ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.1987.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 1987/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. V., zastoupeného advokátem, proti žalované J. a l. v., a.s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 360/90, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2002 č.j. 16 Co 45/2002-423, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce domáhal, aby mu žalovaná, kterou v žalobě označil jako \"Č. J. a l. v. P., odstavné nádraží jih, P., Ch. č. 3\", nahradila škodu, jež mu vznikla následkem pracovního úrazu ze dne 24.3.1989. Na náhradě škody požadoval zejména odškodnění bolesti, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která mu vzniká v důsledku toho, že byl pro následky pracovního úrazu uznán ode dne 19.1.1990 plně invalidním.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20.1.1997 č.j. 23 C 360/90-102 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění 23.100,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 38.984,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti 462.246,- Kč a aby mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti platila od 1.3.1996 11.620,- Kč měsíčně s tím, že nedoplatek za dobu od 1.3.1996 do 31.1.1997 je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení dalších částek 1.137.071,70 Kč a 2.443,- Kč měsíčně a \"co do celého příslušenství\" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné\" ve výši 5.328,- Kč a na soudním poplatku 20.973,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce byl u žalované zaměstnán v pracovním poměru a že v souvislosti s plněním pracovních povinností utrpěl dne 29.3.1989 (správně dne 24.3.1989) pracovní úraz (infarkt myokardu) v důsledku \"neúnosné psychické a fyzické zátěže v kombinaci s konfliktem s revizorem\". Odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přiznal žalobci zejména na základě znaleckých posudků.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.9.1997 č.j. 23 Co 219/97-143 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým bylo žalobci přiznáno odškodnění za bolest ve výši 11.850,- Kč, a ve výroku o povinnosti zaplatit státu \"znalečné\" a změnil tak, že na náhradě za ztížení společenského uplatnění přiznal žalobci 112.500,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že právním nástupcem původně žalované Č. J. a l. v. P. se stala obchodní společnost J. a l. v., a.s., a ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl úraz (infarkt myokardu) v přímé souvislosti s výkonem práce. Správným shledal rozsudek soudu prvního stupně v rozhodnutí o výši bolestného a dovodil, že na náhradě za ztížení společenského uplatnění žalobci přísluší \"desetinásobné zvýšení\". Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že v ostatních rozhodnutích je jeho rozsudek nesrozumitelný a pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, a uložil mu, aby o věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 11.5.1998 č.j. 23 C 360/90-178 žalované uložil, aby zaplatila žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 24.3.1989 do 19.1.1990 částku 40.095,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 20.1.1990 do 1.12.1997 celkem částku 974.208,- Kč a aby mu od 1.12.1997 platila \"rentu\" ve výši 21.970,- Kč měsíčně s tím, že \"dluh na rentě\" za dobu od 1.12.1997 do 30.4.1998 ve výši 109.850,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení dalších 424.748,72 Kč a \"co do příslušenství za období od 24.3.1989 do 28.5.1997 z výše určené náhrady škody\" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 znalečné\" ve výši 7.100,- Kč a soudní poplatek ve výši 49.466,10 Kč. Soud prvního stupně znovu dospěl k závěru, že dne 29.3.1989 (správně dne 24.3.1989) žalobce při plnění pracovních povinností utrpěl pracovní úraz (infarkt myokardu). Z provedených důkazů zjistil, že průměrný čistý měsíční výdělek z hlavního a vedlejšího pracovního poměru žalobce za rozhodné období roku 1988 činil 6.959,- Kč a za rozhodné období roku 1989 částku 5.891,- Kč, a dovodil, že na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobci náleží 40.095,- Kč \"čistého\" a že na náhradě za ztrátu na výdělku mu přísluší za dobu od 20.1.1990 do 31.12.1992 částka 120.162,- Kč \"čistého\", za dobu od 1.1.1993 do 30.11.1997 částka 797.322,- Kč \"hrubého\" a od 1.12.1997 \"renta\" ve výši 21.970,- Kč \"hrubého\". Ohledně příslušenství přisouzených částek žalobu zamítl, neboť celková a přesná výše náhrady škody byla stanovena \"až v současné době\", a proto by \"nebylo spravedlivé\" uložit žalované zaplatit i příslušenství přisouzených částek, když jí přesná výše škody nebyla známa a byla určena až konečným soudním rozhodnutím.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.11.1998 č.j. 53 Co 526/98-208 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neodstranil nejasnosti v označení žalované, když v záhlaví svého rozsudku uvedl \"Č. J. a l. v. a.s.\", žalovaná se sama označuje \"Č. J. a l. v.\" a podle plné moci a výpisu z obchodního rejstříku jde o \"J. a l. v., a.s.\". Žalobní petity \"opakovaně navrhované v průběhu řízení žalobcem\" jsou \"zmatečné\", což \"způsobuje nejasnost v otázce, čeho a v jaké výši se domáhá\"; odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby \"vyjasnil \"jednotlivé požadované nároky a jejich výši. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně též to, že \"užil vadného znaleckého posudku\", v němž znalec hodnotí právní otázky, ačkoliv v občanském soudní řízení náleží znalci pouze odborné posouzení skutečnosti a nikoli její právní hodnocení.
Obvodní soud pro Prahu 4 v dalším řízení rozsudkem ze dne 1.7.1999 č.j. 23 C 360/90-273 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 161.570,- Kč \"netto\" a 681.133,- Kč \"brutto\", aby mu platila počínaje měsícem červencem 1999 měsíčně částku 12.173,- Kč \"brutto\" a aby mu zaplatila úroky z prodlení v procentní výši z částek a za období, jež ve výroku svého rozsudku specifikoval, zamítl žalobu na zaplacení dalších 55.411,- Kč \"netto\", 451.670,- Kč \"brutto\" a \"zbylé části příslušenství\" a na zaplacení připojištění k důchodu za dobu od 20.1.1990 do 28.2.1999 ve výši 21.800,- Kč s úroky z prodlení, \"ztráty pojistného\" ve výši 250.000,- Kč \"netto\" s úroky z prodlení, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, částky 11.774,- Kč měsíčně \"brutto\" a 200,- Kč měsíčně \"netto\" od 1.7.1999 a \"měsíční renty\" za dobu od 1.3.1999 do 30.6.1999 ve výši 23.947,- Kč \"brutto\" a 200,- Kč \"připojištění netto\" a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 4\" soudní poplatek ve výši 34.030,-Kč a \"znalečné\" ve výši 7.100,- Kč. Poté, co znovu dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu z pracovního úrazu ze dne 24.3.1989, soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 39.984,- Kč \"netto\". Při rozhodování o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která žalobci přísluší ode dne 20.1.1990, vycházel ze zjištění, že průměrný výdělek žalobce za rozhodný rok 1989 činil v jeho hlavním pracovním poměru (u \"D. P. V. \") 5.718,- Kč a ve vedlejším pracovním poměru (u \"Č. J. a l. v.\") 1.526,- Kč; od celkové částky 7.244,- Kč odečetl daň ze mzdy podle sloupce 9 \"daňových tabulek\" a dovodil, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce z obou jeho pracovních poměrů činí 6.598,- Kč. Při určení výše náhrady přihlédl k tomu, že výše náhrady byla do 31.5.1994 limitována podle tehdy platného ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce, k valorizaci průměrného výdělku podle zákona č. 297/1991 Sb. (o 5%), k úpravám náhrady podle čl. X odst.3 zákona č. 37/1993 Sb. a čl. V zákona č. 160/1993 Sb., k valorizacím průměrného výdělku podle nařízení vlády č. 191/1993 Sb. (o 53,5%), podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb. (do výše maximálně přípustné částky 10.830,- Kč), podle nařízení vlády č. 291/1995 Sb. (o 14,5%), podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb. (o 15%), podle nařízení vlády č. 318/1997 Sb. (o 10%) a podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb. (o 9%), k průběžnému zvyšování důchodu žalobce a k úpravě důchodu podle ustanovení §14 zákona č. 183/1994 Sb. a dospěl k závěru, že žalobce má nárok na náhradu ve výši 122.586,- Kč \"netto\" a 681.133,- Kč \"brutto\" a na \"rentu\" od července 1999 ve výši 12.173,- Kč měsíčně \"brutto\". V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal vyšších částek, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Opodstatněným soud prvního stupně neshledal požadavek na poskytnutí \"připojištění\", neboť penzijní připojištění je dobrovolné a ze žádného předpisu nevyplývá povinnost zaměstnavatele je platit. Protože žalobce blíže nespecifikoval svůj nárok na částku 250.000,- Kč, kterou nazval \"ztrátu na pojistném\", zamítl žalobu i v této části.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 ve znění usnesení ze dne 15.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-368 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby počínaje dnem 1.12.1999 platila žalobci měsíčně částku 12.078,- Kč \"brutto\", a tak, že výše úroků od 15.3.1999 do 15.7.1999 činí 12% ročně a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 12% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.8.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.9.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 11% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.10.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 12.173,- Kč od 15.11.1999 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15.12.1999 do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 10% ročně z částky 11.814,- Kč od 15.1.2000 do zaplacení; \"jinak\" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně ve věci rozhodl na podkladě správných a úplných zjištění a že z nich vyvodil i správné závěry právní. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu správně určil výši náhrady za ztrátu na výdělku na základě součtu průměrných výdělků dosažených žalobcem v obou jeho pracovních poměrech. Náhrada za pojistné plnění ve výši 250.000,- Kč žalobci nepřísluší, neboť Č. p. odmítla žalobci pojistné plnění nikoli proto, že by nebyla vyřešena otázka, zda šlo nebo nešlo o úraz pracovní (tato okolnost vzhledem k obsahu smlouvy nebyla rozhodující), ale proto, že v případě infarktu myokardu se nejednalo o úraz ve smyslu ustanovení §22 vyhlášky č. 55/1979 Sb. Nárok na příspěvek k invalidnímu důchodu ve výši 200,- Kč měsíčně, který žalobce dovozoval z výnosu Federálního ministerstva dopravy č. 23, uveřejněného ve Věstníku dopravy z prosince roku 1979, může žalobce uplatnit u svého posledního zaměstnavatele \"Č.\"; ve vztahu k tomuto nároku není žalovaná pasivně legitimována. Žalobce ani v odvolacím řízení nedoložil náklady spojené s jeho léčením a navíc tyto náklady nelze přiznat \"do budoucna nějakou paušální částkou\". Důvodné neshledal odvolací soud odvolací námitky žalované nejen proto, že otázka existence pracovního úrazu byla již vyřešena odvolacím soudem v \"rozhodnutí č.j. 23 Co 219/97-143\", ale i proto, že provádění dalších důkazů v tomto směru nebylo třeba ani podle ustanovení §120 o.s.ř., neboť šlo o shodná tvrzení účastníků; žalobce od počátku řízení tvrdil, že došlo k pracovnímu úrazu a jakým způsobem, a žalovaná tuto skutečnost uznala v záznamu o pracovním úrazu ze dne 12.7.1990 i výslovným písemným prohlášením ze dne 22.4.1991. Nedůvodná byla i vznesená námitka promlčení (\"žalobci vznikla škoda po úraze ze dne 24.3.1989 a žalobu na odškodnění úrazu podal u soudu dne 22.10.1990\"). Ke změně rozsudku soudu prvního stupně přistoupil odvolací soud proto, že po jeho vyhlášení se přiznané \"renty\" dotklo nařízení vlády č. 283/1999 Sb., podle kterého se průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku zvyšuje od 1.12.1999 o 8,5% (\"renta\" žalobce proto činí od 1.12.1999 částku 12.078,- Kč měsíčně), a že do rozhodnutí o úrocích z prodlení bylo třeba promítnout též změnu výše diskontní sazby provedenou od 15.3.1999.
K dovolání účastníků Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29.11.2001 č.j. 21 Cdo 2666/2000-403 zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o \"měsíční rentě\" za dobu od 1.12.1999 (s výjimkou výroku o povinnosti žalované platit žalobci měsíčně 12.078,- Kč) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše úroků za dobu od 15.3.1999 do 15.7.1999 činí 12% ročně, zamítl a \"jinak\" dovolání účastníků odmítl. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího soudu jsou přípustná jen proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o úrocích z prodlení za dobu od 15.3. do 15.7.1999, a proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na placení \"renty\" vyšší než 12.078,- Kč měsíčně od 1.12.1999. Zatímco o úrocích z prodlení za dobu od 15.3. do 15.7.1999 rozhodl odvolací soud správně, při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku pro dobu po skončení pracovní neschopnosti měl zjištěný průměrný výdělek nejprve zvýšit ode dne 1.12.1998 o 9% podle ustanovení §1 a §2 nařízení vlády č. 320/1998 Sb. a teprve takto zvýšený průměrný výdělek valorizovat podle ustanovení §1 a §2 odst. 2 nařízení vlády č. 283/1999 Sb. o dalších 8,5%; rozsudek odvolacího soudu proto ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na placení renty vyšší než 12.078,-Kč měsíčně od 1.12.1999, není v souladu se zákonem.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 21.5.2002 č.j. 16 Co 45/2002-423 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby platila žalobci za dobu od 1.12.1999 kromě částky 12.078,- Kč v době od 1.12.1999 do 30.11.2000 dalších 1.312,- Kč měsíčně \"brutto\", v době od 1.12.2000 do 30.11.2001 dalších 1.968,- Kč měsíčně \"brutto\" a v době od 1.12.2001 nadále dalších 2.149,- Kč měsíčně \"brutto\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů \"odvolacího a dovolacího řízení\". Odvolací soud zjistil, že důchod žalobce byl \"upraven\" od srpna 1999 na částku 7.614,- Kč měsíčně, od prosince 2000 na částku 8.182,- Kč a od prosince 2001 na částku 8.938,- Kč měsíčně, a po zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady ve výši 15.686,- Kč o 9% podle nařízení vlády č. 320/1998 Sb. zvýšil výslednou částku 17.098,- Kč od 1.12.1999 podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb. o 8,5% na částku 18.552,- Kč, tuto částku pak zvýšil od 1.12.2000 podle nařízení vlády č. 18/2001 Sb. o 6% a částku 19.668,- Kč zvýšil s účinností od 1.12.2001 podle nařízení vlády č. 464/2001 Sb. o 4,6% na částku 20.574,- Kč. Po odečtení důchodu žalobce sníženého o částku 220,- Kč (§14 zákona č. 183/1994 Sb.) a po navýšení o 20% ve smyslu čl. V zákona č. 160/1993 Sb. dospěl k závěru, že žalobci náleží od 1.12.1999 renta ve výši 13.390,- Kč měsíčně \"brutto\", od 1.12.2000 renta ve výši 14.046,- Kč měsíčně \"brutto\" a od 1.12.2001 renta ve výši 14.227,- Kč měsíčně \"brutto\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že rozsudek odvolacího soudu není vykonatelný, neboť v něm nebylo rozhodnuto o splatnosti již dospělého nedoplatku náhrady za ztrátu na výdělku, a že odvolací soud nerozhodl o úrocích z prodlení ze zvýšené náhrady, ačkoliv je žalobce požadoval. Odvolací soud postupoval podle názoru žalobce neprávně, když dovodil, že mu škoda nebyla způsobena hrubou nedbalostí a že proto platí \"limitace průměrného výdělku\" podle ustanovení §195 odst.2 věty druhé a třetí zákoníku práce (ve znění platném ke dni 20.1.1990). Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování průměrného výdělku žalobce před vznikem škody v rozporu s ustanovením §45 nařízení vlády č. 223/1988 Sb. vycházel ze součtu průměrných výdělků z obou pracovních poměrů žalobce, ačkoliv si výdělky z hlavního a vedlejšího pracovního poměru i při odškodňování pracovního úrazu zachovávají \"povahu dílčích samostatných průměrných výdělků\". Při výpočtu průměrného čistého měsíčního výdělku měl být zvýhodněn sazbou podle sloupce 9 daňových tabulek jen vyšší průměrný výdělek žalobce a druhý z nich měl být zdaněn podle sloupce 3 daňových tabulek a oba průměrné výdělky měly být také samostatně valorizovány. Při valorizaci provedené podle zákona č. 297/1991 Sb. měl být správně průměrný výdělek zvýšen nejen o 5% za první pololetí roku 1991, ale i o dalších 5% za kalendářní rok 1990, neboť nárok vznikl dnem 20.1.1990 a zvýšení žalobci náleží také za rok, v němž došlo ke vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce dále poukazuje na to, že valorizace provedená nařízením vlády č. 464/2001 Sb. \"nereflektovala obecný mzdový nárůst ve státě\" a že je proto vůči poškozeným zaměstnancům diskriminační, a provádí vlastní výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, z něhož vyplývá, že průměrný výdělek žalobce činí po valorizaci provedené podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb. částku 24.439,- Kč, po valorizaci provedené podle nařízení vlády č. 18/2001 Sb. částku 25.905,- Kč a po valorizaci provedené podle nařízení vlády č. 464/2001 Sb. částku 27.097,- Kč. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, neboť je třeba provést \"zcela zásadním způsobem nový propočet náhrady za ztrátu na výdělku a takový nový propočet by měl projít dvěma řádnými soudními instancemi\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř. a že jde o dovolání objektivně přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm.a) o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda žalobce je v posuzovaném případě k dovolání oprávněn (subjektivně legitimován).
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Skutečnost, že odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil, aby platila žalobci za dobu od 1.12.1999 kromě částky 12.078,- Kč v době od 1.12.1999 do 30.11.2000 dalších 1.312,- Kč měsíčně \"brutto\", v době od 1.12.2000 do 30.11.2001 dalších 1.968,- Kč měsíčně \"brutto\" a v době od 1.12.2001 nadále dalších 2.149,- Kč měsíčně \"brutto\", nepochybně sama o sobě nemohla žalobci způsobit újmu na jeho právech, neboť jeho požadavkům na odškodnění pracovního úrazu bylo v tomto směru vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalobce nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. I když žalobci bylo vyhověno, důvodně upozorňuje, že byl poškozen na svých právech, neboť rozsudek odvolacího soudu není materiálně vykonatelný.
Podle ustanovení §154 odst.1 o.s.ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Podle ustanovení §154 odst.2 o.s.ř. jde-li o opětující se dávky, lze uložit povinnost i k plnění dávek, které se stanou splatnými teprve v budoucnu.
Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§195 zák. práce) lze podle ustálené judikatury soudu přiznat i ohledně plnění, která se stanou splatnými teprve v budoucnu (tj. jako opětující se dávky neboli rentu). Odvolací soud tedy postupoval v souladu se zákonem, když žalobci přiznal náhradu ve formě opětujících se dávek (renty), je však třeba mu vytknout, že opětující se dávky v budoucnu (rentu) stanovil ve prospěch žalobce s účinností od 1.12.1999, ačkoliv svůj rozsudek vyhlásil až dne 21.5.2002. Protože nepřihlédl k dávkám, které byly splatné již v době vyhlášení jeho rozsudku, odvolací soud zatížil napadený rozsudek vadou, která má za následek, že není z materiálního hlediska vykonatelný.
Tím, že rozsudek odvolacího soudu není z materiálního hlediska vykonatelný, vznikla žalobci - přestože mu bylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno - újma na jeho právech, kterou lze odstranit jeho zrušením. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že žalobce je k dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu subjektivně legitimován a že uvedená vada je sama o sobě důvodem pro jeho zrušení.
Odvolacímu soudu je třeba dále vytknout, že rozhodoval o zvýšení (úpravě) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb., ačkoliv se dosud nestalo předmětem řízení před soudy.
Předmětem řízení ve věcech, v nichž lze řízení zahájit jen na návrh (a o takové řízení jde i v projednávané věci), jsou pouze takové nároky, které žalobce uplatnil žalobou nebo změnou žaloby, kterou soud připustil (§95 o.s.ř.), a jen v takové výši, jakou žalobou nebo soudem připuštěnou změnou žaloby požadoval.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jedním dílčím nárokem, jehož předpoklady vzniku jsou ve srovnání s ostatními nároky vznikajícími při odškodňování pracovních úrazů nebo nemocí z povolání odchylné a mohou se i odchylně naplňovat. Nárok na tuto náhradu nelze rozložit na několik částí, pokud nenastanou nové skutečnosti; poškozený má však právo dispoziční volnosti uplatnit nejprve část tohoto svého nároku a později jeho zbytek (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.1992 sp. zn. 6 Cdo 40/92, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993). Novými skutečnostmi, které mají vliv na výši náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jsou též nároky na zvýšení (úpravu) této náhrady podle nařízení vlády, vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je v dispoziční volnosti žalobce (poškozeného), zda bude takové zvýšení (úpravu) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti požadovat. Domáhá-li se žalobce v žalobě přiznání náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je zpravidla (nevyplývá-li z obsahu žaloby něco jiného) odůvodněn závěr, že se domáhá rovněž zvýšení (úpravy) této náhrady podle nařízení vlády, vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce, k nimž došlo do podání žaloby u soudu. Předmětem řízení na základě takové žaloby však nemůže být - jak vyplývá z povahy věci - požadavek na zvýšení (úpravu) této náhrady podle nařízení vlády, vydaných až po podání žaloby; chce-li se tedy žalobce domoci v již zahájeném řízení zvýšení (úpravy) náhrady i podle těchto vládních nařízení, musí nárok z nich vyplývající uplatnit u soudu změnou žaloby (§95 o.s.ř.).
V projednávané věci žalobce nároky na zvýšení (úpravu) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. v žalobě a ani ve změně žaloby, která byla dosud za řízení naposledy připuštěna (soudem prvního stupně při jednání dne 27.5.1999), nepožadoval a s ohledem na dobu jejich vzniku ani požadovat nemohl. Nárok na zvýšení (úpravu) náhrady za ztrátu na výdělku podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb. žalobce uplatnil u soudu podáním ze dne 26.1.2000, které došlo odvolacímu soudu dne 26.1.2000, a nárok na zvýšení (úpravu) náhrady za ztrátu na výdělku podle nařízení vlády č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. v podání ze dne 30.4.2002, podaným téhož dne u odvolacího soudu. Přestože uvedenými podáními měnil žalobu, odvolací soud o takto uplatněných nárocích jednal a rozhodl, aniž by vůbec ve smyslu ustanovení §211 a §95 o.s.ř. navržené změny žaloby připustil. Dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že zvýšení (úpravu) náhrady za ztrátu na výdělku podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. lze provést i bez žádosti poškozeného zaměstnance (srov. §2 odst.2 těchto nařízení vlády). Uvedený pokyn je totiž adresován zaměstnavateli, popřípadě jiné osobě, která je povinna ztrátu na výdělku hradit. Je-li však odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti projednáváno v řízení před soudem, může soud přiznat - jak vyplývá z ustanovení §153 odst.2 o.s.ř. - jen takovou náhradu, kterou žalobce požadoval a která se stala procesně účinným způsobem předmětem řízení. Protože zvýšení (úprava) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. představuje samostatné nároky poškozeného zaměstnance, lze mu je přiznat (jsou-li opodstatněné), jen jestliže je uplatnil v žalobě nebo soudem připuštěnou změnou žaloby.
Požadavek žalobce, aby byl z důvodů uvedených v dovolání proveden \"zcela zásadním způsobem nový propočet náhrady za ztrátu na výdělku\", není opodstatněný.
Žalobce totiž přehlíží, že o jeho nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bylo v dosavadním řízení pravomocně (rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu) a pro účastníky závazně (§159 odst.2 a 3 o.s.ř.) rozhodnuto za dobu od 20.1.1990 do 30.11.1999 a do výše 12.078,- Kč též za dobu od 1.12.1999 do budoucna. Pravomocně a pro účastníky závazně bylo stanoveno nejen to, jaká náhrada žalobci náleží a v jakém rozsahu se jí domáhal neopodstatněně; účinky právní moci a závaznosti rozhodnutí soudů dopadají také na skutečnosti, které pro takové posouzení byly rozhodující, včetně určení výše průměrného výdělku před vznikem škody, limitování náhrady podle ustanovení §195 odst.2 zákoníku práce ve znění účinném do 31.5.1994 nebo dosud provedených zvýšení (úprav) průměrného výdělku podle \"valorizačních\" nařízení vlády.
Při zvýšení (úpravě) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. se vychází (srov. §1 těchto nařízení vlády) z průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšeného podle pracovněprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že v dosavadním řízení bylo pravomocně a závazně stanoveno, jaký průměrný výdělek je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě jak byl zvýšen podle pracovněprávních předpisů, brání ustanovení §159 odst.2 a 3 o.s.ř., aby byl pro účely zvýšení (úpravy) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 283/1999 Sb., č. 18/2001 Sb. a č. 464/2001 Sb. stanoven v jiné výši. Snaha žalobce, který se nyní domáhá, aby byl (nově) zjištěn jinak, tedy směřuje k nepřípustné reparaci pravomocných soudních rozhodnutí.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.). Při novém rozhodování věci odvolací soud rovněž neopomene vypořádat se s celým předmětem odvolacího řízení, jak vyplývá ze zrušení části rozsudku odvolacího soudu ze dne 1.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-359 ve znění usnesení ze dne 15.2.2000 č.j. 29 Co 526/99-368 rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2001 č.j. 21 Cdo 2666/2000-403, popřípadě jak též vyplyne ze změny žaloby, kterou připustí, a žalobu - shledá-li ji alespoň zčásti neopodstatněnou - při změně rozsudku soudu prvního stupně zamítnout.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu