ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.480.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 480/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně P. n. s., a.s., proti žalovanému V. P., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp.zn. 15 C 122/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.října 2002, č.j. 12 Co 96/2001-98, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 27.724,50 Kč „s příslušenstvím“, které specifikovala v průběhu řízení před soudem prvního stupně tak, že požaduje úrok z prodlení ve výši 18% od 12.5.1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný, který u ní pracoval jako řidič, dne 16.12.1996 při plnění pracovních povinností („vyzásobení“ prodejní sítě v Č.), způsobil v katastru obce L. malou dopravní nehodu, při níž došlo k poškození přiděleného služebního motorového vozidla Škoda Pick-Up, SPZ …; dopravní nehoda byla šetřena DI Policie ČR v L. se závěrem „z viny řidiče“ a řešena na místě blokovou pokutou 1.000,- Kč. Žalobkyně poté, co za opravu havarovaného vozidla zaplatila 51.869,- Kč, vyzvala žalovaného k náhradě škody ve výši 27.724,50 Kč, která se rovná čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku; žalovaný jí dosud nic nezaplatil.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9.12.1997, č.j. 15 C 122/97-26, žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 27.724,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 13.5.1997 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 1.112,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný, který dne 16.12.1996 porušil „ust. §16 odst 1 vyhl. č. 99/89 Sb. o povinnostech řidičů“ tím, že nepřizpůsobil svoji jízdu stavu a povaze vozovky a na kluzké vozovce došlo k nárazu vozidla do před ním jedoucího vozidla, za což mu byla uložena bloková pokuta ve výši 1.000,- Kč, odpovídá žalobkyni za škodu, kterou jí z nedbalosti způsobil při plnění pracovních úkolů, do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku (§172 a §179 odst. 2 zák. práce). Při určení výše škody na havarovaném vozidle vycházel z toho, že žalobkyně za opravu vozidla zaplatila celkovou částku 51.869,-Kč, a při určení výše náhrady škody předepsané žalovanému z toho, že jeho průměrný měsíční výdělek před vznikem škody činil 6.161,- Kč. Protože žalovaný byl s výší škody uplatněné k náhradě seznámen dne 12.5.1997, dostal se do prodlení s plněním až ode dne 13.5.1997; proto od tohoto dne byl žalobkyni přiznán požadovaný úrok z prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6.3.1998, č.j. 11 Co 70/98-36, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že zákoník práce (§179 odst. 1 zák. práce) vychází u obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu ze zásady, že zaměstnavateli náleží náhrada skutečné škody (tj. částky spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, které nastalo v důsledku škodné události a v příčinné souvislosti s ní a rovná se majetkovým hodnotám, které bylo třeba vynaložit na to, aby věc byla uvedena do předešlého stavu), a že při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození (§180 zák. práce); při stanovení výše škody lze vycházet jen z účelně vynaložených nákladů. U škody na havarovaném automobilu (jako na věci starší) je třeba přihlédnout k dodatečnému zhodnocení vozidla provedenou opravou, které je třeba od nákladů na opravu vozidla odečíst. Soudu prvního stupně uložil, aby dokazování za účelem zjištění výše skutečné škody doplnil v rozsahu, který naznačil (kromě jiného i znaleckým posudkem).
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23.11.2000, č.j. 15 C 122/97-85, žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.112,- Kč a České republice „na účet“ Okresního soudu v Litoměřicích náklady znalečného ve výši 5.120,60 Kč. Po doplnění dokazování, včetně důkazu znaleckým posudkem, vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že „po opravě vozidla došlo ke zhodnocení o částku 4.000,- Kč“ a že „navíc byly provedeny opravy, které nesouvisely s dopravní nehodou, ve výši přes 6.000,- Kč“. Protože žalobkyně vynaložila na opravu vozidla v důsledku dopravní nehody částku 51.869,- Kč, dovodil, že „vznik škody na straně žalobkyně byl o částku 10.000,- Kč nižší“. Uvedený závěr o skutečné výši škody na vozidle žalobkyně však nemá podle soudu prvního stupně vliv na povinnost žalovaného k náhradě škody ve výši 27.724,50 Kč, která představuje čtyřapůlnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku (§172 a §179 odst. 2 zák. práce); důvody pro snížení náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce neshledal.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9.10.2002, č.j. 12 Co 96/2001-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o částku 6.931,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 13.5.1997 do zaplacení zamítl a „jinak“ (tj. ve výroku o přisouzení částky 20.793,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 13.5.1997 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaný z nedbalosti v důsledku porušení dopravních předpisů zavinil vznik dopravní nehody a že v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda na vozidle. Zdůraznil, že skutečná škoda, k níž došlo poškozením automobilu žalobkyně při dopravní nehodě, činí částku 41.622,- Kč (oproti tvrzení žalobkyně o škodě ve výši 51.869,- Kč). Ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že škoda požadovaná žalobkyní po žalovaném k náhradě (27.724,50 Kč) odpovídá ustanovení §179 odst. 2 zák. práce. S přihlédnutím k okolnostem vzniku škody, zejména k tomu, že ke škodě došlo při dopravní nehodě v souvislosti se špatným počasím a náledím, a ke skutečnosti, že žalovaný měl dobrý poměr k práci, odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - shledal důvody pro snížení náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce o jednu čtvrtinu, tj. z požadované částky 27.724,50 Kč o částku 6.931,- Kč.
Proti tomuto rozsudku („v plném rozsahu“) podal žalovaný z důvodu podle ustanovení „§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“. Odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil z hlediska ustanovení §179 odst. 4 zák. práce, když nezohlednil skutečnost, že na způsobené škodě se podílí i žalobkyně tím, že „zcela bez jeho vědomí“ zrušila havarijní pojištění poškozeného vozidla, a když nepřihlédl k tomu, že své povinnosti řidiče musel plnit v časových limitech bez ohledu na počasí, denní a noční dobu. Žalovaný dále namítá, že soudy nevzaly v úvahu jeho námitky proti znaleckému posudku znalce Ing. J. H., který považuje za nepřezkoumatelný, že nebyly zjištěny účelně vynaložené náklady na nezbytnou opravu částí vozidla vzniklých havárií a že soud prvního stupně nepřipustil výslech jím navrhovaných svědků M. J. a A. K. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Žalovaný v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 9.10.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 23.11.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst.2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou žalobkyni dne 6.12.2002 a do vlastních rukou zástupci žalovaného (§49 odst.1 o.s.ř.) dne 5.12.2002 a že dovolání žalovaného, sepsané dne 30.1.2003, bylo dne 31.1.2003 podáno u soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 6.12.2002 (§159 odst.1 o.s.ř.). Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 6.1.2003. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 31.1.2003, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst.4 věty první a §218 odst.1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.4, věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu