ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.493.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 493/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně B. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Gymnáziu a Sportovnímu gymnáziu, příspěvkové organizaci se sídlem ve V., zastoupenému advokátem, o 89.989,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 119/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. září 2002, č.j. 16 Co 135/2002-82, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 26.7.2001 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil na náhradě mzdy celkem 89.989,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 3.253,- Kč od 13.12.1999 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.1.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.2.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.3.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.4.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.5.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.9.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.10.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.11.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.12.2000 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.1.2001 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.2.2001 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.3.2001 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.4.2001 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.5.2001 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.6.2001 do zaplacení, z částky 5.421,- Kč od 13.7.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že, ačkoli její pracovní poměr u žalovaného na funkci vychovatelky byl uzavřen na základě pracovní smlouvy ze dne 29.4.1999 na dobu „po dobu mateřské dovolené K. H.“, která nastoupila na mateřskou dovolenou dne 1.5.1999 a po narození syna (16.6.1999) požádala o další mateřskou dovolenou do věku tří let dítěte, tj. do 16.6.2002, žalovaný jí dopisem ze dne 5.11.1999 sdělil, že její pracovní poměr končí dne 12.11.1999 a od tohoto dne jí zakázal přístup na pracoviště. Ujednání o délce trvání pracovního poměru v pracovní smlouvě je podle žalobkyně neplatné pro neurčitost a nesrozumitelnost. Proto byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou a dosud trvá. Protože žalovaný jí brání ve výkonu práce podle platné pracovní smlouvy, požaduje náhradu mzdy za dobu od 12.11.1999 do 30.6.2001 (s výjimkou období od 2.5.2000 do 31.7.2000, kdy byla zaměstnána u jiného zaměstnavatele) ve výši průměrného hrubého měsíčního výdělku (5.421,- Kč).
Okresní soud v Bruntále [poté, co usnesením ze dne 31.7.2001, č.j. 11 C 119/2001-18, zamítl návrh žalobkyně na předběžné opatření, jímž se domáhala, aby jí žalovaný platil počínaje 1.8.2001 5.421,- Kč měsíčně] rozsudkem ze dne 21.11.2001, č.j. 11 C 119/2001-53, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni „na účet“ advokátky náklady řízení ve výši 18.225,- Kč a „ČR na účet Okresního soudu v Bruntále“ soudní poplatek 3.600,- Kč. Po provedeném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání o době trvání pracovního poměru žalobkyně u žalovaného v pracovní smlouvě ze dne 29.4.1999 je dostatečně určité a srozumitelné, neboť pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou, přičemž délka trvání pracovního poměru nebyla určena pevným datem, ale vymezena jinou skutečností - „po dobu trvání mateřské dovolené K. H.“, a to do doby skutečného nástupu K. H. do práce po skončení mateřské dovolené; k tomu dosud nedošlo. Obsah pojmu „mateřská dovolená“ vyložil na základě provedených důkazů (pracovní smlouvou uzavřenou mezi účastnicemi, výpovědí žalobkyně, ředitelky žalovaného a svědkyně L. G.) a za použití ustanovení §240 odst. 3 zák. práce tak, že šlo jak o „řádnou mateřskou dovolenou“, tak o „další mateřskou dovolenou“ ve smyslu ustanovení §157 odst. 1 a 2 zák. práce (ve znění platném ke dni uzavření pracovní smlouvy). Protože žalovaný žalobkyni od 12.11.1999 nepřiděloval práci, přestože její pracovní poměr trval, přiznal jí náhradu mzdy za dobu od 12.11.1999 do 30.4.2000 a od 1.8.2000 do 30.6.2001; průměrný měsíční výdělek vypočetl podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.9.2002, č.j. 16 Co 135/2002-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 9.075,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že vymezení trvání pracovního poměru v pracovní smlouvě na dobu určitou, tj. „po dobu trvání mateřské dovolené K. H.“, je nutno vykládat tak, že se jedná o dobu, kdy K. H. nevykonávala práci vychovatelky u žalovaného v důsledku narození jejího dítěte a péče o něj po dobu uvedenou v ustanovení §157 odst. 1 a 2 zák. práce (tj. „řádné mateřské dovolené a další mateřské dovolené“) a žalobkyně ji na pracovišti nahradila. Za správný odvolací soud považoval i závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení doby od 12.11.1999, odkdy žalovaný žalobkyni nepřiděloval práci, tak, že jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele, a o přiznání náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za požadované období podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalovaný namítá, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku mající zásadní právní význam v této věci, považuje to, „jakým způsobem formulovat dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou“, a dovozuje, že odvolací soud tuto otázku „nevyřešil v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2001, sp.zn. 21 Cdo 1990/2000“ a že napadený rozsudek odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu. Žalovaný má zato, že formulace, která byla užita v pracovní smlouvě ze dne 29.4.1999 ohledně trvání pracovního poměru, nepřipouští v žádném případě jiný výklad než ten, že „dostatečně určitě (výslovně) vymezila dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky“, a že „nepřipustila pochybnost o tom, kdy pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil“. Právní hodnocení soudu prvního stupně v tom, že „užil tzv. rozšiřující výklad pojmu mateřská dovolená na konkrétní pracovní smlouvu ze dne 29.4.1999“, je v rozporu s provedenými důkazy. Podle žalovaného je z důkazů zcela jasné, že od 17.12.1999 po předchozím nástupu do pracovního poměru a čerpání řádné dovolené za rok 1999 K. H. čerpala tzv. další mateřskou dovolenou do věku 3 let nezletilého dítěte; tyto skutečnosti byly žalobkyni dostatečně známy a s předstihem sděleny. Žalovaný proto nabízí jako jediný správný ten závěr, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil ke dni nástupu K. H. na pracoviště po skončení řádné mateřské dovolené, a to konkrétně k datu 12.11.1999. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako zjevně nedůvodné odmítl, neboť nárok žalobkyně na náhradu mzdy je zcela po právu. Uvedla, že skutkové i právní závěry odvolacího soudu o době trvání pracovního poměru účastníků jsou správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z důvodu právní otázky nastolené dovolatelem, „jakým způsobem formulovat dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou“, napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít zásadní právní význam.
Výklad této právní otázky se v judikatuře již ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2001, sp.zn. 21 Cdo 1990/2000, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002), že doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou může být dohodnuta nejen přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let nebo dobou trvání určitých prací, nýbrž i na základě jiných, konkrétním datem neohraničených objektivně zjistitelných skutečností, o jejichž skutečné délce účastníci při uzavírání smlouvy nemusí mít ani jistotu, které nepřipouštějí pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby skončí.
S námitkou dovolatele, že odvolací soud tuto otázku „nevyřešil v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.9.2001, sp.zn. 21 Cdo 1990/2000“ a že napadený rozsudek odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu, dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) dovodil, že pracovní smlouvu na dobu určitou lze sjednat i tak, že doba trvání pracovního poměru nebude určena pevným datem, ale uvedena jinou skutečností. Za takovou jinou skutečnost považoval ujednání, že pracovní poměr bude trvat po dobu mateřské dovolené K. H.
Oba soudy tak - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně - věc posoudily v souladu s uvedeným právním názorem a s ustálenou judikaturou soudů z něj vycházející, a proto z hlediska této právní otázky nemůže mít rozsudek odvolacího soudu zásadní význam.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolatel rovněž namítá (kromě výše uvedené námitky proti právnímu posouzení věci), že soud „užil tzv. rozšiřující výklad pojmu mateřská dovolená na konkrétní pracovní smlouvu ze dne 29.4.1999“, což je „v naprostém rozporu“ s provedenými důkazy, a zpochybňuje správnost skutkového závěru soudů ohledně ujednání účastníků o délce trvání pracovního poměru z hlediska délky trvání mateřské dovolené K. H. I když v dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, z citovaných důvodů dovolání je nepochybné, že v uvedeném směru podrobuje kritice skutková zjištění soudů. Podstatou jeho námitek je – jak ostatně výslovně v dovolání uvádí - že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkový závěr, že „formulace, která byla užita v pracovní smlouvě ze dne 29.4.1999 ohledně trvání pracovního poměru, dostatečně určitě (výslovně) vymezila dobu trvání pracovního poměru mezi účastníky“ a že „nepřipustila pochybnost o tom, kdy pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovaným skončil“, když „od 17.12.1999 po předchozím nástupu do pracovního poměru a čerpání řádné dovolené za rok 1999 K. H. čerpala tzv. další mateřskou dovolenou do věku 3 let nezletilého dítěte“), a na něm pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „pracovní poměr žalobkyně u žalovaného skončil ke dni nástupu K. H. na pracoviště po skončení řádné mateřské dovolené, a to konkrétně k datu 12.11.1999). Tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobce tedy v tomto směru neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 4.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 4.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu