ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1339.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1339/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., státnímu podniku, zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 189/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2003 č.j. 23 Co 114/2003-89, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 450,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 22.6.2001, která byla podána u Okresního soudu v Příbrami dne 26.6.2001, domáhal, aby mu žalovaný uhradil škodu ve výši 1.903.200,- Kč a aby mu od 2.8.2001 \"doplácel do 21.500,- Kč měsíčně\". K odůvodnění svého požadavku uvedl, že ke dni 2.8.1988 byl pro ohrožení nemocí z povolání vyřazen z práce v podzemí dolu s ionizujícím zářením. Uvedené opatření na ochranu zdraví žalobce však žalovaný učinil pozdě a porušil \"hyg. směrnici 59/1972 Sb. MZČR a vlastní směrnici 4/72, kdy celková profesionální dávka do 2.8.1988 dosáhla 847 mSv, což je 21násobek dávky, kdy podle stávajících poznatků vědy nedochází k somatickým změnám v organismu\". Žalobci byla \"z tohoto důvodu přiznána trvalá plná invalidita\" ke dni 2.8.1989. Protože \"z viny\" žalovaného došlo u žalobce \"při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ke způsobení plné invalidity ve smyslu §190 ZP\", je žalovaný povinen \"provést odškodnění ve smyslu §195 ZP\". Podáním ze dne 17.7.2001, které došlo soudu prvního stupně dne 19.7.2001, svou žalobu mimo jiné doplnil tak, že mu vznikla škoda ve výši 13.082,- Kč měsíčně.
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 22.8.2001 č.j. 17 C 41/2001-10 žalobu \"ve spojení s podáním ze dne 17.7.2001, které soudu došlo dne 19.7.2001\", odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přes výzvu obsaženou v usnesení ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 žalobce ani podáním ze dne 17.7.2001 \"nesplnil požadavky na řádnou žalobu co do úplnosti skutkových tvrzení tak, aby uplatněný nárok byl jednoznačně jimi identifikován, a co do označení důkazů ke všem svým skutkovým tvrzením a jejich předložení\". Žaloba proto trpí vadami, pro které je neprojednatelná, v řízení nelze pokračovat a žaloba musela být podle ustanovení §43 odst.2 o.s.ř. odmítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.9.2001 č.j. 23 Co 413/2001-16 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně vyzval žalobce usnesením ze dne 10.7.2001 č.j. 17 C 41/2001-3 k doplnění žaloby, že žalobce \"podrobně instruoval, v čem konkrétně spatřuje vady a nedostatky jeho podání a v jakém směru je třeba je doplnit\", a že \"správně žalobce poučil i o následcích nečinnosti či neodstranění vad podání\". Podle názoru odvolacího soudu je žaloba \"neúplná a ne zcela srozumitelná, neboť v ní obsažené vylíčení rozhodujících skutečností je natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek má být předmětem řízení\"; ze žaloby totiž \"nevyplývá, v kterém období byl u žalovaného zaměstnán, zda a jakou trpí nemocí z povolání, když zmiňuje ustanovení §190 a §195 zákoníku práce, z čeho přesně dovozuje požadovanou náhradu škody (zda se jedná pouze o ztrátu na výdělku či o jiné nároky podle zákoníku práce), jak dospěl k požadovaným částkám a za jaké období je náhrada vůbec požadována\". Protože žalobce vady žaloby neodstranil ani v podání ze dne 17.7.2001 a ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, byla žaloba odmítnuta v souladu s ustanovením §43 odst.2 o.s.ř.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15.10.2002 č.j. 21 Cdo 370/2002-47 usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že ze žaloby ze dne 22.6.2001 vyplývá, že žalobce se domáhal náhrady škody, která mu vznikla následkem toho, že žalovaný porušil \"hyg. směrnici 59/1972 Sb. MZČR a vlastní směrnici 4/72\" a tím mu \"způsobil plnou invaliditu\", která byla žalobci přiznána od 2.8.1989, a že - poté, co žalobce doplnil žalobu podáním ze dne 17.7.2001 - bylo nepochybné, že žalobce se domáhá odškodnění ztráty na výdělku ve výši 13.082,- Kč měsíčně. Požadované doplnění žaloby o další údaje pak nebyly potřebné k individualizaci žalobcova nároku a pokračování v řízení nebránilo ani to, že žalobce nedoplnil žalobu o označení důkazů a že k ní nepřipojil listinné důkazy. Žaloba zůstala i po jejím doplnění, obsaženém v podání ze dne 17.7.2001, neurčitá a nesrozumitelná v údaji o tom, čeho se žalobce domáhá. Žalobce totiž nepochybně požadoval odškodnění ztráty na výdělku ve výši 13.082,- Kč měsíčně, neuvedl však jednoznačně, za jaké období (z obsahu žaloby nelze dovodit, zda uvedenou částku požaduje od svého vyřazení z práce v podzemí dolu, tj. ode dne 2.8.1988, nebo až od přiznání invalidního důchodu, tj. ode dne 2.8.1989), zda mu má být náhrada přiznána i do budoucna, a kolik požaduje na této náhradě za minulou dobu (zda částku 1.903.200,- Kč uvedenou v žalobě ze dne 22.6.2001 nebo částku 2.040.792,- Kč uvedenou v podání ze dne 17.7.2001); i když uvedená vada žaloby bránila dalšímu pokračování v řízení, nemohla být důvodem k odmítnutí žaloby, neboť žalobce nebyl soudem prvního stupně řádně vyzván k jejímu odstranění. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst.2 o.s.ř.a vytknul soudu prvního stupně, že rozhodl o odmítnutí žaloby usnesením ze dne 22.8.2001 č.j. 17 C 41/2001-10 v rozporu s ustanovením §36a odst.1 písm.a) o.s.ř. pouze předsedkyní senátu jako samosoudcem.
Okresní soud v Příbrami v dalším řízení usnesením ze dne 5.2.2003 č.j. 5 C 189/2002-77 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zjistil, že ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98 se žalobce domáhal náhrady škody ze \"shodného důvodu\" a že jeho žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.8.1999 č.j. 5 C 104/98-63, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu ze dne 14.3.2000 č.j. 23 Co 20/2000-79, pravomocně zamítnuta. Pod sp. zn. 4 C 1299/98 je u Okresního soudu v Jihlavě vedeno řízení, zahájené 18.1.1999, v němž se žalobce domáhá náhrady škody \"v souvislosti s plnou invaliditou ke dni 2.8.1998\"; rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17.5.2001 byla žaloba o zaplacení částky 2.047.680,- Kč a o částku 20.684,- Kč měsíčně ode dne 12.5.1998 zamítnuta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že o stejném nároku, jehož se domáhá v tomto řízení, již bylo rozhodnuto Okresním soudem v Příbrami v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 104/98 a probíhá o něm řízení vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98 a že novému (dalšímu) projednání této věci brání ustanovení §83 a §159 odst.3 o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14.4.2003 č.j. 23 Co 114/2003-89 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že projednání žaloby brání překážka věci rozhodnuté, popřípadě překážka věci zahájené. Jak ve věci, projednávané v tomto řízení, tak i ve věcech vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98 a u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98 je dána totožnost účastníků, je totožné vylíčení skutkového stavu, žalobce se domáhá plnění ze stejného důvodu (v důsledku poškození zdraví překročením povoleného limitu ionizujícího záření), domáhá se náhrady za ztrátu na výdělku od roku 1998 do budoucna a \"obdobná\" je i \"sumarizovaná částka, jejíhož odškodnění se domáhá\". Řízení v projednávané věci bylo proto zastaveno v souladu s ustanovením §104 odst.1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalobou se v tomto řízení domáhá náhrady škody a že je třeba v něm vyřešit předběžnou otázku, zda jednáním žalovaného došlo k porušení hygienické normy vydané Ministerstvem zdravotnictví č. 59/1972 Sb. a vnitropodnikové směrnice \"GŘ ČSUP P. Z 4999-72\". Uvedená předběžná otázka nebyla ani v jednom z dosavadních řízení \"řešena či rozhodnuta\". Jestliže soudy odkazují na věc vedenou u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98, klade dovolatel otázku, proč \"řízení, které je dnes předmětem napadeného usnesení, nebylo již tehdy zastaveno, neboť k odmítnutí žaloby došlo jeden rok poté, tj. 22.8.2001. Žalobce dovozuje, že - jestliže předmětem řízení mělo být vyřešení předběžné otázky a jestliže nebyla ani v jednom z dosavadních řízení vyřešena - nemůže být řízení zastaveno podle ustanovení §104 o.s.ř., neboť se nejednalo o stejný předmět řízení, a že soudy obou stupňů žalobci upírají právo na spravedlivý proces. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť žalobce \"nepřichází s žádnou argumentací, kterou by otázku překážek řízení (překážku věci rozhodnuté a překážku věci zahájené) zpochybňoval nebo vyvracel\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm.a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §83 odst.1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení §83 odst.2 o.s.ř. zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů, ve věcech přeměn obchodních společností, stanoví-li tak zvláštní předpis, a v dalších věcech stanovených zvláštními právními předpisy brání též tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky.
Podle ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Uvedená ustanovení, která jsou v citovaném znění účinná od 1.1.2003, bylo třeba užít i v projednávané věci (Čl. XXV bod 2 zákona č. 151/2002 Sb.).
Překážka věci zahájené (litispendence) a překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení §83 odst.1 o.s.ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst.5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek uvedených podmínek řízení nelze odstranit; jakmile vyjdou najevo, je soud povinen řízení v kterémkoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o.s.ř.).
O překážku věci zahájené podle ustanovení §83 odst.1 o.s.ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává mimo jiné tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je v obou uvedených případech dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení.
Žalobce má dispoziční volnost uplatnit žalobou jen část svého nároku a posléze (v jiném řízení) jeho zbytek i tehdy, požaduje-li náhradu za ztrátu na výdělku (srov. usnesení býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 40/92, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993). Uplatní-li žalobce pouze část svého nároku, nastává překážka věci zahájené nebo překážka věci rozsouzené jen ohledně té části nároku, o níž bylo dříve zahájeno jiné řízení nebo o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. V posuzovaném případě se řízení v projednávané věci a řízení vedená u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98 a u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98 týkají týchž osob. Pro závěr, zda ve všech uvedených věcech jde o tentýž předmět řízení, je rozhodující posouzení, zda se žalobce v tomto řízení požadovaného plnění domáhá na základě stejného skutku jako v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98 nebo u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98.
Ze srovnání skutkových tvrzení, jimiž žalobce v uvedených řízeních uplatnil nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, vyplývá, že ve všech případech žalobce požadoval odškodnění z újmy na zdraví, která mu vznikla (podle jeho názoru) v důsledku toho, že až do vyřazení z práce v podzemí (do dne 2.8.1988) byly u něj překročeny maximálně přípustné dávky ionizujícího záření, a že se proto stal plně invalidním. Ve všech uvedených řízení proto šlo o tentýž předmět řízení.
Protože v tomto řízení, jakož i v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98 nebo u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98, jde o tentýž nárok (o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku) a řízení se týkají stejného předmětu řízení a týchž osob, dospěly soudy obou stupňů ke správném závěru, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.8.1999 č.j. 5 C 104/98-63, potvrzený rozsudkem Krajského soudu ze dne 14.3.2000 č.j. 23 Co 20/2000-79, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro nové projednání věci v tomto řízení a že zahájení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98 brání tomu, aby nadále probíhalo toto (později zahájené) řízení.
Předběžnou (prejudiciální) se v občanském soudním řízení rozumí taková otázka, která se sice netýká předmětu řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Vyřešení předběžné otázky se neprojeví ve výroku rozhodnutí soudu, ale jen v důvodech rozhodnutí, a proto předběžně vyřešená otázka nemůže nabýt právní moci. Poukazuje-li žalobce, že v řízeních vedených u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 104/98 a u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98 nebyla vyřešena předběžná otázka, zda jednáním žalovaného došlo k porušení hygienické normy vydané Ministerstvem zdravotnictví č. 59/1972 Sb. a vnitropodnikové směrnice \"GŘ ČSUP P. Z 4999-72\", je to - i kdyby byl uvedený názor žalobce pravdivý - bezvýznamné pro závěr, zda tu je či není překážka věci zahájené nebo překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť tyto překážky se - jak vyplývá z výše uvedeného - odvíjí od předmětu řízení a nikoliv od předběžných otázek, které je potřebné za řízení vyřešit.
Žaloba v projednávané věci byla - jak dovolací soud uvedl již ve svém předchozím usnesení ze dne 15.10.2002 č.j. 21 Cdo 370/2002-47 - i po jejím doplnění, obsaženém v podání ze dne 17.7.2001, neurčitá a nesrozumitelná v údaji o tom, čeho se žalobce domáhá; žalobce sice nepochybně požadoval odškodnění ztráty na výdělku ve výši 13.082,- Kč měsíčně, neuvedl však jednoznačně, za jaké období (z obsahu žaloby nelze dovodit, zda uvedenou částku požaduje od svého vyřazení z práce v podzemí dolu, tj. ode dne 2.8.1988, nebo až od přiznání invalidního důchodu, tj. ode dne 2.8.1989), zda mu má být náhrada přiznána i do budoucna, a kolik požaduje na této náhradě za minulou dobu (zda částku 1.903.200,- Kč uvedenou v žalobě ze dne 22.6.2001 nebo částku 2.040.792,- Kč uvedenou v podání ze dne 17.7.2001). Uvedená vada žaloby nebyla odstraněna - jak vyplývá z obsahu spisu - ani v dalším řízení před soudy. Za přihlédnutí k tomu, že pravomocný rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30.8.1999 č.j. 5 C 104/98-63, potvrzený rozsudkem Krajského soudu ze dne 14.3.2000 č.j. 23 Co 20/2000-79, tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro nové projednání nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 19.980,- Kč měsíčně za dobu od 18.7.1988 a že zahájení řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 1299/98 brání tomu, aby nadále probíhalo toto (později zahájené) řízení o nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.1.1989 do 11.5.1998 ve výši 2.047.680,- Kč a za dobu od 12.5.1998 ve výši 20.684,- Kč měsíčně, uvedená vada žaloby nezpůsobuje, že by nebylo možné uzavřít, zda tu je překážka věci zahájené nebo překážka věci pravomocně rozsouzené. I kdyby žalobce požadoval náhradu za ztrátu na výdělku již od 2.8.1988 a i do budoucna, bylo rovněž v tomto rozsahu buď o věci již pravomocně rozhodnuto nebo o ní již bylo zahájeno jiné (dřívější) řízení.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud dospěl - i když nikoliv na základě zcela přiléhavých důvodů - ke správnému závěru, že řízení ve věci je třeba podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. zastavit. Protože usnesení odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají - vzhledem k tomu, že předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí procesní povahy - v paušální odměně ve výši 375,- Kč (srov. §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 450,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu