ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1051.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1051/2003-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. k. a., o určení neexistence zástavního práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 69/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 č.j. 21 Co 444/2002-27, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že \"na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví 738 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu P., tj. na objektu bydlení č.p. 184 v části obce K. na parcele č. 659, dále parcele č. 659 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 231 m2 a parcele č. 660 (zahrada) o výměře 108 m2 v katastrálním území K., obec P. a okres H. m. P.\" nevázne zástavní právo pro pohledávku žalované ve výši 9.500.000,- Kč \"vložené do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 7. října 1998 č.j. V2-16124/97 s právními účinky vkladu ke dni 24.9.1997\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem uvedených nemovitostí a že jeho právní předchůdce (J. Z.) uzavřel dne 23.9.1997 s právním předchůdcem žalované I. A P. B., a.s. zástavní smlouvu, podle které nemovitosti zastavil \"k zajištění pohledávky zástavního věřitele vzniklé ze Smlouvy o úvěru číslo 200997054 ze dne 22. září 1997 uzavřené mezi dlužníkem zástavního věřitele J. Z., a zástavním věřitelem ve výši 9.500.000,- Kč\". Uvedenou smlouvu o úvěru však ve skutečnosti s I. A P. B., a.s. neuzavřel J. Z., ale J. Z.; J. Z., nemá \"žádnou úvěrovou pohledávku z rozhodného období\" ani vůči žalované, ani vůči I. A P. B., a.s., která by byla postoupena na žalovanou. Protože pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno (tj. pohledávka za J. Z.) ve skutečnosti nevznikla, nevzniklo podle zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 ani zástavní právo, i když bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR.
Žalovaná potvrdila, že její právní předchůdce (I. A P. B., a.s.) uzavřel dne 22.9.1997 smlouvu o úvěru s J. Z., který také úvěr ve výši 9.500.000,- Kč \"vyčerpal\". V zástavní smlouvě ze dne 23.9.1997 \"došlo k pochybení pracovníka I., a.s. při specifikaci dlužníka\" za \"jiného klienta stejného jména\". Protože zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě \"specifikována jak číslem smlouvy, tak i datem jejího uzavření a výší pohledávky\", a protože smluvním stranám byl \"znám důvod, který vedl k uzavření této zástavní smlouvy, a jejich vůle i konání směřovaly k zajištění poskytnutého úvěru\", nemůže uvedené \"pochybení\" vést k závěru o neplatnosti zajištění pohledávky z úvěru zástavním právem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14.10.2002 č.j. 40 C 69/2002-15 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z výpovědi svědka J. F. (zaměstnance I. A P. B., a.s., který sepisoval smlouvu o úvěru ze dne 22.9.1997 a zástavní smlouvu ze dne 23.9.1997) zjistil, že \"došlo k administrativní chybě přenesením nesprávných dat z počítačové evidence, neboť rovněž J. Z. ml. byl poskytnut úvěr, a tuto chybu při podepisování smlouvy přehlédl\", a dovodil, že zástavní smlouvou ze dne 23.9.1997 smluvní strany projevily - s přihlédnutím, k tomu, že s J. Z. ml. nebyla smlouva o úvěru ve výši 9.500.000,- Kč nikdy uzavřena (\"šlo o úvěr v jiné částce dle smlouvy z 22.7.1996\") - úmysl zajistit \"pohledávku J. Z., nar. 1951, ve výši 9.500.000,- Kč dle úvěrové smlouvy z 22.9.1997 č. 200997054\". Zástavní smlouvou ze dne 23.9.1997 tedy nebyla zajištěna pohledávka, která by neexistovala.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.1.2003 č.j. 21 Co 444/2002-27 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že soud prvního stupně správně při výkladu ustanovení zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 o zajišťované pohledávce \"odstraňoval nejasnost spočívající v jiném rodném čísle, než které patří J. Z., nar. 1951, dlužníku z úvěrové smlouvy ze dne 22.9.1997 č. 200997054\". Protože v zástavní smlouvě ze dne 23.9.1997 je zajišťovaná pohledávka identifikována číslem smlouvy, výší pohledávky a jménem dlužníka protože vůli zajistit pohledávku vůči J. Z., nar. 1951, potvrdila i jedna ze smluvních stran a protože žalobce ani netvrdil, co by mohlo vést účastníky zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 k zajištění \"neexistující pohledávky\" a nenavrhl ani výslech účastníků této smlouvy k \"prokázání jejich skutečné vůle\", zástavní právo podle ní zřízené \"existovalo a existuje, protože existuje hlavní závazek, který tato smlouva zajišťuje, tj. smlouva o úvěru č. 200997054 ve výši 9.500.000,- Kč ze dne 22.9.1997\". Námitku žalobce, že výslech svědka J. F. neměl být soudem prvního stupně proveden, neboť nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti uložené mu ustanovením §39 odst.1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění pozdějších předpisů), odvolací soud odmítl s poukazem na ustanovení §38 odst.3 písm.a) téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že soudy vycházely z výpovědi svědka J. F. v rozporu se zákonem, neboť byl vyslechnut, aniž by byl zproštěn zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti. Takovýto nedostatek v postupu soudu nemůže být odstraněn poukazem na ustanovení §38 odst.3 písm.a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění pozdějších předpisů), které dopadá na provádění důkazu sdělením významných skutečností podle ustanovení §128 o.s.ř. a nikoliv na výslech svědků. Odvolací soud podle názoru dovolatele rovněž nesprávně dovozuje, že by žalobce nenavrhl výslech \"účastníků smlouvy\" ze dne 23.9.1997, tj. svědka J. Z., nar. 1951; ve skutečnosti žalobce navrhl výslech tohoto svědka již v žalobě (pod jejím bodem IV.) a od návrhu na jeho provedení za řízení neustoupil. Dovolatel dále dovozuje, že z obsahu zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 je jasné, že se jí zástavní právo zřizuje k zajištění pohledávky za \"J. Z.\"; protože pomocí výkladu projevu vůle lze interpretovat jen nejasný právní úkon a protože pomocí výkladu nelze měnit smysl či obsah jinak jasného právního úkonu, je nepochybné, že zástavní smlouva ze dne 23.9.1997 představuje \"klasické ručení za závazek třetí osoby, kdy zástavce je odlišný od obligačního dlužníka\". Soudy tedy při postupu podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku vyložily ve smlouvě vyjádřenou vůli zřídit zástavní právo za \"zcela odlišným dlužníkem v rozporu s jazykovým projevem\"; vůle jednajícího může být při výkladu právního úkonu významná, jen jestliže není v rozporu s \"jednoznačným jazykovým projevem\". Při výkladu projevů vůle týkajících se nemovitostí navíc je rozhodující jen projev vyjádřený v písemné formě. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené interpretace ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku a důkazního břemene) a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 11.8.2003 žalobce doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Uvedl v něm, že podle rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001 a ze dne 22.8.2001 sp. zn. 25 Cdo 1569/99 lze ve smyslu §35 odst.2 občanského zákoníku obsah právního úkonu interpretovat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě, a že v \"konfrontaci\" s tímto názorem jsou závěry soudů obou stupňů \"neudržitelné\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že k podání žalobce ze dne 11.8.2003, kterým doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nelze přihlížet, jestliže jím byly v rozporu s ustanovením §242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou interpretací ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku změnil smysl a obsah jinak jasné zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997, když dovodil, že jí byla zajištěna pohledávka zástavního věřitele z úvěrové smlouvy za J. Z., ačkoliv ve skutečnosti zajišťovala pohledávku za J. Z.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dovolatel pak právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nezpochybňuje. I když v dovolání odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou interpretací ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku změnil smysl a obsah jinak jasné zástavní smlouvy ze dne 23.9.1997 (ve vymezení zajišťované pohledávky), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, ale že oproti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že vymezení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě ze dne 23.9.1997 není dostatečně jasné (srozumitelné), staví svůj názor, že vymezení zajišťované pohledávky bylo v této smlouvě provedeno jasně (a nevzbuzuje žádné pochybnosti), a že na rozdíl od skutkového závěru odvolacího soudu, který pomocí výkladu projevu vůle dovodil, že zástavní smlouvou ze dne 23.9.1997 byla zabezpečena pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 200997054 ze dne 22.9.1997 ve výši 9.500.000,- Kč vůči J. Z., dovozuje vlastní (jiný) skutkový závěr, že zástavním právem byla zajištěna pohledávka za J. Z., která ve skutečnosti nevznikla. Podstatou námitek dovolatele je tedy jeho nesouhlas nikoliv s právním posouzením věci, ale s tím, k jakým skutkovým zjištěním a závěrům odvolací soud z provedených důkazů dospěl, a současně jeho vlastní hodnocení důkazů, z něhož dovozuje odlišná skutková zjištění a závěry a posléze i právní posouzení věci. Podle svého obsahu tedy dovolání žalobce v tomto směru nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na závěr, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, nelze usuzovat ani z toho, jak odvolací soud vyložil v projednávané věci důkazní břemeno stran. Dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že dovodil, že žalobce za řízení před soudem prvního stupně nenavrhl výslech \"účastníků smlouvy\" ze dne 23.9.1997, tj. svědka Jana Zívala, nar. 1951, ačkoliv výslech tohoto svědka navrhl již v žalobě (pod jejím bodem IV.) a od návrhu na provedení tohoto důkazu za řízení neustoupil. Z obsahu žaloby přitom vyplývá, že žalobce v žalobě ze dne 22.8.2002 navrhl, aby kromě listin byl proveden důkaz jen výslechem Jana Zívala, nar. 24.12.1973, a nikoliv také výslech J. Z., nar. 1951. Není-li tedy tato námitka dovolatele opodstatněná, nelze ani úspěšně dovozovat, že by odvolací soud vyložil otázku důkazního břemene v rozporu se zákonem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí zabývat z pohledu dalších námitek žalobce - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu