ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1866.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1866/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. H., proti žalovanému F. R., o 32.382,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 640/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2003 č.j. 17 Co 136/2001-116, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil 33.414,- Kč s 26% \"úroky z prodlení p.a. z částky 1.133,- Kč od 21.8.1997 do zaplacení, z částky 3.964,- Kč od 21.9.1997 do zaplacení, z částky 4.153,- Kč od 21.10.1997 do zaplacení, z částky 4.342,- Kč od 21.11.1997 do zaplacení, z částky 3.776,- Kč od 21.12.1997 do zaplacení, z částky 4.342,- Kč od 21.1.1998 do zaplacení, z částky 3.964,- Kč od 21.2.1998 do zaplacení, z částky 3.776,- Kč od 21.3.1998 do zaplacení, z částky 3.964,- Kč od 21.4.1998 do zaplacení\". Žalobu zdůvodnila tím, že pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 9.9.1996 jako prodavačka a že žalovaný jí dluží mzdu za měsíce červenec 1997 až březen 1998.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 5.10.2000 č.j. 12 C 640/98-72 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.350,-Kč k rukám \"právního zástupce žalobkyně\" a že žalovaný je povinen \"nahradit náklady řízení státu\" ve výši 1.034,-Kč \"na účet\" Okresního soudu ve Znojmě. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 9.9.1996 v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou a že od 23.7.1997 ji žalovaný odmítl nadále zaměstnávat a okamžitě s ní zrušil pracovní poměr. Toto okamžité zrušení pracovního poměru bylo určeno soudem prvního stupně v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 964/97 jako neplatné. Soud prvního stupně proto dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky trvá, neboť nedošlo následně k platnému ukončení pracovního poměru. Dne 24.7.1997 oznámila žalobkyně žalovanému ústně a následně i písemně, že trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce, což žalovaný nesplnil. S ohledem na tyto skutečnosti přiznal soud prvního stupně žalobkyni (podle vyhotoveného znaleckého posudku) náhradu mzdy ve výši 33.414,-Kč spolu s úroky z prodlení z jednotlivých již splatných mezd, když bylo prokázáno, že výplatní termín byl vždy k 20. dni v měsíci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.4.2003 č.j. 17 Co 136/2001-116 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává a že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice 1.034,-Kč \"na účet\" Okresního soudu ve Znojmě; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.690,-Kč k rukám advokáta JUDr. P. M. Odvolací soud označil za nesporné, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného ze dne 25.7.1997 je neplatné (jak vyplynulo z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7.3.1998 č.j. 12 C 964/97-7) a že žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Po doplněném dokazování (především z výpovědi svědkyně A. R., která věrohodně popsala okolnosti skončení pracovního poměru a která potvrdila výpověď žalovaného, že dne 25.7.1997 bylo žalobkyni předáno okamžité zrušení pracovního poměru bez uvedení důvodů osobně žalovaným, zatímco okamžité zrušení pracovního poměru s uvedením důvodů ze dne 4.8.1997 jí bylo zasláno poštou doporučeným dopisem), dospěl však odvolací soud k závěru, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 4.8.1997. Žalobkyně sama ve své výpovědi potvrdila, že jí byl 5.8. nebo \"tak nějak\" doručen přípis - okamžité zrušení pracovního poměru a nebylo zjištěno (ani tvrzeno), že by žalobkyně uplatnila u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 4.8.1997. Odvolací soud uzavřel, že pracovní poměr žalobkyně skončil na základě zrušovacího projevu žalovaného ze dne 4.8.1997 a že proto žalobkyně nemá právo na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že není pravdivé tvrzení žalovaného, že zaslal dne 5.8.1997 žalobkyni další okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 4.8.1997; žalobkyni bylo doručeno poštou pouze okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 25.7.1997, jehož neplatnosti se domáhala soudní cestou a o němž bylo rozhodnuto (rozsudkem ze dne 13.1.1998 č.j. 12 C 964/97-7, který nabyl právní moci 7.3.1998), že je neplatné. Žalobkyně se dále domnívá, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud nahrazoval při zjišťování skutkového stavu soud prvního stupně (skutkové závěry, rozhodující pro konečné rozhodnutí, činil na základě dokazování, jež prováděl výlučně v odvolacím řízení) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně dovodil, že ke skončení pracovního poměru mezi účastníky došlo na základě dalšího podání žalovaného ze dne 4.8.1997. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 14.4.2003), ale - jak vyplývá i z jeho odůvodnění - v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 5.10.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) ve dnech 7.5.2003 a 9.5.2003 a že dovolání žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně dne 7.7.2003.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 9.5.2003. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 9.6.2003. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 7.7.2003, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu