ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1872.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 1872/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně V. M., proti žalované K. b., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 527/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2002 č.j. 15 Co 5/2000-56, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.8.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně \"nezařadila protokol z jednání s klientem A. P. art. spol. s r.o. ze dne 28.1.1998 a dopisy tohoto klienta z 29.6. a 10.7.1998 do dokumentace\", že \"nevyzvala (vyjma výzvy z 5.3.1998) tohoto klienta (ačkoli řádně nesplácel úvěr) ani ručitele popř. zástavce k plnění\", čímž \"porušila povinnost stanovenou v pracovní knize č. 121 bod 3.1.1.\", a že \"celou dokumentaci klienta si vypůjčila již 21.1.1998 z centrální spisovny a do dne předání klienta odboru 4750, tj. do 26.6.1998, tuto dokumentaci nevrátila\".
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že \"dodatečné odevzdání listin od klienta do úvěrového spisu nepovažuje za porušení pracovní kázně\" a že \"neodpovídala podle pracovní knihy za vyzývání k zaplacení klienta ani ručitele\", neboť tyto upomínky byly věcí jiného útvaru žalované, a uvedla, proč \"nebylo vhodné zejména ručitele vyzývat\" a že \"spis klienta si oprávněně ponechala jako úvěrová pracovnice po delší dobu k vlastní práci\". Žalobkyně rovněž poukázala na skutečnost, že žalovaná nedodržela subjektivní dvouměsíční lhůtu podle ustanovení §46 odst. 3 zákoníku práce, když údajná porušení pracovní kázně byla předmětem průběžných pracovních porad již od 20.2.1998.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.9.1999 č.j. 49 C 527/98-34 žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyně nedopustila porušení pracovních povinností vytýkaných jí ve výpovědi pod body 1. a 3., dopustila se však závažného porušení pracovní kázně uvedeného pod bodem 2. výpovědi, když při nedodržení splátkových termínů klientem neprováděla ve stanovených lhůtách upomínání klienta ani ručitele. Soud prvního stupně neshledal, že by žalovaná nedodržela lhůtu podle ustanovení §46 odst. 3 zákoníku práce; za den rozhodný pro vědomost žalované o porušení pracovních povinností považoval 26.6.1998, kdy byl úvěrový spis předán odboru rizikových pohledávek žalované. Z výše uvedených důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.5.2002 č.j. 15 Co 5/2000-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobkyně nedopustila porušení pracovních povinností uvedených ve výpovědi pod body 1. a 3. a že porušila své pracovní povinnosti vytýkané jí v bodě 2. výpovědi. S ohledem na charakter práce žalobkyně, na výši úvěru a závažnost dopadů při porušení pokynu upomínat ve stanovených lhůtách dlužníky a ručitele, zhodnotil odvolací soud porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně jako porušení pracovní kázně vyšší intenzity, která odůvodňuje podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Námitky žalobkyně, že, neshledal-li soud prvního stupně dva z tvrzených skutků za porušení pracovní kázně, je tím neplatná celá výpověď a že jí byla dána výpověď po lhůtě uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zákoníku práce, považoval odvolací soud za nedůvodné. Dovodil, že nešlo o výpověď kumulativní, ale byla vytýkána tři zcela odlišná porušení pracovní kázně (z každého porušení mohla dát žalovaná samostatnou výpověď) a že lhůta podle ustanovení §46 odst. 3 zákoníku práce běží od doby, kdy se zaměstnavatel fakticky o porušení pracovní kázně dověděl a ne od doby, kdy se měl možnost o důvodu k výpovědi dozvědět.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Namítá, že, ačkoliv měly k dispozici dostatek listinných důkazů, nepochopily správné pracovní postupy na pracovišti žalované, nedostatečně vyhodnotily důkazní materiál založený ve spise a dospěly tak k nesprávnému výsledku. Žalobkyně se proto domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávných skutkových zjištění a že následně je věc nesprávně právně posouzena. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná namítla, že dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny podmínky jeho přípustnosti podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Nesouhlasí s důvody uváděnými žalobkyní v jejím dovolání, domnívá se, že soudy obou stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu a správně jej vyhodnotily, proto navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 21.5.2002), ale - jak vyplývá i z jeho odůvodnění - v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 24.9.1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) dne 19.6.2002 a že dovolání žalobkyně (posléze doplněné podáním 3.4.2003) bylo podáno u soudu prvního stupně dne 15.8.2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 19.6.2002. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 19.7.2002. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 15.8.2002, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu