ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1153.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1153/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. T., a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1186/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2002 č.j. 10 Co 277/2002-105, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15.10.1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 24.8.1999 neoprávněně podepsal 8 telefonních přihlášek \"cizím jménem za účastníka P. R.\" a že \"obdobně padělal\" i podpis majitele nemovitosti F. V. na souhlasu s provedením potřebných úprav. Tímto jednáním žalobce podle názoru žalovaného \"ohrozil důležitý zájem zaměstnavatele\", neboť \"tiskopis přihlášky a prohlášení majitele jsou důležitým dokladem pro doložení účastnictví telefonní stanice, účtování poplatků a podkladem pro jednání jak s účastníkem, tak i případně s dalšími úřady\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že sice podepsal telefonní přihlášky za P. R. a za majitele nemovitosti F. V., avšak učinil to za situace, kdy P. R. již jiné telefonní přihlášky podepsal a žalobce je jen \"přepsal\" na jiný tiskopis, vydaný v rámci akce G., kterou byli zaměstnanci žalovaného motivováni k získání nových zájemců o zřízení telefonních stanic odměnou ve výši 300,- Kč za každého nového zájemce; žalobce, který P. R. získal jako nového zájemce o zřízení telefonních stanic, se obával, že by mu jinak přislíbená odměna nebyla vyplacena. Žalobce má za to, že svým jednáním nemohl porušit pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť podle vyhlášky č. 108/1982 Sb. není \"organizace spojů\" povinna zkoumat nebo ověřovat pravost podpisů na telefonní přihlášce (i ten, na jehož jméno přihláška zní a který ji nepodepsal, se považuje za účastníka stanice, jestliže s přihláškou souhlasí tím, že jako telefonní účastník jedná) a souhlas vlastníka nemovitosti nebyl potřebný. Okamžité zrušení pracovního poměru bylo navíc podáno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 zákoníku práce, neboť je v něm \"argumentováno\" jednáním, k němuž došlo před více jak jedním měsícem před doručením okamžitého zrušení pracovního poměru.
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 19. dubna 2000 č.j. 5 C 1186/99-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 4.225,- Kč \"na účet\" advokáta. Dospěl k závěru, že žalovaný se dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru nejpozději dne 8.9.1999, kdy jednání žalobce písemně sdělil \"PČR Ú.\". Protože přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru \"až dnem 15.10.1999\", stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 zákoníku práce. Okamžité zrušení pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26.7.2000 č.j. 10 Co 499/2000-31 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný \"pojal určité podezření vůči žalobci\" a dne 8.9.1999 písemně oznámil Policii ČR \"určité podezřelé a neobvyklé skutečnosti\", aniž by se \"odvážil\" hodnotit postup žalobce jako podvod a falšování podpisů jiných osob. Dne 22.9.1999 sdělila Policie ČR žalovanému, že podle jejího šetření žalobce sám vyplnil, podepsal a odevzdal telefonní přihlášky a že zfalšoval podpis majitele domu čp. 103 v L., V. ul. Jestliže žalovaný přistoupil dne 15.10.1999 k okamžitému zrušení pracovního poměru, které bylo žalobci doručeno dne 18.10.1999, stalo se tak ve lhůtě uvedené v ustanovení §53 odst.2 zákoníku práce, neboť jednání žalobce bylo předmětem šetření jiného orgánu a žalovaný se žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr dříve, než uplynula jednoměsíční lhůta počítaná ode dne, v němž se o výsledku šetření jiného orgánu dověděl.
Okresní soud v Lounech poté rozsudkem ze dne 18.10.2001 č.j. 5 C 1186/99-87 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě výsledků dokazování dovodil, že žalobce \"zcela vědomě, za účelem získání příslušného majetkového prospěchu\" (tj. odměny, která by mu náležela za zajištění nového \"klienta\", ve výši 300,- Kč za každou telefonní přihlášku a ve výši 100,- Kč za každou další přihlášku) vyhotovil nové telefonní přihlášky na formuláři s logem G., na nich zfalšoval podpis účastníka telefonní stanice P. R. a vlastníka nemovitosti F. V. I když P. R. dále jako účastník telefonní stanice jednal (stanice však neužíval a účty neplatil) a F. V. \"účelově\" uváděl, že souhlas ke zřízení telefonních stanic ve své nemovitosti udělil, nic to nemění na tom, že žalobci \"nepříslušelo ve věci takto postupovat\". Jednání žalobce je třeba kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem také proto, že bylo motivováno \"finančním profitem\" a že \"vypisování\" telefonních přihlášek nepatřilo do pracovní náplně žalobce. Další setrvání žalobce u žalovaného nelze po žalovaném požadovat \"i s ohledem na obecnou prevenci zneužívání postavení dalších pracovníků\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2.12.2002 č.j. 10 Co 277/2002-105 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zdůraznil, že \"používání cizího jména a příjmení a napodobování cizího podpisu je samo o sobě porušením právních předpisů\" a že žalobce uvedl žalovaného do situace, kdy nemá k dispozici přihlášku podepsanou zájemcem o účastnickou stanici (žalobce původní přihlášky podepsané P. R. zničil), což může mít za následek obtíže při prokazování vzniku právního vztahu s účastníkem telefonní stanice, zejména v souvislosti s vymáháním zaplacení telefonního účtu. Námitky žalobce, že podle ustanovení §15 vyhlášky č. 108/1982 Sb. se považuje za účastníka telefonní stanice i ten, kdo přihlášku nepodepsal, jestliže s přihláškou dodatečně souhlasí tím, že jako telefonní účastník jedná, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že to žalobce neopravňovalo sepsat přihlášku za zájemce o telefonní stanici. Protože žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15.10.1999 platným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalovaný nedověděl až z dopisu Policie ČR ze dne 22.9.1999, neboť všechny rozhodné skutečnosti věděl již v době, kdy dopisem ze dne 8.9.1999 oznamoval Policii ČR své podezření ze spáchání trestného činu; dopis Policie ČR ze dne 22.9.1999 pak neobsahoval žádné výsledky šetření, ale jen ty skutečnosti, které žalovaný uvedl ve svém dopisu ze dne 8.9.1999. Protože šetření v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci žádné výsledky nepřineslo, nelze považovat za počátek běhu jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 zákoníku práce až den, v němž byl žalovanému doručen dopis Policie ČR ze dne 22.9.1999. Při zkoumání, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, mělo být podle názoru dovolatele přihlédnuto k tomu, že P. R. požádal o zřízení telefonních stanic a vlastnoručně podepsal telefonní přihlášky a že žalobce přihlášky vyplnil a sám podepsal na jiném tiskopise proto, aby mu byla vyplacena odměna poskytovaná žalovaným v rámci akce G. Jednání žalobce nemůže mít za následek, že by zřízení telefonních stanic bylo \"nelegální\", a P. R. vždy jako telefonní účastník vystupoval. V souvislosti s paděláním podpisu F. V. dovolatel připomíná, že při zřízení telefonních stanic pro P. R. nedocházelo k žádným zásahům do \"nemovitosti čp. 103 v L.\" a že tedy nebyl ani potřebný souhlas vlastníka nemovitosti F. V.. Navíc F. V. o zřizování telefonních stanic věděl a souhlasil s tím. Žalobce má za to, že svým jednáním neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem a že ani telefonní přihlášky nefalšoval, neboť provedl \"jejich opis svou vlastní rukou\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 23.4.2003 žalobce doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Uvedl v něm, že rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 2.11.2001 č.j. 20421/2001-603 bylo P. R. uloženo zaplatit veškeré telekomunikační poplatky, které vznikly v souvislosti s provozováním účastnických stanic v domě čp. 103 v L. Vyplývá z toho, že vznik účastnického vztahu mezi P. R. a žalovaným byl prokázán a že tedy nelze úspěšně argumentovat tím, že by žalovaný mohl být vystaven následkem jednání žalobce \"tíži důkazního břemene\".
Dalším podáním ze dne 19.6.2003 žalobce doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tím, že dovolacímu soudu předložil stejnopis rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 30.5.2003 č.j. 1 T 682/2002-998, kterým byl zproštěn obžaloby, jež ho vinila ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst.1, odst.3 písm.a) a b) trestního zákona ve formě pomoci podle ustanovení §10 odst.1 písm.c) trestního zákona.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, a že k podáním žalobce ze dne 23.4.2003 a ze dne 19.6.2003, kterými doplnil své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, nelze přihlížet, neboť jimi byly v rozporu s ustanovením §242 odst.4 o.s.ř. změněny dovolací důvody po uplynutí lhůty k dovolání, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 15.10.1999, který byl žalobci doručen dne 18.10.1999 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb. a č. 167/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.11.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst.1 písm.b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy \"méně závažné porušení pracovní kázně\", \"závažné porušení pracovní kázně\" a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem\" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce \"Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...\"). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Při zkoumání, zda žalobce svým jednáním popsaným v dopise žalovaného ze dne 15.10.1999 porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - náležitě přihlédl ke všem okolnostem, významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně. Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobce - v zájmu toho, aby mu byla vyplacena odměna poskytovaná žalovaným v rámci akce G. - zničil telefonní přihlášky podané P. R. a místo nich vyhotovil jiné přihlášky, na nichž padělal podpis P. R. a podpis vlastníka nemovitosti F. V., jakož i to, že žalobce svým jednáním způsobil, že žalovaný se mohl dostat do obtíží při prokazování svého právního vztahu s P. R. (zejména v souvislosti s úhradou dluhu za hovorné), neboť se v případném sporu nemohl vykázat řádnou telefonní přihláškou podepsanou P. R. I když se za účastníka telefonní stanice považuje podle ustanovení §15 odst.1 tehdy platné vyhlášky č. 108/1982 Sb. i ten, na jehož jméno zní přihláška, kterou nepodepsal ani on sám ani jeho oprávněný zástupce, jestliže s přihláškou dodatečně souhlasí tím, že jako telefonní účastník jedná, zejména užívá stanice a platí účty, a i kdyby souhlas F. V. jako vlastníka dotčené nemovitosti se zřízením telefonní stanice skutečně nebyl potřebný, nelze přehlédnout, že telefonní přihláška představuje právní úkon zájemce o telefonní stanici, který není dovoleno nikomu (a tím spíše zaměstnanci provozovatele telefonních služeb) falzifikovat. Jestliže žalobce takovým způsobem postupoval, učinil tak - nepřihlížejíc k oprávněným zájmům žalovaného - se záměrem získat peněžní profit, a porušil tedy pracovní kázeň vědomě a úmyslně, je třeba z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobcem rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce, a že okolnosti případu odůvodňují též závěr, že se žalobcem nepostačovalo rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Důvodná není ani námitka dovolatele, že by žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem až po uplynutí jednoměsíční subjektivní lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 zák. práce.
Podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod vznikl. O počátku a běhu měsíční lhůty platí obdobně ustanovení §46 odst. 3 a 4.
Podle ustanovení §46 odst. 3 zák. práce pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď pouze ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, a pro porušení pracovní kázně v cizině do dvou měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Podle ustanovení §46 odst. 4 věty první zák. práce stane-li se v průběhu lhůty dvou měsíců uvedené v předchozím odstavci jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, předmětem šetření jiného orgánu, lze dát výpověď ještě do dvou měsíců ode dne, kdy se zaměstnavatel dověděl o výsledku tohoto šetření.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnavatel může rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem okamžitým zrušením pouze ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení dověděl; stane-li se v průběhu měsíční lhůty jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, předmětem šetření jiného orgánu, prodlužuje se tato lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru tak, že skončí uplynutím jednoho měsíce počítaného ode dne, kdy se zaměstnavatel o výsledku tohoto šetření dověděl. Nejpozději však (a to i v případě, že jednání zaměstnance bylo předmětem šetření jiného orgánu) může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr do jednoho roku ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl [kdy došlo - jde-li o důvod uvedený v §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - k porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem]; to platí nejen tehdy, jestliže se během této lhůty zaměstnavatel o porušení pracovní kázně nedozvěděl, ale i v případě, že šetření jiného orgánu o jednání zaměstnance v této lhůtě ještě neskončilo, popřípadě se zaměstnavatel o jeho výsledku v této lhůtě nedozvěděl.
\"Jiným orgánem\" ve smyslu ustanovení §53 odst.2 věty druhé a §46 odst. 4 zák. práce se rozumí orgán, který není součástí zaměstnavatele (jeho organizační struktury) a do jehož zákonem založené pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně. Mezi takové orgány se řadí zejména orgány činné v trestním řízení, které jsou oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu. Při tomto posuzování jsou pro zaměstnavatele významné nejen poznatky, které - po zahájení trestního stíhání zaměstnance - vyplynuly z rozhodnutí těchto orgánů, popřípadě z jimi provedených vyšetřovacích úkonů, ale i výsledky prověrky na základě oznámení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Zjištění v tomto směru totiž zaměstnavateli umožňují, aby lépe a nezávisle na vlastních poznatcích posoudil, zda zaměstnanec skutečně pracovní kázeň porušil, zda porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance bylo zaviněno, jaká byla forma jeho zavinění a jaký stupeň intenzity porušení pracovní kázně dosáhlo, a aby dovodil, jaké opatření z porušení pracovní kázně vůči zaměstnanci přijme; je proto odůvodněné, aby zaměstnavatel mohl po přiměřenou dobu se svým závěrem vyčkat výsledků činnosti těchto orgánů. Zákoník práce proto v ustanoveních §53 odst.2 větě druhé a §46 odst. 4 větě první stanoví (srov. slova \"předmětem šetření jiného orgánu\"), že pro podání výpovědi a pro okamžité zrušení pracovního poměru, jsou významné poznatky z jakékoliv činnosti jiného orgánu, do jehož pravomoci patří posuzování jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 52/92 uveřejněný pod č. 42 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993).
Zaměstnavatel se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru dozví dnem, kdy jeho vedoucí zaměstnanec (§9 odst. 3 zák. práce), který je bezprostředně nebo výše nadřízen (a je tedy oprávněn tomuto podřízenému zaměstnanci ukládat pracovní úkoly a dávat mu k tomu účelu závazné pokyny) tomu, kdo porušil pracovní kázeň zvlášť závažným způsobem, získal vědomost (dověděl se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru.
V projednávané věci bylo dokazováním před soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalovaný dopisem ze dne 8.9.1999 oznámil Policii ČR své podezření \"ze spáchání trestné činnosti na telefonních číslech 123, 456, 789, 741, 852, 963, 159\", v němž upozornil též na činnost žalobce v souvislosti se zřízením telefonních stanic, včetně toho, že vyplnil telefonní přihlášky. Dne 21.9.1999 sdělil vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v L. žalobci obvinění z trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst.1, odst.3 písm.a) a b) trestního zákona spáchaného ve formě pomoci podle ustanovení §10 odst. 1 písm.c) trestního zákona a dopisem ze dne 22.9.1999 Policie ČR sdělila žalovanému, že šetřením bylo mimo jiné zjištěno, že žalobce \"sám vyplnil, podepsal a odevzdal telefonní přihlášky\" a že \"zfalšoval podpisy majitele domu čp. 103 v ul. V. v L. (pan V. F.)\".
Z uvedeného vyplývá, že v průběhu jednoměsíční lhůty, kdy se žalovaný dověděl o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, se jednání žalobce, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, stalo předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení; výsledkem tohoto šetření byly - jak vyplývá z obsahu dopisu Policie ČR ze dne 22.9.1999 - poznatky, které se staly důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru ze dne 15.10.1999. I kdyby však tímto šetřením nevyšly najevo žádné jiné skutečnosti, než které byly dosud žalovanému známy, je zde rozhodující, že jen proto, že jednání žalobce, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, se stalo předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení, žalovaný mohl podle ustanovení §53 odst.2 věty druhé a §46 odst.4 věty první okamžitě zrušit se žalobce pracovní poměr ještě do jednoho měsíce, kdy se dozvěděl o výsledku šetření.
Protože výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení byly žalovanému sděleny dopisem ze dne 22.9.1999 a protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 18.10.1999, je správný závěr odvolacího soudu, že se tak stalo před uplynutím jednoměsíční lhůty uvedené v ustanovení §53 odst.2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, , že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. listopadu 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu