5 C 813/96-59 rozhodl o části předmětu řízení tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru \"dané přípisem ze dne 30.7.1996\" žalovaným žalobkyni je neplatné. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo učiněno v písemné formě, vyžadované ustanovením §55 zákoníku práce. Podle čl. 15 odst. 2 stanov žalovaného totiž \"spolu s předsedou družstva podepisuje a jedná jménem družstva navenek v právních úkonech, pro které je předepsána písemná forma\", i místopředseda družstva. Vzhledem k tomu, že \"písemnost z 30.7.1996\" podepsal pouze předseda družstva RSDr. Z. B. a nikoliv také místopředseda J. Z., je okamžité zrušení pracovního poměru pro nedostatek písemné formy neplatné.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31.3.1998 č.j. 8 Co 617/98-87 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že písemná forma okamžitého zrušení pracovního poměru byla dodržena. Podle pracovního řádu žalovaného, jenž byl schválen členskou schůzí dne 7.2.1996 a nabyl účinnosti dne 12.2.1996, v pracovněprávních vztazích zastupují žalovaného \"pracovníci oprávnění k pracovněprávním úkonům podle přílohy pracovního řádu\"; v případě vzniku a skončení pracovního poměru je takovou osobou pouze předseda družstva. Protože okamžité zrušení pracovního poměru se žalobkyní ze dne 30.7.1996 podepsal předseda družstva RSDr. Z. B., byla písemná forma tohoto právního úkonu, vyžadovaná ustanovením §55 zákoníku práce, splněna. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval věcnou důvodností žaloby.
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 21.5.1998 č.j. 5 C 813/96-98 rozhodl o části předmětu řízení tak, že žalobě na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30.7.1996 vyhověl. Soud prvního stupně zjistil, že usnesením členské schůze žalovaného, která se konala dne 24.7.1996, byl zvolen předsedou družstva J. K. starší a místopředsedou družstva manžel žalobkyně K. B. a že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.12.1996 č.j. 12 Cm 756/96-45 byla vyslovena neplatnost tohoto usnesení členské schůze. Ve dnech 29.7. a 30.7.1996 žalobkyně pracovala, nevykonávala však sjednaný druh práce (činnost malířky skla), ale práce podle příkazu J. K. staršího, zvoleného dne 24.7.1996 předsedou družstva. Vzhledem k tomu, že po \"zvolení nového vedení družstva\" dne 24.7.1996 panoval na pracovišti \"chaos\", neboť \"proti sobě stály dvě skupiny usilující o vedení družstva\", a že žalobkyně neměla \"jasno, kterého nadřízeného - vedoucího pokyny má respektovat\", neboť neplatnost usnesení členské schůze byla vyslovena rozhodnutím soudu až v prosinci 1996, nelze její jednání, zejména nerespektování pokynů svého dosavadního nadřízeného J. Z., považovat za důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.1.1999 č.j. 8 Co 2312/98-138 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30.7.1996 zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nelze považovat s ohledem na poměry panující v té době u žalovaného za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem skutečnost, že žalobkyně ve dnech 29. a 30.7.1996 nevykonávala práce malířky skla, ale na příkaz neplatně zvoleného předsedy J. K. staršího inventuru ve skladu. Na základě výsledků dokazování však odvolací soud dovodil, že žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších zaměstnanců družstva a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností, neboť se zdržovala v sekretariátu družstva a činila jí nepříslušející úkony (výkon administrativní práce jako zvedání telefonu a informování volajících o nastalých změnách v družstvu, když obchodní telefonáty směřující pro, dle jejího názoru, bývalé vedení družstva nespojovala a volající odkazovala na vedení nové). K výkonu této \"administrativní práce\" žalobkyně nebyla zmocněna ani nově (a neplatně) zvoleným \"vedením družstva\" a její \"nemístná a nepřiměřená angažovanost\" vyplývala zřejmě z toho, že nově (a neplatně) zvolený místopředseda družstva K. B. je jejím manželem. Vzhledem k tomu, že i přes \"chaos\" na pracovišti ostatní zaměstnanci žalovaného řádně plnili své pracovní úkoly, že žalobkyně odmítla respektovat pokyn J. Z. k opuštění kanceláře a že její jednání mohlo mít pro žalovaného \"negativní ekonomický dopad\", je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30.7.1996 platným právním úkonem. Námitku žalobkyně, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru nebyl v dopise ze dne 30.7.1996 náležitě specifikován, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"bylo a je zřejmé, jaké jsou důvody rozvázání pracovního poměru, přičemž tyto důvody nejsou s ohledem na své vyjádření zaměnitelné a jsou soudem přezkoumatelné\".
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 23.3.1999 č.j. 5 C 813/96-156 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady mzdy ve výši 66.200,- Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.658,30 Kč k rukám advokáta a že žalovanému se vrací soudní poplatek z odvolání ve výši 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá nárok na náhradu mzdy, jehož se domáhá podle ustanovení §61 zákoníku práce, neboť s ní byl pracovní poměr okamžitě zrušen platně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18.5.1999 č.j. 8 Co 1266/99-181 uvedený rozsudek o věci samé a o náhradě nákladů řízení potvrdil, uvedl, že ve výroku o soudním poplatku \"zůstává nedotčen\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.063,- Kč \"na účet\" advokáta.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17.1.2001 č.j. 21 Cdo 1899/99-191 zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.1.1999 č.j. 8 Co 2312/98-138, rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 23.3.1999 č.j. 5 C 813/96-156 (s výjimkou výroku o vrácení soudního poplatku žalovanému) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.5.1999 č.j. 8 Co 1266/99-181 a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl v první řadě k závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spočívající v tom, že žalobkyně \"nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších pracovníků družstva a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností\", byl v dopise ze dne 30.7.1996 uveden jen obecně a že proto nelze bez dalšího dovodit, v jakém konkrétním jednání žalobkyně spatřoval žalovaný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. K objasnění skutečností, proč byl se žalobkyní v uvedeném směru okamžitě zrušen pracovní poměr, proto bylo třeba provést způsobem vyplývajícím z ustanovení §240 odst.3 zákoníku práce výklad projevu vůle, obsažený v dopise ze dne 30.7.1996, což odvolací soud - veden nesprávným právním názorem - neučinil. Skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně se zdržovala v sekretariátu družstva a činila jí nepříslušející úkony (výkon administrativní práce jako zvedání telefonu a informování volajících o nastalých změnách v družstvu, když obchodní telefonáty směřující pro, dle jejího názoru, bývalé vedení družstva nespojovala a volající odkazovala na vedení nové), mělo podle dovolacího soudu oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Odvolací soud však náležitě nevyhodnotil to, zda žalobkyně uvedeným jednáním zaviněně porušila své pracovní povinnosti, popřípadě v jaké formě zavinění či s jakou mírou zavinění, neboť se nezabýval věcí z pohledu, zda žalobkyně věděla nebo musela vědět, že jedná protiprávně (zejména tím, že se podílí na nezákonném převzetí kontroly nad žalovaným družstvem orgány zvolenými dne 24.7.1996) nebo zda byla oprávněně přesvědčena o tom, že jedná v souladu s právem, tedy zda věděla nebo musela vědět o neplatnosti usnesení ze dne 24.7.1996 a o nezákonnosti jeho prosazení v činnosti žalovaného družstva; nebylo proto možné spolehlivě uzavřít, zda žalobkyně porušila své pracovní povinnosti zaviněně, popřípadě zda zaviněné porušení pracovních povinností dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce.
V dalším řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17.4.2001 č.j. 8 Co 460/2001-202 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21.5.1998 č.j. 5 C 55/2001-98 (správně č.j. 5 C 813/96-98) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně, aby nejprve na základě již provedených důkazů provedl výklad projevu vůle žalovaného obsaženého v dopise ze dne 30.7.1996 a aby - v případě, že dospěje k závěru o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska naplnění požadavků ustanovení §55 zákoníku práce - se zabýval \"v intencích rozhodnutí dovolacího soudu\" tím, zda konkrétní jednání žalobkyně tak, jak bylo dokazováním prokázáno, bylo důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce \"ve smyslu intenzity takového jednání v návaznosti na formu či míru zavinění žalobkyně\".
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté rozsudkem ze dne 28.8.2001 č.j. 5 C 55/2001-235 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalovaného ze dne 30.7.1996 je neplatné a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ušlé mzdy za dobu od 31.7.1996 do 31.7.1998 ve výši 66.500,-Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 23.021,30 Kč k rukám advokáta. Poté, co provedl výklad projevu vůle žalovaného obsaženého v dopise ze dne 30.7.1996, dospěl soud prvního stupně k závěru (na základě výpovědí svědka J. Z., V. K. a Z. J.), že ani jedna ze stran sporu nemohla mít pochybnost o tom, že zasahováním do výkonu práce dalších pracovníků \"byl míněn\" výkon administrativních prací žalobkyní ve dnech 29.a 30.7.1996, k nimž ji neopravňovala ani pracovní smlouva, ani pokyn žádného nadřízeného. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyně při této činnosti věděla o tom, že jedná protiprávně, neboť věděla o neplatnosti usnesení členské schůze družstva ze dne 24.7.1996 a o nezákonnosti jeho prosazování v činnosti žalovaného, a jako členka družstva a účastnice schůze ze dne 24.7.1996 znala nebo měla znát stanovy družstva a věděla o jejich porušení (o porušení článku 16 odst. 2 stanov), když tentýž důvod uplatňovala jako důvod neplatnosti jiné členské schůze ze dne 12.10.1995 (ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1056/95). Svévolné chování žalobkyně s důsledky pro obchodní vztahy družstva a paralyzaci chodu družstva a pracoviště označil soud prvního stupně za tak hrubé porušení pracovní kázně, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným je platným právním úkonem. Jako nedůvodný soud prvního stupně zamítl akcesorický požadavek na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21.1.2002 č.j. 8 Co 2061/98-254 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v jeho dopise ze dne 30.7.1996, vytknul mu však, že posouzení míry zavinění žalobkyně a intenzity jejího porušení pracovní kázně nevychází z provedeného dokazování, a uložil soudu prvního stupně doplnit v tomto směru dokazování.
Okresní soud v Jindřichově Hradci v dalším řízení rozsudkem ze dne 3.9.2002 č.j. 5 C 55/2001-359 opět zamítl žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalovaného ze dne 30.7.1996 je neplatné a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu ušlé mzdy za dobu od 31.7.1996 do 31.7.1998 ve výši 66.500,-Kč, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 97.146,30 Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně (po doplnění dokazování) vzal za prokázané, že žalobkyně věděla o nezákonitosti členské schůze družstva konané dne 24.7.1996 a závěrů z ní vzešlých, když tato schůze se konala v rozporu s čl. 16 odst. 2 a 3 stanov družstva (jejich obsah jako členka družstva dobře znala, což vyplynulo z její výpovědi při jednání 3.9.2002). Na nezákonném svolání a posléze konání této členské schůze se žalobkyně navíc aktivně podílela (navrhla termín jejího konání bez dodržení lhůty jejího svolání nejméně 14 dnů předem přesto, že právě nedodržení této lhůty napadla žalobou na neplatnost jiné členské schůze ze dne 12.10.1995) a v inkriminovaných dnech se chovala tak, že závěry této členské schůze prosazovala (ve dnech 29. a 30.7.1996 se zdržovala z vlastní iniciativy v kanceláři družstva, vykonávala administrativní práce, jimiž nebyla nikým pověřena - přijímala telefony a informovala o nastalých změnách ve vedení družstva, a nerespektovala opakované výzvy nadřízeného J. Z., aby odešla na své pracovní místo v malírně). Toto její jednání při prokázaném zavinění ve formě úmyslu, se zjištěnou intenzitou a dosahem, zhodnotil soud prvního stupně jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru. Současně zamítl akcesorický požadavek na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26.11.2002 č.j. 8 Co 2590/2002-386 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 67.933,80 Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.887,50 Kč \"na účet\" advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30.7.1996 splňuje náležitosti vyžadované ustanovením §55 zákoníku práce, že žalobkyně se ve dnech 29. a 30.7.1996 zdržovala v sekretariátu družstva, kde \"činila jí nepříslušející úkony\", tj. výkon administrativní práce \"jako zvedání telefonu a informování volajících o nastalých změnách v družstvu, kdy obchodní telefonáty směřující pro, dle jejího názoru, bývalé vedení družstva nespojovala a volající odkazovala na vedení nové\", a že \"vytýkané a prokázané jednání žalobkyně v uvedené dny bylo vědomým, zaviněným a úmyslným nezákonným jednáním\". Tímto \"vědomým jednáním\" žalobkyně byla naplněna intenzita porušení pracovní kázně (zvlášť hrubým způsobem) odůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, když žalobkyně zasahovala žalobkyně do činnosti stávajícího vedení družstva s úmyslem prosadit nové vedení družstva, o jehož nezákonnosti zvolení musela vědět. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Proti posléze uvedeným rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle jejího názoru nelze skutkové zjištění o tom, že ve dnech 29. a 30.7.1996 jednak prováděla inventarizaci zboží ve skladu žalovaného, jednak \"se měla zdržovat v kanceláři družstva\", podřadit pod údaj uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru, že \"po stanovenou dobu nepracovala\"; nejvýše lze dospět k závěru, že nepracovala pouze po část pracovní doby, což je v rozporu s okamžitým zrušením pracovního poměru, a již takový závěr měl být důvodem pro vyhovění žalobě. Uvedeným jednáním žalobkyně nemohla - jak se jí vytýká v okamžitém zrušení pracovního poměru - bránit jiným zaměstnancům v řádném plnění jejich pracovních povinností. Nemohla bránit ani v plnění povinností \"údajnému místopředsedovi družstva\" Z., neboť - jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.10.1999 sp. zn. 12 Cm 1056/95 - byl zvolen místopředsedou družstva neplatným usnesením družstva ze dne 12.10.1995; zápis z mimořádné schůze družstva ze dne 3.1.1996, na níž byl J. Z. rovněž zvolen místopředsedou družstva, byl předložen rejstříkovému soudu \"zřejmě s odstupem několika let\" a schválené usnesení musí být neplatné, neboť na schůzi nebyli pozvání všichni členové družstva. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu o tom, že by její jednání mělo mít negativní dopad na obchodní vztahy žalovaného, neboť zjištění v tomto směru nemá oporu v provedeném dokazování. Při posouzení, zda při svém jednání ve dnech 29. a 30.7.1996 postupovala \"právem\", měl odvolací soud podle názoru žalobkyně přihlédnout k tomu, že \"krátce před těmito dny\" Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl její žalobě podané proti žalovanému, když \"určil v rozporu s postojem žalovaného, že ukončení nejenom jejího členství u žalovaného je neplatné\", že členská schůze byla na den 24.7.1996 svolána jako \"mimořádná\" a že na její vědomí \"působilo nejenom autoritativní rozhodnutí soudu o nesprávnosti postupu žalovaného, resp. jeho vedení, ale samozřejmě i mimořádnost situace vedoucí ke svolání členské schůze\"; žalobkyně po celou dobu nejednala v úmyslu žalovanému škodit, neboť \"takové jednání by bylo v rozporu i s jejími vlastními zájmy jako členky družstva\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3.9.2002 č.j. 5 C 55/2001-359 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (§10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně podanému proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 3.9.2002 č.j. 5 C 55/2001-359 zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zabýval dále dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu; po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný se žalobkyní okamžitě zrušil pracovní poměr dne 30.7.1996 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
V dopise ze dne 30.7.1996 žalovaný vytýkal žalobkyni, že porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že ve dnech 29. a 30.7.1996 přes opakované výzvy přímého nadřízeného \"odmítla vykonávat práce podle pracovní smlouvy\", \"po stanovenou pracovní dobu nepracovala\" a \"nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších pracovníků družstva a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností\".
Soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování shodně dovodily, že žalobkyně z jednání, uvedených v dopise ze dne 30.7.1996, porušila pracovní kázeň jen tím, že \"nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších pracovníků družstva a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností\", čímž bylo - jak o tom ani jedna ze stran sporu nemohla mít pochybnost - \"míněno\" to, že žalobkyně se ve dnech 29. a 30.7.1996 zdržovala v sekretariátu družstva a činila tam jí nepříslušející úkony (výkon administrativní práce jako zvedání telefonu a informování volajících o nastalých změnách v družstvu, když obchodní telefonáty směřující pro, dle jejího názoru, bývalé vedení družstva nespojovala a volající odkazovala na vedení nové), aniž by taková činnost patřila k jejím pracovním úkolům a aniž by tím byla kýmkoliv pověřena.
Dovolatelka nedůvodně soudům vytýká, že \"podřadily\" její jednání pod údaj uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru, že \"po stanovenou pracovní dobu nepracovala\". Soudy totiž - jak vyplývá z výše uvedeného - nedovodily, že by žalobkyně porušila pracovní kázeň také tím, že by \"po stanovenou pracovní dobu nepracovala\". Jestliže bylo zjištěno, že žalobkyně z více vytýkaných jednání porušila pracovní kázeň jen tím, že \"nedovoleným způsobem zasahovala do výkonu práce dalších pracovníků družstva a bránila jim v řádném plnění jejich pracovních povinností\", není to důvodem pro závěr o opodstatněnosti žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. V případě, že se v řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zjistí, že zaměstnanec porušil pracovní kázeň jen jedním z více vytýkaných jednání, je přesto okamžité zrušení pracovního poměru platným právním úkonem, jestliže šlo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Protože soudy dospěly k závěru, že žalobkyně výše popsaným jednáním porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, není okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30.7.1996 neplatné jen proto, že dalším (jiným) jednání pracovní kázeň neporušila, i když v něm žalovaný též spatřoval (v dopise ze dne 30.7.1996) důvod pro postup podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Důvodná není ani námitka, že žalobkyně nemohla bránit v plnění povinností J. Z., neboť byl místopředsedou žalovaného zvolen neplatným usnesením členské schůze družstva.
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.10.1999 č.j. 12 Cm 1056/95-88 bylo sice určeno jako neplatné usnesení členské schůze žalovaného ze dne 12.10.1995 též v bodě, kterým byl J. Z. zvolen do funkce místopředsedy družstva, dokazováním před soudy však bylo zjištěno, že J. Z. byl zvolen místopředsedou družstva též usnesením členské schůze družstva ze dne 3.1.1996 a že na základě tohoto usnesení byl (a nadále je) zapsán do obchodního rejstříku jako místopředseda žalovaného. Protože ke zpochybnění platnosti tohoto usnesení členské schůze nedošlo a v době rozhodování věci odvolacím soudem ani nemohlo dojít (srov. §242 obchodního zákoníku ve znění účinném do 29.5.1996), vycházely soudy v souladu se zákonem ze závěru, že J. Z. byl ve dnech 29. a 30.7.1996, v nichž žalobkyně porušila pracovní kázeň, místopředsedou žalovaného. Jestliže žalobkyně svou činností neumožnila J. Z. nerušený výkon jeho funkce, je odůvodněn závěr, že také jemu bránila v plnění jeho povinností.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že by nemělo oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění o tom, že její jednání mělo negativní dopad na obchodní vztahy žalovaného.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, se pokládá ve smyslu ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly nijak najevo, jestliže soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, jestliže v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr o tom, že jednání žalobkyně mělo negativní dopad na obchodní vztahy žalovaného, učinil odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku - zejména z dopisu ředitele divize J. s. ze dne 2.8.1996 a z výpovědí svědků K. V. a Ing. Z. Š. Protože při hodnocení výsledků dokazování postupoval v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. (nevzal v úvahu skutečnosti, které by z provedených důkazů nevyplynuly, žádné skutečnosti, které by byly důkazy prokázány nebo jinak vyšly najevo, nepominul, a v hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti není logický rozpor) a s důkazy se náležitě vypořádal. Závěr odvolacího soudu, že jednání žalobkyně mělo negativní dopad na obchodní vztahy žalovaného, má tedy podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Na tomto závěru nic nemění ani to, že Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 17.4.2002 č.j. 13 Cm 647/2001-197 dovodil, že \"nebylo prokázáno, že by M. B. sama ze své iniciativy se telefonicky spojila se zástupcem J. s. B., a.s., divize D. a sdělila mu údaje o problémech v družstvu\". Nehledě k tomu, že v dopise J. s. B., divize D. ze dne 2.8.1996 se nehovoří o tom, že by žalobkyně poskytla informace o problémech u žalovaného \"z vlastní iniciativy\", nebyl odvolací soud v tomto řízení vázán hodnocením důkazů provedených soudem v jiném řízení a byl tedy oprávněn - za využití výsledků svého dokazování - dovodit o této otázce samostatné závěry.
Podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Při zkoumání, zda žalobkyně svým jednáním ve dnech 29. a 30.7.1996 porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobkyně porušila své pracovní povinnosti \"vědomě a úmyslně\", neboť věděla o neplatnosti usnesení členské schůze družstva ze dne 24.7.1996 a přesto se snažila o jeho prosazení v činnosti žalovaného, ačkoliv jí to \"jako řadové pracovnici výroby\" nepříslušelo, zasahovala do činnosti \"stávajícího vedení družstva\" (neumožnila jim zejména rozhovory s telefonujícími obchodními partnery s odůvodněním, že již nejsou ve svých funkcích) a ohrozila spolupráci s obchodními partnery družstva. I když v důsledku její činnosti žalovanému škoda nevznikla (žaloba na náhradu škody byla vůči ní zamítnuta) a i kdyby bylo přihlédnuto k okolnostem, na něž upozorňuje v dovolání (zejména k povaze a výsledku jejího sporu s družstvem o neplatnost ukončení členského poměru v družstvu a o jeho další trvání), lze z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu