ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1082.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1082/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované I. N. H., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 51/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2002, č.j. 16 Co 169/2002-109, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21. 12. 1998 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „ve smyslu“ §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Jako závažné porušení pracovní kázně „kvalifikovala“ žalobcovo „trojí odmítnutí podrobit se dne 12. 12. 1998 vyšetření, zda není pod vlivem alkoholu, s přihlédnutím k výkonu funkce vedoucího zaměstnance“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že závažným způsobem pracovní kázeň neporušil a nedopustil se jednání popsaného ve výpovědi z pracovního poměru. Ve skutečnosti uposlechl pokynu k provedení orientační dechové zkoušky a postupoval podle pokynů, které při jeho provádění od zaměstnanců žalované dostával. Když byl obviňován, že do přístroje fouká „neregulérně“, souhlasil s tím, že se podrobí krevní zkoušce a sám odjel na Revírní báňskou záchranou stanici v O. – R., kde se dobrovolně krevní zkoušce podrobil; krevní zkouška prokázala, že dne 12. 12. 1998 v 7.35 hod. měl v krvi 0,06 promile alkoholu. Daleko závažnější porušení pracovní kázně, než ze kterého byl žalobce „obviněn“, řešila přitom žalovaná daleko mírnějším způsobem. Připomněl rovněž, že u žalované pracuje již 39 let a že za celou tuto dobu nebyl nikdy kázeňsky řešen ani potrestán a nebyl ani upozorněn na jakékoliv porušení pracovní kázně.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 6. 2000, č.j. 26 C 51/99-39, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se dopustil závažného porušení pracovní kázně, jež mu bylo vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 12. 1998. Při posuzování intenzity tohoto porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalobce vykonával funkci vedoucího provozu s mnoha podřízenými, a proto by sám měl být příkladem, a k tomu, že, ačkoli v předchozím období nebylo žalobci porušení pracovní kázně vytýkáno, bylo zjištěno, že je pracovníkem „průměrným, i když dlouhodobým“. Podle názoru soudu prvního stupně bez ohledu na konečný výsledek zjištěného množství alkoholu je nutno posoudit chování žalobce pouze v souvislosti s nařízenou orientační dechovou zkouškou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2001, č.j. 16 Co 110/2001-69, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se dopustil jednání popsaného ve výpovědi z pracovního poměru a že toto jednání je porušením pracovní kázně. Vytknul však soudu prvního stupně, že při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalobce zastával funkci vedoucího provozu, a vzal na vědomí, že se žalobce podrobil dne 12. 12. 1998 v 7.35 hod. krevní zkoušce (kde bylo nalezeno v jeho krvi 0,06 promile alkoholu), ale nesprávně usoudil, že chování žalobce v souvislosti s nařízenou orientační dechovou zkoušku je nutno posoudit bez ohledu na konečný výsledek zjištěného množství alkoholu. Podle názoru odvolacího soudu není provádění orientačně dechové zkoušky bezúčelné, a proto nelze abstrahovat od toho, zda ve skutečnosti zaměstnanec alkohol požíval či nikoli, zejména v situaci, že zaměstnanec se podrobí jinému typu zkoušky na alkohol v krvi. Není možno ani „ignorovat“ skutečnost, že žalobce se vytýkaného jednání dopustil po téměř 40 letech práce u žalované. Uložil soudu prvního stupně, aby se intenzitou porušení pracovní kázně žalobcem znovu zabýval.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 11. 2001, č.j. 26 C 51/99-81, určil, že výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 21. 12. 1998, je neplatná a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 14.900,- Kč k rukám JUDr. P. H. Vycházeje nadále z toho, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně jednáním, jež mu bylo vytknuto ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 12. 12. 1998, zabýval se znovu intenzitou tohoto porušení pracovní kázně. Dospěl k závěru, že „s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, zejména k samotnému výsledku obsahu alkoholu v krvi, jehož zjištění bylo účelem orientační dechové zkoušky, kterou svým jednáním zmařil, k osobě žalobce, kterého je nutno považovat ze řádného a dlouholetého zaměstnance, k tomu, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu, nenaplňuje porušení pracovní kázně žalobce takové intenzity, aby je bylo možno považovat za závažné porušení pracovní kázně, pro které je možno použít výpovědní důvod uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) věty prvé zák. práce“. Přitom uvážil, že v době provádění dechové zkoušky – s ohledem na časovou návaznost, která vyplývá z provedeného dokazování a protokolu o krevní zkoušce - nebyl žalobce pod vlivem alkoholu a že účelem dechové zkoušky bylo právě zjištění, zda je či není pod vlivem alkoholu. K osobě žalobce zjistil, že žalovaná sice po pracovní stránce hodnotila žalobce jako průměrného, který plnil pracovní úkoly bez problémů a který je povahy náladové, při jednání s lidmi odměřený, že však nedokázala špatné hodnocení žalobce jako vedoucího provozu nijak upřesnit ani doložit. Naopak žalobce byl z účinností od 1. 1. 1999 pověřen funkcí patrona vůči významným kupujícím žalované a listinou nazvanou „Hodnocení cílů za rok 1998“ prokázal, že ostatní hodnocení vykazovali více nesplněných úkolů, než on, a že tak tvrzení žalované, že byl hodnocen nejhůře, není prokázáno. Osobu žalobce proto hodnotil jako zaměstnance, který svou práci „dosud vykonával řádně bez zásadních výhrad ze strany zaměstnavatele“. Přihlédl také k tomu, že jej žalovaná potrestala za vytýkané porušení pracovní kázně nepřiměřeně přísně, neboť jiní zaměstnanci při zjištění vyššího množství alkoholu v krvi byli potrestáni např. neomluvenou absencí a krácením základní mzdy v témže měsíci.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, č.j. 16 Co 169/2002-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 6.350,- Kč k rukám advokáta. Souhlasil s tím, jak soud prvního stupně vymezil hypotézu právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť jím zvážené skutečnosti jsou vzhledem ke všem okolnostem případu úplné a mohou poskytnout náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázně porušil. Za správné považoval, že soud prvního stupně nezkoumal, zda se dne 12. 12. 1998 nějaký sanitní vůz v areálu závodu nacházel či nenacházel. Existuje-li nepochybně lékařské potvrzení o provedené krevní zkoušce žalobce, které zpochybněno samo o sobě nebylo, není ani důležité, jakým způsobem se žalobce dostal na místo, kde mu byla krevní zkouška provedena. Souhlasil i s tím, jak soud prvního stupně hodnotil osobu žalobce jako vedoucího zaměstnance. K záležitosti popsané ve výpovědi došlo v sobotu ráno, kdy na pracovišti žalované bylo naprosté minimum zaměstnanců, a žádný podřízený žalobce incident neviděl. Proto nelze funkci žalobce jako vedoucího zaměstnance zveličovat. Na příslušné směně měl žalobce navíc pouze dohlížet na případné zajištění vykládky vagónů nebo podobné nenadálé události, přičemž na pracovišti není běžný provoz. V práci byl nahrazen jiným dispečerem a ke škodě v důsledku porušení pracovní kázně nedošlo.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jehož se žalobce dopustil jednáním, uvedeným ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 12. 1998; soudy nesprávně dospěly k závěru, že se nejedná o závažné porušení pracovní kázně. Jednání žalobce bylo zaviněné a úmyslné, neboť osmkrát zmařil dechovou zkoušku na zjištění alkoholu v krvi, a je třeba také důsledně diferencovat mezi základními povinnostmi zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců, neboť jinak by nebylo potřebné, aby zákoník práce mezi nimi rozlišoval. Žalobcovo jednání bylo „evidentně v rozporu s ustanovením §74 odst. f) zák. práce“, jakož i dalšími ustanoveními zákoníku práce a pracovního řádu žalované. Ač žalovaná nepostihovala žalobce v žádném případě za požívání alkoholických nápojů, nebyla brána v úvahu „jednoduchá matematika“, že „pokud žalobce přiznal požívání alkoholických nápojů již v průběhu předchozího dne (v pozdních odpoledních hodinách vypil 0,8 l vína, a to do asi 21.30 hod.) a pak do třetí hodiny ranní beze spánku údajně hovořil s manželkou a posléze okolo páté hodiny se již odebral na autobus k odjezdu do práce“. Nebylo přihlédnuto ani k tomu, že nelze provést krevní zkoušku v takovém časovém limitu, jak to bylo prezentováno žalobcem, a „vyprávění žalobce o sanitce, kterou nikdo nespatřil, je doslova dojemné“. Žalobce porušil skutkově určitého dne, tj. 21. 12. 1998 (správně 12. 12. 1998), pracovní kázeň v určitém čase, místě, v určité funkci a nelze jej chránit pro souvislosti spočívající v jeho dlouhodobém působení u žalovaného. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2001, „č.j. 26 C 51/99“, zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná se žalobcem pracovní poměr rozvázala dopisem ze dne 21. 12. 1998 – podle zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tj. do dne, kdy nabyly účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).
Jak správně uvedl odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 2. 5. 2001, č.j. 16 Co 110/2001-69, povinnost dodržoval pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří – jak rovněž správně uvedl odvolací soud - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno ve výpovědi ze dne 21. 12. 1998, závažně porušil pracovní kázeň, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud [stejně jako soud prvního stupně, s jehož vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce souhlasil] při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlédl k tomu, že žalobce se dne 12. 12. 1998 v 7.35 hod. podrobil zkoušce krve za účelem zjištění hladiny alkoholu, z jejíhož závěru vyplývá, že v době porušení pracovní kázně nebyl pod vlivem alkoholu, a že účelem dechové zkoušky bylo právě zjištění, zda pod vlivem alkoholu při nástupu do práce je či není. Dále přihlédl též k tomu, že žalobce pracuje u žalované desítky let, že je pracovně hodnocen jako zaměstnanec průměrný, který plní pracovní úkoly bez problémů, že byl pověřen od 1. 1. 1999 funkcí patrona vůči významným kupujícím žalované, a k tomu, že několik dalších zaměstnanců žalované bylo sankciováno za zjištění přítomnosti alkoholu v krvi při nástupu do práce tak, že jim byla krácena základní mzda či prémie a udělena neomluvená absence. Přihlédl tedy k osobě žalobce, k charakteru práce, kterou vykonával, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů a k okolnostem, za nichž k porušeních pracovních povinností došlo. Uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze považovat za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Správný je i závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně neopravňovala žalovanou k tomu, aby s žalobcem rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce.
Dovolatelka ve svých námitkách zaměňuje zjištění o tom, zda došlo k porušení pracovní kázně (oba soudy dospívají k závěru, že došlo), se zjišťováním intenzity tohoto porušení pracovní kázně. Při zjišťování, zda soud správně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně, jde o to, zda relativně neurčitá hypotéza uvedená v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla soudem správně a úplně vymezena z širokého předem neomezeného okruhu okolností a zda takto vymezená hlediska byla také správně vyhodnocena; v tomto směru nebylo pochybení - jak výše uvedeno - zjištěno.
Neobstojí ani polemika dovolatelky s hodnocením osoby žalobce jako vedoucího zaměstnance. V prvé řadě je nutno hodnotit všechna vymezená hlediska, aby závěr soudu o intenzitě porušení pracovní kázně byl co nejúplnější, zatímco dovolatelka soustřeďuje svoji pozornost jen na jedno z hledisek (funkce zastávaná žalobcem), jež bylo při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem použito. Odvolací soud dále správně poukazuje na to, že k události popsané ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 12. 1998 došlo v sobotu ráno, kdy na pracovišti žalované bylo naprosté minimum zaměstnanců, a žádný podřízený žalobce tento incident neviděl. Ani diference ve stanovení povinností zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců nelze chápat jen zcela formálně, bez vztahu ke konkrétním okolnostem případu, jak činí dovolatelka; odvolací soud naopak zcela případně služební postavení žalobce při hodnocení jeho osoby poměřuje s ohledem na situaci, za níž k porušení pracovní kázně došlo.
V dovolání dále znovu zpochybňovaná správnost tvrzení žalobce o tom, jakým způsobem se dostal z prostorů žalované do O. – R., kde se podrobil zkoušce na alkohol, nemůže mít na posouzení platnosti výpovědi ze dne 21. 12. 1998 vliv. I když vylíčením rozhodujících skutečností žalovaná také plní svou povinnost tvrzení ve vztahu k obraně proti tvrzením žalobce, jsou tato tvrzení - z hlediska vymezení předmětu řízení - významná jen potud, pokud slouží k vymezení skutku (skutkového děje), na jehož základě uplatňuje žalobce svůj nárok. Ostatní tvrzení pak mají význam pouze pro závěr o tom, zda účastník splnil procesní povinnost uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 o.s.ř. V ustanovení §120 odst. 1 větě druhé o.s.ř. je založeno oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout, které z těchto důkazů provede. Při úvaze o tom, kterému důkaznímu návrhu vyhoví, vychází soud především z toho, zda nabízené důkazy mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy významné pro právní posouzení věci). Soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné, nebo které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Jak již správně uvedl odvolací soud, pro posouzení projednávané věci není zásadně důležité, jakým způsobem se žalobce dostal na místo, kde mu byla krevní zkouška provedena, není-li o výsledku zkoušky samotné pochyb. Proto ohledně těchto tvrzení neprováděl ani dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nevyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r. předseda senátu