ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1067.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1067/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská č. 15, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 16 C 21/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2001, č.j. 23 Co 479/2001-318, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 9. 1992 žalovaná (její právní předchůdce Střední odborné učiliště strojírenské K. – O. č. 108) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „dle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) ZP, a to z důvodů soustavného porušování pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že dne 4. 9. 1992 nezabezpečil teoretickou výuku žáků „třídy N2 – (fyzika)“, že dne 10. 9. 1992 na výtku „pana Z.“ (zástupce ředitele), že přichází do zaměstnání teprve v 9.38 hod., když od 9.30 hod. má vyučovat, reagoval hrubě urážlivými slovy, že ve dnech 17. a 18. 9. 1992 odmítl uposlechnout příkazu nadřízeného „p. Z.“ a nevykonával službu dozoru budovy školy a že dne 18. 9. 1992 uvolnil z teoretické výuky žáky „skupiny M2“, i když podle rozvrhu měl zajišťovat celé „třídy EM2“. Porušení pracovní kázně mu bylo vytknuto již dopisy ze dne 12. 6. 1992 a 19. 6. 1992 a zároveň byl upozorněn, že v případě dalšího porušování pracovní kázně s ním bude rozvázán pracovní poměr.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu náhradu ušlé mzdy ve výši 35.000,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopustil. Žalovaného označil „Střední odborné učiliště Strojírenské K. – O. 108“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 13. 12. 1993, č.j. 7 C 271/92-65, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 25. 9. 1992 je neplatná, a uvedl, že rozhodnutí o náhradě ušlé mzdy, jakož i rozhodnutí o nákladech řízení „se zůstavuje“ rozsudku konečnému. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že ze tří případů porušení pracovní kázně uvedených v dopisech ze dne 12. a 19. 6. 1992 se žalobce dopustil pouze jednoho, a to neoprávněného podepsání cestovních příkazů. Protože však toto porušení pracovní kázně nedosáhlo intenzity méně závažného porušení pracovní kázně, není splněna podmínka ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy, že by žalobce byl písemně upozorněn na možnost výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně v době posledních šesti měsíců. Žalovaného označil „SOU strojírenské K.-O. 108“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 1996, č.j. 15 Co 611/94-146, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nesprávně vyložil ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť zákoník práce pojem pracovní kázně nedefinuje, a je proto třeba vycházet z toho, že je jím zaviněné porušení povinností uložených pracovníkovi zejména právními předpisy, vnitřními předpisy zaměstnavatele a závaznými pokyny vedoucích pracovníků. Zákon ale nestanoví intenzitu tohoto porušení a nehovoří o nižším stupni porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení. Protože žalobce pracovní kázeň porušil tím, že podepsal neoprávněně cestovní příkazy studenta, je splněna hmotněprávní podmínka pro možnost dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, spočívající v tom, že zaměstnavatel v době šesti měsíců před podáním výpovědi v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozornil zaměstnance na možnost výpovědi. Soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval hodnocením porušení pracovní kázně uvedených ve výpovědi z pracovního poměru, jichž se měl žalobce dopustit.
Okresní soud v Kladně (poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1999, č.j. 26 Nc 47/99-235, rozhodl, že soudci Okresního soudu v Berouně Mgr. E. M., Mgr. J. Č., Mgr. G. H. a JUDr. M. P. jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 7 C 271/92, a přikázal tuto věc Okresnímu soudu v Kladně) rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č.j. 16 C 21/2000-295, „žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná právním předchůdcem žalovaného žalobci dopisem ze dne 25. 9. 1992, je neplatná a o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 35.000,- Kč“ zamítl a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že dne 31. 3. 1992 podepsal cestovní příkazy studenta, ač k tomu nebyl oprávněn, a že toto porušení pracovní kázně žalobci žalovaná vytkla dopisem ze dne 12. 6. 1992, přičemž ho i upozornila na možnost výpovědi v případě dalšího porušení pracovní kázně, dovodil, že „byla splněna hmotněprávní podmínka pro možnost dání výpovědi žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Zabývaje se pak jednotlivými (ve výpovědi z pracovního poměru uvedenými) porušeními pracovní kázně, dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že dne 4. 9. 1992 nezabezpečil kolem desáté hodiny teoretickou výuku „ve třídě N2“, neboť bylo prokázáno, že „existovala povinnost, byť přímo nezakotvená v pracovním řádu učiliště, která byla všem učitelům známa a vesměs všemi dodržována“; žalobce ji vědomě nerespektoval. Dne 10. 9. 1992 žalobce poté, co mu byl vytknut pozdní příchod do zaměstnání, hrubými urážkami napadl zástupce ředitele Z., čímž rovněž porušil povinnosti zaměstnance podle §73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce a tomu odpovídající ustanovení pracovního řádu žalované (povinnost plně využívat pracovní dobu a dodržoval zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci). Za prokázané považoval také porušení pracovní kázně, kterého se žalobce dopustil dne 17. 9. 1992 tím, že neuposlechl příkaz nadřízeného, aby vykonával dozor. Naproti tomu tvrzené porušení takového příkazu dne 18. 9. 1992 posoudil jako neprokázané. Protože nebylo v kompetenci žalobce uvolnit žáky, aby „si něco zařídili“, a to pouze z toho důvodu, že se nudili a vyrušovali, považoval soud prvního stupně také toto jednání žalobce za porušení pracovní kázně. Další v řízení provedené důkazy, zejména výslechy svědků Z., A., N., Ing. N., Č., H. a listinné důkazy, neměly podle jeho názoru, vyjma vytýkacího dopisu z 12. 6. 1992 a výpovědi z pracovního poměru z 25. 9. 1992, vzhledem k jejich obsahu na rozhodování soudu žádný vliv, neboť neprokazovaly nic z toho, co bylo předmětem sporu v tomto řízení. Od výslechu dalších žalobcem navržených svědků (Ing. I. V., PaeDr. S. S., PaeDr. Z. S., Mgr. E. K., P. M. a D. Š.) upustil, když dospěl k závěru, že tyto důkazy nejsou způsobilé prokázat žádné skutečnosti, které by mohly mít zásadní vliv na posouzení sporu. Mělo jimi být pouze prokázáno, jaké poměry „panovaly na SOU K., které žalobce kritizoval a stal se proto nepohodlným“. Protože bylo prokázáno, že se žalobce, ač byl v předchozí době nepřesahující šest měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi, dopustil dalších porušení pracovní kázně, posoudil výpověď, jež byla žalobci doručena dne 1. 10. 1992, jako platnou. Žalovanou označil „Česká republika – Okresní úřad v Berouně“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č.j. 23 Co 479/2001-318, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a odmítl opakovaně vyslýchat svědky před odvolacím soudem s odůvodněním, že svědci byli v řízení před soudem prvního stupně řádně poučeni podle §126 o.s.ř. o právech a povinnostech i o trestních následcích křivé výpovědi a že z dosud provedených důkazů nelze dovozovat, že se dopustili křivé výpovědi. Žalovanou označil „Česká republika – Okresní úřad v Berouně (Školský úřad v Berouně)“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce popisuje svůj zdravotní stav, svoje pocity a žádá „o posunutí termínu k zaslání jeho diplomové práce na téma domáhání se pravdy a práva v demokratickém státě na konci 20. století a počátku 21. století v regionu Böhmen und Mähren“ nejméně do konce června. V podání ze dne 18. 9. 2002 (předaném na k poštovní přepravě dne 19. 9. 2002) namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že soud bez vážných důvodů neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (výslechy svědků Ing. I. V., PaeDr. S. S., PaeDr. Z. S., Mgr. E. K., P. M. a D. Š.), které navrhoval žalobce již v řízení před soudem prvního stupně. Je přesvědčen, že soud nemůže předem selektovat důkazy jako potřebné pro objasnění věci a důkazy do této kategorie nepatřící, protože před provedením důkazu, kterým je výslech svědka, není zřejmé, jaký obsah bude jeho svědecká výpověď mít. Na základě provedených důkazů soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, jež se staly podkladem pro chybné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 26.dubna 2001, „ve věci 16 C 21/2000“ a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť v řízení nebylo prokázáno žádné pochybení soudu při provádění dokazování nebo při právním hodnocení pořízených důkazů.
Usnesením ze dne 7. 4. 2003, č.j. 16 C 21/2000-381, Okresní soud v Kladně rozhodl, že „v řízení vedeném před Okresním soudem v Kladně pod č.j. 16 C 21/2000 žalobce J. V., bude nadále pokračováno s Českou republikou – Ministerstvem financi ČR, Letenská 15, Praha 1, jako žalovaným“. Usnesení odůvodnil tím, že Okresní úřad Beroun ve smyslu ustanovení §38 zákona č. 147/2000 Sb. zanikl k 31. 12. 2002 a ztratil tak jako účastník řízení způsobilost být účastníkem řízení a že jeho procesním nástupcem je v souladu s ustanovením bodu 7, článku CXVII, části sto sedmnácté zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, Česká republika – Ministerstvo financí ČR.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání trpí takovou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Podle ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
V dovolání je uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen tehdy, jestliže dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že určitý dovolací důvod je dán, tedy - řečeno jinak - jestliže vylíčí okolnosti, v nichž spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a které tak naplňují alespoň některý z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Chybí-li v dovolání vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné z hlediska jeho správnosti přezkoumat (srov. §242 odst. 3 větu první o.s.ř.).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným (neúplným) podáním. Dovolatel tuto vadu dovolání může odstranit a své dovolání doplnit o uvedení dovolacích důvodů - jak vyplývá z ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. - jen do uplynutí dovolací lhůty. V případě, že dovolání podal dovolatel, u něhož platí povinné zastoupení (tj. nemá–li sám nebo osoba, která za něj jedná, právnické vzdělání – srov. §241 o.s.ř.) a který z tohoto důvodu byl ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř. soudem řádně vyzván (srov. §241b odst. 2 o.s.ř.) k odstranění uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se běh této lhůty až do dne, kterým uplyne lhůta, jež mu byla určena k odstranění nedostatku povinného zastoupení. Marným uplynutím lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. se původně odstranitelná vada (neúplnost) dovolání, spočívající v tom, že v dovolání nebyl uveden dovolací důvod, stává neodstranitelnou. Znamená to mimo jiné, že po uplynutí této lhůty není možné dovolatele postupem podle ustanovení §241b odst. 1, §209 a §43 o.s.ř. vyzvat k doplnění dovolání o uvedení dovolacího důvodu a že dovolací soud k případnému opožděnému doplnění dovolání o tuto náležitost nemůže přihlížet. Protože v dovolacím řízení, v němž nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, nelze pokračovat, musí být dovolání, které neobsahuje dovolací důvod a které o tuto náležitost nebylo do uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. doplněno, podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuto.
V projednávané věci byl rozsudek odvolacího soudu žalobci doručen dne 24. 1. 2002. Protože rozsudek odvolacího soudu neobsahoval poučení o dovolání [obsahoval jen poučení o tom, že je možno podat „odvolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř……“], mohl žalobce podat dovolání do čtyř měsíců od doručení, tj. do 24. 5. 2002 (§240 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud vydal dne 28. 2. 2002 usnesení pod č.j. 23 Co 479/2001-324, kterým opravil poučení uvedené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2001, č.j. 23 Co 479/2001-318, tak, že „proti tomuto rozsudku je možná podat dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval v I. stupni“, neboť podle ustanovení §164 věty druhé o.s.ř. se opravné usnesení vydává pouze tehdy, týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí. Žalobci neběžela dvouměsíční lhůta pro podání dovolání od doručení opravného usnesení (od 25. 3. 2002), ale, jak výše uvedeno, čtyřměsíční lhůta od doručení rozsudku odvolacího soudu, který neobsahoval poučení o dovolání (od 24. 1. 2002).
Žalobce podal dovolání sepsané dne 19. 3. 2002, označené „odvolání“, a dne 18. 5. 2002 na poštu (u držitele poštovní licence) dne 25. 3. 2002 a dne 24. 5. 2002. Protože dovolání žalobce neobsahovala důvody ani další náležitosti dovolání, Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 31. 5. 2002, č.j. 16 C 21/2000-338, žalobce vyzval k odstranění těchto vad a k řádnému doplnění dovolání. Nato žalobce reagoval podáním sepsaným dne 20. 6. 2002, jež bylo předáno k poštovní přepravě dne 26. 6. 2002, které však rovněž žádné dovolací důvody neobsahuje.
Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 7. 2002, č.j. 16 C 21/2000-353, byl žalobce vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2001, „č.j. 23 Co 479/2001“; zároveň byl poučen, že nebude-li do 14 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena Okresnímu soudu v Kladně plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 31. 7. 2002. Ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 věty druhé o.s.ř. běžela tedy žalobci další 14 denní lhůta nejen k tomu, aby si zvolil zástupce, ale také k tomu, aby v této lhůtě odstranil dosavadní vady dovolání, spočívající v tom, že dovolání neobsahovalo uvedení důvodů, pro které je rozsudek odvolacího soudu napadán; tato lhůta uplynula dne 14. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že dovolání sepsané advokátem, jež obsahuje všechny potřebné náležitosti, bylo předáno k poštovní přepravě (držiteli poštovní licence) dne 19. 9. 2002, stalo se tak jednak po uplynutí lhůty podle ustanovení §240 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (dnem 24. 5. 2002), jednak po uplynutí lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 věty druhé o.s.ř. (dnem 14. 8. 2002). Uvedený nedostatek dovolání tak ani dovoláním sepsaným dne 18. 9. 2002 advokátem, nemohl být již odstraněn. Dovolacímu soudu, který je – jak již výše uvedeno – vázán uplatněnými dovolacími důvody, tím žalobce zabránil, aby mohl napadený rozsudek odvolacího soudu po stránce kvalitativní (z hlediska jeho správnosti) přezkoumat. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce – aniž by se mohl zabývat dalšími okolnosti - podle ustanovení §243c odst. 1 a §43 odst. 2 věty první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. neboť žalobce jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádném náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu