ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.2215.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 2215/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované U. P., o zrušení výpovědi z pracovního poměru, o zařazení na místo docenta a o 29.448,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 229/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2001 č.j. 22 Co 439/2001-89, takto:
Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 29.448,- Kč a o náhradě nákladů řízení, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. května 2001 č.j. 10 C 229/2000-78 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 29.448,- Kč a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.10.2000 a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby byla \"zrušena\" výpověď z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dne 15.4.1999, aby žalované bylo uloženo zařadit ho \"na funkci docenta U. P.\" a aby mu žalovaná zaplatila \"doplatek platu\" ve výši 29.448,-Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uzavřel se žalovanou dne 2.7.1998 pracovní smlouvu, podle které vznikl pracovní poměr na dobu určitou od 1.10.1998 do 30.9.2001 na druh práce odborný asistent - učitel VŠ. Žalobce byl zařazen do 4. tarifní třídy, vykonával však \"rozsah prací, které odpovídají podle vnitřního mzdového předpisu žalované tarifní třídě 5.\", a zařazení na funkci \"docent\". Docentem byl řádně habilitován v odpovídajícím oboru na V. š. p. v. v. V. v roce 1993, výběrovou komisí byl však zcela neoprávněně zařazen \"do kategorie\" odborných asistentů. Dne 15.4.1999 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti; žalobce považuje tuto výpověď za neplatný právní úkon, neboť obsahuje \"fiktivní důvod\", a je \"vyústěním sporů, které měl s žalovanou pro neuznání jeho odborné kvalifikace\". Žalobu o \"zrušení\" této výpovědi podal žalobce u soudu prvního stupně již v červenci 1999, pro nesprávné označení žalované bylo však řízení zastaveno a žalobce je přesvědčen, že lhůta k novému uplatnění tohoto nároku \"by měla být zachována\". Zaplacení částky 29.448,-Kč požadoval žalobce proto, že mu žalovaná dluží \"nezaplacený\" osobní příplatek ve výši 4.896,-Kč měsíčně za období duben až červen 1999, který mu byl odejmut po podání výpovědi z pracovního poměru (celkem 14.688,-Kč), a rozdíl základního platu v tarifní třídě 4. a tarifní třídě 5. ve výši 1.640,-Kč měsíčně za období od října 1998 do června 1999 (celkem 14.760,-Kč).
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 10.5.2001 č.j. 10 C 229/2000-78 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce v dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce nepodal řádný návrh na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (do 30.9.1999) a že proto v této části žaloba nemůže být úspěšná. Podle názoru soudu prvního stupně bylo původní řízení na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pravomocně skončeno pro nedostatek podmínek řízení a není možné jakékoliv \"započítání\" této lhůty. O požadavku žalobce o zařazení na místo docenta \"není v pravomoci soudu rozhodovat, neboť toto je svěřeno děkanovi příslušné fakulty resp. rektoru univerzity dle zákona o vysokých školách\". Soud prvního stupně nepřiznal žalobci ani nárok na zaplacení částky 29.448,-Kč, neboť bylo prokázáno, že práce, kterou žalobce vykonával, \"zařazením spadala do 4. tarifního stupně\", což \"vyplývá i z jeho pracovní náplně\" a \"navíc byl žalobce do 4. platové stupnice zařazen rozhodnutím děkana fakulty žalované a takovéto rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27.11.2001 č.j. 22 Co 439/2001-89 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že z něj vyvodil správné právní závěry. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce podal žalobu na \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru opožděně až dne 30.10.2000, na čemž nemůže nic změnit ani to, že dříve podal obdobnou žalobu, avšak proti \"neexistujícímu subjektu\", takže předchozí řízení ve stejné věci muselo být zastaveno. Protože žalobce podal žalobu opožděně, jeho právo zaniklo a odvolací soud \"se nemohl zabývat důvodností jeho dalších námitek\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že zmeškání dvouměsíční lhůty k uplatnění neplatnosti výpovědi z pracovního poměru bylo zapříčiněno \"liknavostí soudů\", a vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval dalšími nároky, které žalobce uplatnil, především doplacením \"osobního příplatku ve výši 29.448,-Kč\". Žalovaná mu totiž přestala vyplácet osobní příplatek, ačkoliv se na výkonu práce žalobce nic nezměnilo a k jeho práci nebyly ze strany žalované žádné negativní připomínky. Žalobce má za to, že vykonával práci dobře (proto mu byl také osobní příplatek přiznán) a že, vzhledem k nezměněnému rozsahu výkonu práce a její kvality, \"odnětí osobního příplatku po dobu výpovědi z pracovního poměru, i když není nárokovou složkou mzdy, je protizákonné, neetické a v rozporu s dobrými mravy\". Odvolací soud \"nikterak nezdůvodnil, proč potvrdil rozsudek okresního soudu i v části, kde se jedná bezesporu o samostatný nárok - doplacení osobního příplatku ve výši 29.448,-Kč\", neboť nemůže obstát pouhé prohlášení, že \"se odvolací soud ztotožnil s právními závěry okresního soudu, který tento uplatněný nárok nesprávně pochopil a také odůvodnil\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Předmětem rozhodování odvolacího soudu byly v projednávaném případě tři nároky se samostatným skutkovým základem, a to \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru, zařazení žalobce na místo docenta U. P. a zaplacení 29.448,- Kč (\"osobního příplatku\" a \"doplatku základního platu\"). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba ve vztahu k těmto nárokům posuzovat samostatně.
Při rozhodování o \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 15.4.1999, a o zařazení žalobce na místo docenta U. P. řešil odvolací soud otázku výkladu ustanovení §64 zákoníku práce.
Podle ustanovení §64 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Bylo-li právo podle ustanovení §64 zákoníku práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zákoníku práce).
Z ustanovení §64 zákoníku práce vyplývá, že, chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení §64 zákoníku práce je lhůtou prekluzívní (propadnou). To znamená, že účastník, který uplatňuje neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty. Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení §64 zákoníku práce, právo na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo neplatné, je účinné. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty se tedy soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Uvedené závěry platí i v případě, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla uplatněna jinou (dříve podanou) žalobou, o níž bylo řízení pro nedostatek podmínek řízení pravomocně zastaveno. V řízení o takové žalobě totiž nemohlo být právě pro nedostatek podmínek řízení pokračováno a z hlediska uplatnění nároku u soudu tím nastává stejný stav, jako kdyby žaloba vůbec nebyla podána.
Z uvedených východisek - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel. Z důvodu výkladu ustanovení §64 zákoníku práce proto nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu v části o \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru a o zařazení žalobce na místo docenta U. P. zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) je v této části v souladu s touto ustálenou judikaturou soudů.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru a o zařazení žalobce na místo docenta U. P., nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Při rozhodování o nároku žalobce na zaplacení částky 29.448,- Kč (\"osobního příplatku\" a \"doplatku základního platu\") dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (odvolací soud považoval - jak uvedl v odůvodnění svého rozsudku - právní závěry soudu prvního stupně za správné) k závěru, že \"soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí děkana fakulty žalované o zařazení žalobce do platové stupnice\".
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1.10.1998 v pracovním poměru na dobu určitou do 30.9.2001 jako odborný asistent-učitel VŠ; \"platovým/mzdovým výměrem\" ze dne 1.2.1997 byl zařazen v platové třídě 11 (podle zákona č. 143/1992 Sb. a Platové směrnice U. P. č. 13/1997), který zůstal v platnosti i po vzniku nového pracovního poměru na dobu určitou od 1.10.1998, od 1.1.1999 \"v souladu s Vnitřním mzdovým předpisem U. P.\" (podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách) byl zařazen do 4. tarifní třídy (v souladu s obsahem pracovní smlouvy) a byla mu stanovena tarifní mzda ve výši 11.830,- Kč a osobní příplatek ve výši 4.896,- Kč měsíčně. Dne 20.4.1999 převzal žalobce od žalované výpověď z pracovního poměru ze dne 15.4.1999, podanou z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. S účinností od 1.4.1999 byl žalobci mzdovým výměrem, který převzal 3.5.1999, odejmut bez uvedení důvodu osobní příplatek. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce ve své žalobě ze dne 29.10.2000 uplatňoval nárok na zaplacení částky 29.448,- Kč, sestávající se z \"osobního příplatku k platu\" za období od 1.4. do 30.6.1999 a nedoplatku \"základního platu\" (rozdílu mezi 4. tarifní třídou a tarifní třídou 5. mzdového předpisu žalované) za období od 1.10.1998 do 30.6.1999, a že žaloba ve skutkovém základu tohoto nároku nebyla za řízení před soudy způsobem vyplývajícím z ustanovení §95 o.s.ř. změněna.
Projednávanou věc (nárok žalobce na zaplacení 29.448,- Kč) je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, za kterou se žalobce uspokojení svého nároku domáhá - podle právních předpisů v té době účinných, a to zejména podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 40/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 201/1997 Sb., tedy podle zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech ve znění účinném do 30.11.1999 (dále jen \"zákona o platu\"), podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění účinném do 30.11.2000 (dále jen \"zákona o vysokých školách\"), a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle zákona o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"zákona o mzdě\").
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona o platu přísluší zaměstnanci za vykonanou práci plat.
Podle ustanovení §3 odst. 3 zákona o platu poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci plat podle tohoto zákona, nařízení příslušné vlády a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy, vnitřního platového předpisu, popřípadě pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy.
Podle ustanovení §4 odst.1 zákona o platu se zaměstnanec zařazuje do platové třídy v souladu s charakteristikami platových tříd uvedených v příloze tohoto zákona.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o mzdě není-li mzda sjednána v kolektivní nebo v pracovní smlouvě, je zaměstnavatel povinen poskytování mzdy projednat s příslušným odborovým orgánem.
Podle ustanovení §18 odst. 2 zákona o mzdě je zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance předem se změnami způsobu odměňování, výše mzdy a podmínek pro její poskytování; vydal-li vnitřní mzdový předpis, je povinen umožnit zaměstnancům do něj nahlížet.
Podle ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysokých školách je vnitřním předpisem vysoké školy její vnitřní mzdový předpis.
V pracovněprávních vztazích rozhoduje nebo jedná jménem vysoké školy ve věcech týkajících se fakulty děkan fakulty (§24 odst. 1 písm. c) a §28 odst. 1 zákona o vysokých školách).
Podle Vnitřního mzdového předpisu U. P., účinného od 1.1.1999, se zaměstnanec zařazuje do příslušné skupiny a tarifní třídy na základě druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, blíže specifikovaného v pracovní náplni, a v rámci druhu práce se zaměstnanec zařadí podle převážně vykonávané činnosti (srov. Čl. 5 odst.3 tohoto mzdového předpisu).
Z citovaných ustanovení a z uvedeného mzdového předpisu vyplývá, že zařazení zaměstnance vysoké školy do tarifní nebo platové třídy, provedené děkanem fakulty vysoké školy podle zákona o platu nebo podle vnitřního mzdového předpisu vysoké školy (přijatého v souladu se zákonem o mzdě), nepředstavuje rozhodnutí, kterým by soud ve sporu o mzdu (plat) byl vázán, ale jen úkon účastníka pracovněprávního vztahu. Nebyl-li zaměstnanec do tarifní nebo platové třídy zařazen v souladu se stanovenými hledisky, může se domáhat, aby mu mzda (plat) byla vyplacena v takové výši, v jaké mu skutečně náleží.
Protože závěr soudů o vázanosti \"rozhodnutím děkana fakulty žalované o zařazení žalobce do platové stupnice\" neodpovídá ustálené judikatuře soudů a protože byl pro rozhodnutí projednávaného nároku významný (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 29.448,- Kč, rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této části je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v uvedeném výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V odůvodnění rozsudku soud uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (srov. §157 odst.2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že odůvodnění rozsudku musí být natolik dostatečné a srozumitelné, aby závěry soudu bylo možné přezkoumat. V projednávané věci se v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neuvádí, jaké skutečnosti má ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 29.448,- Kč za prokázány a které nikoliv. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že \"výpověďmi svědků však bylo prokázáno, že práce, kterou žalobce vykonával, zařazením spadala do 4. platového stupně\", nelze pro nedostatek důvodů dovodit, z jakých důkazů vycházel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Závěr o tom, že \"soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí děkana fakulty žalované o zařazení žalobce do platové stupnice\", učinil, aniž by uvedl, jak věc posoudil po právní stránce (zejména z jakého zákona nebo jeho ustanovení při právním posouzení věci vycházel). Nárokem žalobce z hlediska jeho požadavku na zaplacení osobního příplatku se pak soud prvního stupně vůbec nezabýval. Rozsudek soudu prvního stupně je tedy v tomto směru pro nedostatek důkazů nepřezkoumatelný a odvolací soud, který při jeho přezkoumání nebyl vázán uplatněnými odvolacími důvody (srov. §212a o.s.ř.), závěry soudu prvního stupně převzal a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv měl přistoupit ve vztahu k výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na zaplacení částky 29.448,- Kč, ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst.1 písm.c) o.s.ř. (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném pod č. 14 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Dovolatel proto důvodně odvolacímu soudu vytýká, že svým postupem zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 29.448,- Kč, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroků, kterými bylo rozhodnuto o žalobě o \"zrušení\" výpovědi z pracovního poměru a o zařazení žalobce na funkci docenta U. P.) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu