ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1250.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1250/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. u. d., státnímu podniku, zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 26/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2002 č.j. 26 Co 634/2001-39, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání žalovaného) a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28. června 2001 č.j. 10 C 26/2001-22 ve znění usnesení ze dne 9. října 2001 č.j. 10 C 26/2001-30 (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba o zaplacení 8.052,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení a 1% úroku z prodlení z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 3% úroku z částky 56.364,- Kč do zaplacení zamítnuta) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Trutnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu listopadu 2000 do června 2001 částku 64.416,- Kč s 11% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a z částky 40.260,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalovaného utrpěl dne 10.10.1985 pracovní úraz, pro který mu byl přiznán od 22.8.1988 částečný invalidní důchod a pro který byl přeřazen z dosavadní práce \"strojníka při fárání\" na práci při \"obsluze výměníkové stanice\". Ke dni 30.6.1991 došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou \"v důsledku útlumu\" a žalobci se od té doby (s výjimkou krátkodobých pracovních vztahů) nepodařilo získat zaměstnání, neboť \"v důsledku zdravotního stavu byly jeho pracovní možnosti omezeny\". Žalovaný vyplácí od 1.9.1989 žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; od listopadu 2000 je mu tato náhrada krácena o částku 8.052,- Kč měsíčně, ačkoliv k tomu není podle názoru žalobce žádný důvod.
Žalovaný potvrdil, že žalobce utrpěl za trvání pracovního poměru účastníků dne 10.10.1985 pracovní úraz, že mu byl přiznán ode dne 22.8.1988 částečný invalidní důchod, že dnem 8.1.1990 byl převeden na méně placenou práci a že pracovní poměr účastníků skončil dnem 30.6.1991 \"z důvodů organizačních (útlum)\". Žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku, nyní na \"principu tzv. stop renty\". Na požadované plnění, převyšující stanovený rozsah, nemá žalobce nárok.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28.6.2001 č.j. 10 C 26/2001-22 ve znění usnesení ze dne 9.10.2001 č.j. 10 C 26/2001-30 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 56.364,- Kč s 10% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 8% úrokem z částky 32.208,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 8.052,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení, 1% úroku z prodlení z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a \"3% úroku z částky 56.364,- Kč do zaplacení\" zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.790,- Kč k rukám advokátky JUDr. Z. V. a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Trutnově\" soudní poplatek ve výši 2.260,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 10.10.1985 jako zaměstnanec žalovaného pracovní úraz, že pro následky pracovního úrazu mu byl od 22.8.1988 přiznán částečný invalidní důchod, že po úrazu byl převeden na méně placenou práci na povrchu dolu a že ke dni 30.6.1991 došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků z organizačních důvodů. Pravomocným soudním rozhodnutím byla žalovanému uložena povinnost \"k doplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od října 1988 do konce roku 1994\". Žalobce je nadále pro následky pracovního úrazu částečně invalidní a žalovaný mu od listopadu 2000 snížil poskytovanou náhradu o částku 8.052,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dovodil, že k uvedenému snížení poskytované náhrady za ztrátu na výdělku mohl žalovaný přistoupit, jen jestliže došlo k podstatné změně poměrů žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce. Žalovaný však takovou změnu poměru ani netvrdil; důvod, pro který žalovaný snížil poskytovanou náhradu, spočívá ve \"vývoji právního názoru na danou problematiku\", což postup žalovaného neospravedlňuje. Žalobci proto náleží doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od listopadu 2000 do května 2001 ve výši 56.364,- Kč. Doplatek náhrady za měsíc červen 2001 soud prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že ke dni jeho rozhodnutí nebyl splatný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.7.2002 č.j. 26 Co 634/2001-39 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek potvrdil, odvolání žalovaného proti zamítavému výroku odmítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.160,- Kč k rukám advokátky JUDr. Z. V. Při rozhodování ve věci samé odvolací soud dovodil, že poškozený, který je \"bez své viny veden jako uchazeč o zaměstnání\", neboť pro něho \"není pracovní příležitost\" v důsledku jeho zdravotního omezení způsobeného pracovním úrazem, má nárok na \"náhradu škody v plné výši výdělku, jehož by dosahoval před poškozením (samozřejmě s přihlédnutím k valorizaci)\". Přenesení důsledku toho, že z důvodu pracovního úrazu není pro žalobce pracovní uplatnění, na jeho osobu \"nemá v zákoně oporu, neboť nejde o změnu poměrů spočívajících v osobě poškozeného tak, jak ji má na mysli ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce\"; žalobce má proto na požadovaný doplatek náhrady za ztrátu na výdělku nárok. K odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dále uvedl, že si je vědom toho, že dovolací soud zaujal v obdobných věcech \"opačný\" právní názor. Podle odvolacího soudu však jde o názor \"ojedinělý oproti do té doby konstantní praxi obecných soudů\", nebyl dosud publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a představuje \"ve svých dopadech omezení odpovědnosti zaměstnavatele za zdravotní stav osoby, jež je znevýhodněna v možnostech pracovního uplatnění v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání\" tím, že poškozenému \"odnímá část náhrady mzdy z odkazem na dávky hmotného zabezpečení osob, které se ocitly bez práce\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje - jak vyplývá z jeho obsahu - proti jeho výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 56.364,- Kč s 10% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 8% úrokem z částky 32.208,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení. Poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu řešící právní otázku významnou pro tuto věc, dovozuje, že rozvázáním pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele z tzv. organizačních důvodů se okolnosti, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, jak je má na mysli ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, nezměnily, a má za to, že rozsudky soudů obou stupňů vycházejí z nesprávného právního názoru. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (v dotčených výrocích) zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že žalovaný podal dovolání opožděně a že ve věci samé soudy obou stupňů správně vyložily ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, neboť žalovaný \"ze zákona nese následky toho, že žalobce utrpěl u něho pracovní úraz, v důsledku čehož je omezen na trhu práce\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval námitkou žalobce, podle které bylo dovolání žalovaného podáno opožděně.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Lhůty určené podle měsíců se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce; připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (srov. §57 odst.2 o.s.ř.). Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst.3 o.s.ř.).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému doručen dne 5.9.2002 a že dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku bylo podáno u držitele poštovní licence (Č. p., a.s.) dne 5.11.2002. Protože dovolání žalovaného bylo podáno ve shodě s ustanovením §57 odst.3 o.s.ř. u orgánu, který má povinnost je doručit, v době, kdy ještě dvouměsíční lhůta k uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku běžela, nemůže být považováno za opožděné.
Po zjištění, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se Nejvyšší soud České republiky dále zabýval tím, zda je přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, jaký má vliv na výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou pobírá zaměstnanec od svého zaměstnavatele z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §195 zákoníku práce, skutečnost, že u něho přestal po úrazu pracovat z tzv. organizačních důvodů a že po rozvázání pracovního poměru zůstal pro nedostatek vhodných pracovních míst bez zaměstnání. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře soudů (srov. například právní názory uvedené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, který byl uveřejněn pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobných věcí se týkající právní názory uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nebyla a ani nemohla být v dovolání zpochybněna), že žalobce, který utrpěl za trvání pracovního poměru účastníků dne 10.10.1985 pracovní úraz, pro nějž mu byl přiznán od 22.8.1988 částečný invalidní důchod, začal po úraze u žalovaného vykonávat méně placenou práci dělníka při obsluze výměníku. Tuto práci vykonával až do 30.6.1991, kdy došlo dohodou k rozvázání pracovního poměru z důvodu tzv. organizačních změn. Poté již žalobce nebyl a do současnosti není (s výjimkou krátkodobých pracovních vztahů) zaměstnán, neboť se mu nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou (jeho zdravotnímu stavu odpovídající) práci.
Předpoklady odpovědnosti organizace (dále \"zaměstnavatele\") vůči pracovníku (dále \"zaměstnanci\") za škodu při pracovních úrazech jsou (srov. ustanovení §190 odst.1 zákoníku práce) pracovní úraz (pracovním úrazem se rozumí poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím; v době od 1.1.1989 do 31.5.1994 po uplynutí doby 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku nesměla náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem postiženého zaměstnance s případným invalidním nebo částečným invalidním důchodem poskytovaným z téhož důvodu přesahovat částku uvedenou v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném od 1.1.1989 do 31.5.1994), přičemž se nepřihlíželo ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, a do 31.12.1988 byla výše náhrady za ztrátu na výdělku \"redukována\" způsobem uvedeným v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988. Uvedeným rozdílem (podle právních úprav účinných do 31.5.1994 \"redukovaným\" způsobem uvedeným v ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce) jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a pracovním úrazem se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla).
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem pracovního úrazu k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před pracovním úrazem, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst.1 zákoníku práce).
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech tvoří jediný celek; na tom nic nemění ani to, že poškozený má právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část svého nároku a později jeho zbytek. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), pak nová skutečnost (skutečnost, která nastala po vzniku nároku) představující změnu v okolnostech, za nichž nárok vznikl, popřípadě týkající se výše nároku, nemá za následek vznik další (nové) škody; to platí i tehdy, jestliže se v důsledku této nové skutečnosti ztráta na výdělku zvýšila. Právní úprava totiž s takovými skutečnostmi spojuje právo zaměstnance nebo zaměstnavatele domáhat se změny v úpravě jejich práv, popřípadě povinností, k níž je možné přistoupit tehdy, jestliže představují podstatnou změnu v poměrech poškozeného (srov. §202 odst. 1 zákoníku práce).
V projednávané věci žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku poskytovanou podle §195 zákoníku práce poté, co pro následky pracovního úrazu začal u žalovaného vykonávat práci dělníka při obsluze výměníku. To, že tuto práci přestal pro žalovaného konat, neboť ke dni 30.6.1991 došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků z důvodu tzv. organizačních změn (tj. z některého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce), a že poté pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí (s výjimkou krátkodobých pracovních vztahů) nepracoval, představuje nepochybně změnu v okolnostech, za nichž žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce. Tato změna okolností může mít v projednávané věci právní význam, jen jestliže v ní lze spatřovat podstatnou změnu poměrů žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce.
Při úvaze, zda uvedená změna v okolnostech, za nichž žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zákoníku práce, představuje změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce, je třeba v první řadě přihlédnout k tomu, že nebyla vyvolána něčím, co by mělo původ v následcích pracovního úrazu žalobce, nýbrž tzv. organizačními změnami (\"útlumovým programem\"), k nimž u žalovaného došlo a které byly příčinou rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.6.1991. I když se u žalobce v důsledku toho, že od 1.7.1991 byl (s výjimkou krátkodobých pracovních vztahů) bez práce změnily jeho sociální poměry (po pracovním úrazu neměl žádný výdělek), je zde podstatné, že tzv. organizační změny (\"útlumový program\") postihly (mohly postihnout) obdobným způsobem další zaměstnance žalovaného bez ohledu na to, zda jejich pracovní způsobilost byla snížena (omezena) pracovním úrazem (nemocí z povolání). Dopad tzv. organizačních změn nastalých u zaměstnavatele na tím postižené zaměstnance právní předpisy též kompenzují (zejména poskytnutím odstupného) bez zřetele k tomu, jaký byl zdravotní stav zaměstnanců, a tedy i bez ohledu na to, zda jejich pracovní způsobilost byla v důsledku pracovního úrazu snížena (srov. §1 a §3 tehdy platného zákona č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru). Kdyby poškození z pracovního úrazu měli pobírat náhradu za ztrátu na výdělku vzniklou tím, že přestali pracovat u dosavadního zaměstnavatele z důvodu tzv. organizačních změn a že poté byli pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí bez práce a nedosahovali žádný výdělek, byli by tím - v rozporu se zásadnou rovnosti v zacházení se zaměstnanci v pracovněprávních vztazích - zvýhodněni oproti ostatním zaměstnancům, kteří ze stejných důvodů (při obdobném zdravotním postižení) nedosahují žádný výdělek, ačkoliv zákoník práce odškodňuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti jen v souvislosti s pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením na zdraví (§187 zákoníku práce).
V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) vyjadřuje snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Nemožností poškozeného nadále dosahovat výdělek, k níž došlo proto, že z důvodu tzv. organizačních změn ztratil práci, se na tomto stavu nic nemění. Následky pracovního úrazu omezují pracovní způsobilost žalobce v jeho uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu jako tomu bylo u žalovaného; skutečnost, že nemůže svou pracovní způsobilost (sníženou následkem pracovního úrazu) využít a dosahovat tak výdělek této pracovní způsobilosti odpovídající, není následkem pracovního úrazu, ale vyplývá ze situace na trhu práce.
S názorem odvolacího soudu, že poškozený, který je \"bez své viny veden jako uchazeč o zaměstnání\", neboť pro něho \"není pracovní příležitost\" v důsledku jeho zdravotního omezení způsobeného pracovním úrazem, má nárok na \"náhradu škody v plné výši výdělku, jehož by dosahoval před poškozením (s přihlédnutím k valorizaci)\", a že opačný závěr znamená zákonu odporující \"přenesení důsledku toho, že z důvodu pracovního úrazu není pro žalobce pracovní uplatnění, na poškozeného\", nelze souhlasit. Uvedený názor totiž nejen nebere v úvahu výše uvedené skutečnosti, ale současně činí zaměstnavatele odpovědného (z pohledu ustanovení §190 odst.1 a §195 zákoníku práce) za situaci na trhu práce, ačkoliv není (a nemůže být) následkem pracovního úrazu to, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí není na trhu práce uplatnění pro všechny zaměstnance, kteří mají sníženou pracovní způsobilost v obdobném rozsahu jako žalobce. V projednávané věci je tedy následkem pracovního úrazu pouze snížení pracovní způsobilosti žalobce vyplývající z následků pracovního úrazu, vyjádřené rozdílem mezi jeho průměrným výdělkem před vznikem škody na straně jedné a částečným invalidním důchodem žalobce a jeho výdělkem dosahovaným při výkonu práce dělníka při obsluze výměníku u žalovaného na straně druhé, a nikoliv také to, že po rozvázání pracovního poměru účastníků ke dni 30.6.1991 žalobce není schopen pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí dosahovat ani takový výdělek, který pobíral u žalovaného před skončením pracovního poměru.
Dovolací soud již dříve (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.2.1995 sp. zn. 6 Cdo 91/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6/1995 na str. 243, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp. zn. 2 Cdon 27/97, uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998) dospěl k závěru, že, pobírá-li poškozený náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) podle ustanovení §195 zákoníku práce, neboť pro následky pracovního úrazu (onemocnění nemocí z povolání) musel být převeden na jinou, méně placenou práci, nelze v samotných skutečnostech, že tuto méně placenou práci přestal vykonávat z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce a že potom dosahoval bez vlastní viny ještě nižších výdělků nebo že bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce; poškozenému tedy přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (§195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (samozřejmě s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody). Na této již ustálené judikatuře soudů nemá Nejvyšší soud ČR důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto (s výjimkou nenapadeného výroku o odmítnutí odvolání) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba o zaplacení 8.052,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení a 1% úroku z prodlení z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 3% úroku z částky 56.364,- Kč do zaplacení zamítnuta, jenž nebyl napaden přípustným odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu