ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1850.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1850/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. K., proti žalované S. – D., spol. s r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp.zn. 12 C 72/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.července 2001, č.j. 12 Co 779/2000-101, takto:
Dovolání žalované se odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 7.12.1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobce dne 7.12.1998 v 7,20 hod. v kanceláři za přítomnosti ekonomky závodu Ing. J. „nazval M. D. - jednatele společnosti – S.“, a v tom, že odmítl vykonávat práci, na kterou byl převeden.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby mu žalovaný zaplatil za výpovědní dobu náhradu mzdy ve výši 40.124,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se zvlášť hrubého porušení pracovní kázně nedopustil, neboť práce uklízeče, kterou odmítl vykonávat, ho „hluboce degradovala“ (má vysokoškolské vzdělání) a byla pro něho nevhodná i vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (má potíže s páteří). Ani druhý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nepovažoval za tak závažný, zejména když k němu došlo „v rozčilení vyprovokovaném jednáním p. D.“, kdy použil výraz, „zda se cítí být S., protože mu nařizuje úkoly, které nejsou v souladu s platnými zákony“.
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 26.4.2000, č.j. 12 C 72/99-67, rozhodl o části věci tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem ze dne 7.12.1998 dle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je neplatné. Vycházel z toho, že žalobce byl zaměstnán u žalované jako projektant, že dne 24.11.1998 mu byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (pro fyzické napadení jednatele společnosti), že z tohoto důvodu jej žalovaná převedla dne 7.12.1998 na práci uklízeče, kterou odmítl vykonávat, a z toho, že se žalobcem byl dne 7.12.1998 okamžitě zrušen pracovní poměr. Dospěl k závěru, že jednání žalobce, spočívající v tom, že „nazval svého nadřízeného S.“, není takové intenzity, aby mohlo vést k tak výjimečnému opatření, a že práce uklízeče, na kterou byl žalobce převeden a kterou odmítl vykonávat, nebyla pro něj vhodná ze zdravotních důvodů ani s ohledem na jeho schopnosti a kvalifikaci; proto předpoklady pro platné skončení pracovního poměru okamžitým zrušením nepovažoval za splněné.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12.7.2001, č.j. 12 Co 779/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobce, který „nazval jednatele žalovaného S.“, případně uvedl, že „jednatel žalované má chování S.“, není porušením pracovní kázně takové intenzity, kterou má na mysli ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a nejde o situaci, že by žalobce nebylo možno zaměstnávat do uplynutí výpovědní doby. Ani odvolací soud nepovažoval převedení žalobce na jinou práci (v souvislosti s výpovědí danou mu podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce), které nebylo se žalobcem předem projednáno, za platné, a to vzhledem k jeho zdravotní nezpůsobilosti k práci uklízeče; proto odmítnutí takové práce neposoudil jako porušení pracovní kázně.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, protože „důvody pro okamžité zrušení žalobcova pracovního poměru ze strany žalované jako zaměstnavatele byly dány a předmětné okamžité zrušení žalobcova pracovního poměru bylo učiněno takovým způsobem, pro které zákoník práce nestanoví neplatnost“. Podle jejího názoru kterýkoli ze dvou důvodů, pro něž došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru, je „samostatně postačující“. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že jednal v rozporu se zásadou, že při posuzování konkrétního způsobu porušení pracovní kázně je třeba brát v úvahu dobu a situaci, ze které bylo učiněno, neboť „zcela pominul“ situaci existující v době, která okamžitému zrušení pracovního poměru předcházela, ačkoli byla svědky doložena; v dalším popisuje rozsah porušování pracovních povinností žalobce a jeho chování ke spolupracovníkům a k nadřízenému na pracovišti. Považuje rovněž za „zcela neadekvátní zhodnocení stavu věci“, když soud žalobcem předložené lékařské potvrzení o zdravotním omezení vystavené až po okamžitém zrušení pracovního poměru hodnotí jako „důvod neplatnosti převedení žalobce na jinou práci“, a zdůrazňuje, že se žalobcem převedení na práci uklízeče předem projednala (sdělila mu, že pro něj vhodnou práci nemá a vydala mu písemné potvrzení obsahující důvody a dobu trvání) a že žalobce se žalobou u soudu ani neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.11.1998 dané mu podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce, ani převedení na jinou práci nedomáhal; proto je přesvědčena, že žalobce, který žádná zdravotní omezení neuváděl, převedla na jinou práci platně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení a „zároveň vyslovil právní názor, že důvody, pro které je rozsudek rušen, se týkají i rozsudku č.j. 12 C 72/99-67 Okresního soudu v Mostě ze dne 26.4.2000“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 12.7.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 26.4.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení ve dnech 2.10.2001 a 8.10.2001 a že dovolání žalované, sepsané dne 29.11.2001, bylo podáno u soudu prvního stupně dne 30.11.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 8.10.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 8.11.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 30.11.2001, je opožděné.
Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst.1 písm.a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst.4 věta první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu