ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.544.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 544/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalované T., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 14/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2002, č.j. 51 Co 198/2002-91, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 18. 2. 2000 (doručeným žalobci dne 21. 2. 2000) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává „výpověď z pracovního poměru ke dni 18. 2. 2000 dle §53 odst. 1 písm. b) pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že „v minulosti byl několikrát upozorňován vedoucím provozu Ing. K. na zákaz konzumace alkoholu v pracovní době, a to jak ústně, tak i písemně (naposledy dne 20. 10. 1999)“, a že „přes všechna tato upozornění dne 18. 2. 2000 v kantině opět konzumoval alkohol v pracovní době“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 18. 2. 2000, doručené dne 21. 2. 2000, dané žalobci žalovanou“, je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že se nedopustil jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ve skutečnosti dne 18. 2. 2000 v 10,40 hod – v přestávce mezi navezením materiálu – si zašel na svačinu do kantiny a objednal si sekanou a pivo. V tomto okamžiku přišel do kantiny Ing. K. a začal křičet, že žalobce ve firmě skončil. Ze strany žalobce se nejednalo o žádnou opětovnou konzumaci alkoholu, ale o objednávku jednoho piva k jídlu.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 1. 2001, č.j. 25 C 14/2000-39, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 5.375,- Kč „na účet“ advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se „nepodařilo prokázat, že žalobce požíval pivo dne 18. 2. 2000“, že je však zcela prokázáno, že alkoholický nápoj požíval pravidelně, několikrát denně, a že v minulosti byl v pracovní době i v podnapilém stavu. „Tím, že dne 18. 2. 2000 požíval alkoholický nápoj“ – uvádí dále soud prvního stupně – porušil žalobce pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, neboť porušil ustanovení §135 odst. 3 písm. d) zák. práce, které požívání alkoholických nápojů na pracovišti a v pracovní době i mimo pracoviště zakazuje.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2001, č.j. 21 Co 312/2001-67, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, ačkoliv předmětem řízení určil žalobce listinu ze dne 18. 2. 2000 (okamžité zrušení pracovního poměru), nezabýval se tím, „zda skutečnosti, pro které je pracovní poměr okamžitě zrušen, nastaly a jsou důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, tzn., zda je lze charakterizovat jako zvlášť hrubé porušení kázně“. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně považoval navíc za rozporné proto, že na jedné straně konstatuje, že se „nepodařilo prokázat, že žalobce požíval pivo dne 18. 2. 2000“, na druhé straně uvádí, že „žalobce dne 18. 2. 2000 požíval alkoholický nápoj“. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval obsahem listiny, jejíž neplatnosti se žalobce domáhá, a aby své závěry ohledně této listiny uvedl v souladu s ustanovením §157 o.s.ř. také v odůvodnění svého rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 7. 11. 2001, č.j. 25 C 14/2000-75, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 18. 2. 2000, doručené dne 21. 2. 2000, dané žalobci žalovanou“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 11.675,- Kč „na účet jeho právní zástupkyně“ advokátky. Považoval za prokázáno, že žalobce dne 18. 2. 2000 zkonzumoval při svačině jedno 10% pivo. Výpovědi svědků ohledně požívání alkoholu žalobcem v minulosti jsou podle jeho názoru z hlediska posuzování neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru bezcenné, neboť se vztahují k době minulé, která „nemohla být zahrnuta ze zákonných předpokladů pro tento typ skončení pracovního poměru“. Dospěl dále k závěru, že z formálních hledisek nesplňuje listina ze dne 18. 2. 2000 podmínky platnosti pro tento úkon ve smyslu §55 zák. práce, že žalobce požitím 10% piva při svačině dne 18. 2. 2000 sice pochybil, ale intenzita tohoto porušení pracovní kázně nedosáhla porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a že žalovaná „mohla využít jiných zákonných institutů“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č.j. 51 Co 198/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 15.100,- Kč; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč „na účet“ advokátky. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, uvedený v listině datované dnem 18. 2. 2000 a označené jako „Rozvázání pracovního poměru – výpověď podle §53 odst. 1 písm. b)“, za určitý a tedy splňující náležitosti §55 zák. práce. Souhlasil však se soudem prvního stupně v hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem. Vycházeje z ustanovení §135 písm. d) zák. práce, které požívání alkoholických nápojů na pracovišti, „resp. v pracovní době v kantině“, nepochybně zapovídá, přisvědčil žalované, že, je-li zaměstnanec takto přistižen, jde o závažné porušení pracovní kázně, které je důvodem k výpovědi z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Při zkoumání intenzity tohoto porušení pracovní kázně přihlédl k tomu, že žalobce pracoval ve funkci vedoucího pracovníka a že byl v minulosti několikrát upozorňován na konzumaci alkoholu v pracovní době, k tomu, že žalobce jinak plnil své úkoly řádně, že žalovaná mu poskytla odměny za pracovní výsledky a že nebylo zjištěno ovlivnění žalobce alkoholem po konzumaci jednoho piva při svačině, a uzavřel, že vytýkané porušení pracovní kázně nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně jednáním žalobce, jež mu bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru vytknuto. Je přesvědčena, že je nezbytné vycházet vždy z konkrétní situace i osoby zaměstnance a vzít v úvahu také skutečnost, zda zaměstnanec porušoval pracovní kázeň již dříve a jaké je jeho pracovní zařazení. Podle jejího názoru z provedených důkazů bylo prokázáno, že žalobce i dříve porušoval pracovní kázeň. Žalobce jako vedoucí pracovník pod vlivem alkoholu nemohl zjevně plnit své povinnosti, čímž porušoval ustanovení §74 zák. práce, jež základní povinnosti vedoucích zaměstnanců stanoví. Další setrvání žalobce na pracovišti, byť by byl převeden na jinou práci, by bylo nepřijatelné, neboť by mohlo mít negativní dopady na žalobci podřízené zaměstnance a demoralizující vliv na všechny zaměstnance žalované. Takový postup nelze na ní požadovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 25 C 14/2000-75, ze dne 7. prosince 2001 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo zamítnuto. Domnívá, že konzumací jednoho piva k sekané při svačině se nedopustil porušení pracovní kázně. I kdyby však toto jednání za porušení pracovní kázně považováno bylo, v řízení bylo prokázáno, že řádně plnil své úkoly, že byl ve velkém rozsahu pověřován prací přesčas a že mu byly poskytovány pravidelně odměny za pracovní výsledky. Naopak v provedeném dokazování nemá podklad tvrzení žalované, že žalobce jako vedoucí pracovník nebyl pod vlivem alkoholu schopen ukládat pracovní úkoly.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná se žalobcem rozvázala pracovní poměr dopisem doručeným dnem 21. 2. 2000 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 6. 2000, tj. do dne, kdy nabyly účinnosti zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), a zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony (dále jen „zák.práce“).
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které mu bylo vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 18. 2. 2000, porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud vycházel z toho, že při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně lze přihlédnout k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, k míře zavinění, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele i k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil škodu, a sám přihlédl k tomu, že žalobce pracoval ve funkci vedoucího pracovníka a byl v minulosti několikrát upozorňován na konzumaci alkoholu v pracovní době, že jinak plnil své úkoly řádně, že žalovaná mu poskytla odměny za pracovní výsledky a že nebylo zjištěno ovlivnění žalobce alkoholem po konzumaci jednoho piva při svačině. Dovodil, že porušení pracovní kázně nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro výjimečný způsob rozvázání pracovního poměru, jakým je okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a že žalovaná mohla danou situaci řešit jiným způsobem. Uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze považovat – vzhledem k okolnostem případu - za úplné a dostatečné, poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil. Správný je i závěr odvolacího soudu, že intenzita porušení pracovní kázně neopravňovala žalovanou k tomu, aby s žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Dovolatelka ve svých námitkách zdůrazňuje, že z provedených důkazů vyplývá, že žalobce porušoval pracovní kázeň již dříve tím, že v pracovní době požíval alkohol. Přehlíží však, že, jak výše uvedeno, okamžité zrušení pracovního poměru je opatřením mimořádným, ke kterému lze přistoupit jen tehdy, nelze-li zaměstnance ponechat v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty při výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Jestliže jednání žalobce, jak tvrdí žalovaná, spočívající v tom, že byl vícekrát v pracovní době pod vlivem alkoholu, trvalo delší časové období (vytýkáno mu bylo 11. 9. 1998 a 20. 10. 1999), pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že se nejednalo o situaci, kdy by pracovní poměr nebylo možno ukončit postupem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, neboť o tomto jednání žalobce by měli ostatní zaměstnanci povědomí již delší dobu. Uvedené platí i ve vztahu k námitce dovolatelky, že intenzitu porušení pracovní kázně zvyšuje skutečnost, že žalobce byl v postavení vedoucího pracovníka a že jeho ponechání na pracovišti mohlo mít negativní dopady na žalobci podřízené zaměstnance a demoralizující vliv na všechny zaměstnance žalované.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nevyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu