ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.44.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 44/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. M. jako správce konkursní podstaty úpadce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému B. spol. s r.o., zastoupeného advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 354/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2002 č.j. 23 Co 276/2001-205, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.11.1996 žalovaný sdělil svému zaměstnanci J. H. (dále jen \"úpadce\"), že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že \"na základě rozhodnutí zaměstnavatele dochází u zaměstnavatele\" ke zrušení jím zastávaného pracovního místa technolog - konstruktér přípravků.
Úpadce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby mu žalovaný zaplatil náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný mu dal výpověď z pracovního poměru, aniž by mu ve smyslu ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce nabídl jinou práci, kterou měl k dispozici a kterou posléze obsadil nově přijatými zaměstnanci.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 11.12.1997 č.j. 3 C 354/97-46 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, projednání žaloby na zaplacení náhrady mzdy ve výši 103.847,- Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o ní vyloučil k samostatnému řízení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit úpadci na náhradě nákladů řízení 10.644,- Kč \"na účet\" advokáta a že žalovaný je povinen zaplatit \"České republice - na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě\" na náhradě nákladů řízení 1.315,- Kč. Dovodil, že výpověď z pracovního poměru \"splňuje formální i obsahové náležitosti\" uvedené v ustanovení §44 odst.1 a 2 zákoníku práce. Jde však o neplatný právní úkon, neboť žalovaný v rozporu s ustanovením §46 odst.2 zákoníku práce nenabídl úpadci jinou vhodnou práci, ačkoliv měl volná pracovní místa, která obsadil \"až po uplynutí výpovědní lhůty nebo před podáním výpovědi\" nově přijatými zaměstnanci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16.3.1999 č.j. 23 Co 74/98-74 odmítl odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo projednání žaloby na zaplacení náhrady mzdy ve výši 103.847,- Kč s příslušenství a rozhodnutí o ní vyloučeno k samostatnému řízení, a v dalších výrocích jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud sice vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně, že výpověď z pracovního poměru \"splňuje formální i obsahové náležitosti\" uvedené v ustanovení §44 odst.1 a 2 zákoníku práce a že případné neprojednání výpovědi s příslušným odborovým orgánem nemá vliv na její platnost, vytknul mu však, že \"další jeho závěry jsou nepřezkoumatelné\". Soud prvního stupně sice dovodil, že žalovaný nesplnil nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce, avšak neuvedl, jaké pracovní místo žalovaný mohl a měl úpadci nabídnout a zda takové místo měl žalovaný volné v době podání výpovědi. Ke zjištění rozhodných skutečností uložil soudu prvního stupně, aby provedl další důkazy.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 11.1.2000 č.j. 3 C 354/97-111 žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl a rozhodl, že úpadce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9.625,- Kč \"k rukám advokáta žalovaného\" a že úpadce je povinen zaplatit \"České republice - na účet Okresního soudu v Havlíčkově Brodě\" na náhradě nákladů řízení 2.203,- Kč. Při posouzení, zda žalovaný splnil vůči úpadci svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce, dovodil, že \"žalovaný prokázal, že žádné pracovní místo, které by mohl úpadci nabídnout, nebylo v rozhodném období, zejména před 26.11.1996, k dispozici\". Protože výpověď z pracovního poměru \"splňuje formální i obsahové náležitosti\" uvedené v ustanovení §44 odst.1 a 2 zákoníku práce a protože se úpadce stal pro žalovaného nadbytečným zaměstnancem, je výpověď z pracovního poměru platným právním úkonem.
K odvolání úpadce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7.9.2000 č.j. 23 Co 225/2000-140 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že podle výsledků dokazování nelze mít za prokázané, že by žalovaný neměl v době výpovědi volné místo plánovače, které dne 2.12.1996 obsadil M. P. Časové souvislosti totiž \"vzbuzují pochybnosti\" o tom, že toto pracovní místo bylo vytvořeno až v prosinci 1996; odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby k objasnění této otázky provedl další dokazování.
Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 22.6.2001 č.j. 3 C 354/97-181 žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit úpadci na náhradě nákladů řízení 29.876,- Kč \"k rukám advokáta žalobce\" a že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě na náhradě nákladů řízení 2.964,- Kč. Z výsledků dokazování dovodil, že úpadci \"nebyla nabídnuta jiná práce, i když taková práce dokonce i v oblasti THP u žalovaného existovala\". V \"případě M. P.\" bylo zjištěno, že byl k žalovanému přijat na místo, které existovalo již před 26.11.1996, a svědek K. vypověděl, že \"o volném místu u žalovaného se dozvěděl již na přelomu roku a o tom, že s největší určitostí nastupuje do zaměstnání, se dozvěděl 2-3 měsíce předem\". Protože žalovaný žádné z volných míst úpadci nenabídl, je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5.9.2002 č.j. 23 Co 276/2001-205 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s tím, že uvedl znění výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč \"k rukám jeho advokáta\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalovaný měl v době podání výpovědi z pracovního poměru k dispozici volné místo plánovače a že toto místo měl nabídnout úpadci. Protože to neučinil, je výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem. Odvolací soud dále zjistil, že na majetek J. H. byl za odvolacího řízení prohlášen konkurs, a dovodil, že žalobcem se na jeho místě stal správce konkursní podstaty, který navrhl, aby v řízení bylo pokračováno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že výpovědí jednatele žalovaného Ing. P. B. byl prokázán způsob přijímání nových zaměstnanců, že soudy nesprávně interpretovaly výpověď svědka P., neboť z jeho \"dvou protichůdných výpovědí si vybraly bez bližšího vysvětlení jednu z nich\", a že v napadeném rozsudku není vysvětleno, proč odvolací soud dospěl k závěru, že svědek P. věděl o volném pracovním místu u žalovaného již v říjnu 1996. Žalovaný dovozuje, že pracovní místo plánovače v době podání výpovědi ještě neexistovalo a že \"nebylo prokázáno, že by žalovaný nesplnil vůči úpadci nabídkovou povinnost\". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. (otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že \"je třeba jasně vymezit práva zaměstnavatele při výpovědi\", zejména \"vymezit dobu, po kterou trvá nabídková povinnost zaměstnavatele\") a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně byl sice vydán 22.6.2001, avšak na základě řízení, které proběhlo podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Odvolací a dovolací řízení se proto rovněž řídí právní úpravou platnou před 1.1.2001 a dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je nepřípustné, neboť žalovaný nenavrhl, aby odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání, a možnost podat dovolání nepřipustil ani odvolací soud. Žalobce dále dovozuje, že soudy obou stupňů se vypořádaly se všemi námitkami, správně zjistily skutkový stav věci a dospěly ke správným právním závěrům. Dovolání je proto z tohoto hlediska zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 25.4.1997. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně v době do 31.12.2000 ve věci nerozhodl (jeho rozsudky do té doby vydané byly odvolacím soudem zrušeny), dokončil řízení ve smyslu ustanovení Části dvanácté, Hlavy I, bodu 1. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001. Uvedenou právní úpravou se proto v projednávané věci řídil postup odvolacího soudu a platí i pro projednání dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu a pro rozhodnutí o něm.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 22.6.2001 č.j. 3 C 354/97-181 rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 11.1.2000 č.j. 3 C 354/97-111, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 7.9.2000 č.j. 23 Co 225/2000-140 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 22.6.2001 č.j. 3 C 354/97-181 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 7.9.2000 č.j. 23 Co 225/2000-140 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 7.9.2000 č.j. 23 Co 225/2000-140 zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla podložena výsledky dokazování a že je proto potřebné ke zjištění skutkového stavu věci provést další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci (pro objasnění toho, zda žalovaný splnil vůči úpadci nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst.2 zákoníku práce) soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 22.6.2001 č.j. 3 C 354/97-181, že úpadci \"nebyla nabídnuta jiná práce, i když taková práce dokonce i v oblasti THP u žalovaného existovala\", tedy že žalovaný nenabídl úpadci jinou pro něho vhodnou práci, ačkoliv měl možnost ho dále zaměstnávat, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaný v projednávané věci právní posouzení věci soudy nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že je podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice jen skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že neměl volné pracovní místo, které by mohl úpadci nabídnout (pracovní místo plánovače v době podání výpovědi ještě neexistovalo), a že proto nemohl nesplnit svou nabídkovou povinnost. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalovaného uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč (srov. §7 písm.c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu