ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.560.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 560/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu V. p. P., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 96/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2002 č.j. 16 Co 142/2002-93, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2002 č.j. 16 Co 142/2002-93 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.1993 do 31.1.2002 částku 218.045,- Kč s příslušenstvím a aby mu od 1.2.2002 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 9.843,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 3.10.1983 utrpěl jako zaměstnanec Okresního podniku služeb B., s.p. pracovní úraz, pro jehož následky byl přeřazen na jinou práci v závodě V. p. P. a od 22.10.1991 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Ke dni 30.9.1990 jmenovaný státní podnik zanikl rozdělením a jeho povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce přešla na Městský podnik služeb, s.p., V. p. P. Následně byly veškeré doklady týkající se žalobce odevzdány žalovanému, který žalobci vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku v nesprávné výši až do 31.3.2001 a poté výplatu zcela zastavil s odůvodněním, že z žádného dokumentu „nevyplývá jeho povinnost tyto náhrady platit“.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16.1.2002 č.j. 11 C 96/2001-60 připustil změnu žaloby, zamítl žalobu a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že po zániku Okresního podniku služeb B. s.p. (původního zaměstnavatele žalobce) ke dni 30.9.1990 přešla povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce „v souladu s obsahem delimitačního protokolu a ustanovením §251 zákoníku práce ve znění účinném k 1.10.1990“ na Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P., který následně ke dni 15.6.2001 rovněž zanikl. Vzhledem k tomu, že k jeho výmazu z obchodního rejstříku došlo teprve po proběhlé likvidaci, spočívala povinnost vypořádat neuspokojené nároky z pracovněprávních vztahů na likvidátorovi (§251 odst. 2 zák. práce ve znění účinném k 15.6.2001). Jelikož však žalobce svůj nárok u likvidátora nepřihlásil a nemohl být tedy při likvidaci uspokojen, je podle názoru soudu prvního stupně požadovanou náhradu škody povinna žalobci poskytnout pojišťovna, u níž byl zaniklý zaměstnavatel pojištěn (§205d zák. práce); není přitom podstatné, že Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. fakticky ukončil činnost již ke dni 31.8.1993, kdy jeho majetek přešel podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného, neboť z žádného ustanovení tohoto zákona ani zákoníku práce nevyplývá, že by s touto skutečností byl spojen i přechod práv a závazků z pracovněprávních vztahů. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný nenese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci v souvislosti s pracovním úrazem a že tudíž „není věcně pasivně legitimován ve sporu“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.10.2002 č.j. 16 Co 142/2002-93 odmítl odvolání žalobce „proti odstavci I. výroku rozsudku soudu prvního stupně“ (tj. do výroku o připuštění změny žaloby), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích II. a III. výroku“ (tj. do zamítavého výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že po zániku Okresního podniku služeb B., s.p. (jako subjektu původně odpovědného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem ze dne 3.10.1983) „dle §249 odst. 2 ZPr“ přešla povinnost odškodňovat pracovní úraz žalobce od 1.10.1990 na nově vzniklý Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P., který vznikl ze závodu V. p. P. (kde žalobce do 30.9.1990 pracoval), s jehož činností vznik tohoto závazku souvisí. Dnem 17.9.1999 - jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku - Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. vstoupil do likvidace a po jejím ukončení byl dne 15.6.2001 z obchodního rejstříku vymazán (nezanikl tedy - jak tvrdí žalobce - bez likvidace již k datu 31.8.1993). Protože „od data 15.6.2001 tento podnik neexistuje a nedošlo ani k přechodu práv a povinností na někoho jiného“, je povinna za této situace podle ustanovení §205d odst. 8 zák. práce poskytnout požadované plnění pojišťovna, u níž byl zaniklý zaměstnavatel pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „žalovaný není odpovědným subjektem za škodu vzniklou žalobci v souvislosti s jeho pracovním úrazem“ a že tedy ani není pasivně věcně legitimován v tomto řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16.1.2002 č.j. 11 C 96/2001-60 podal žalobce dovolání „z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci podle ust. §241a odst. 2 o.s.ř.“; přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru závěry soudů ohledně pasivní věcné legitimace žalovaného jsou v rozporu s hmotným právem. Žalobce namítal, že Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. „se v průběhu let 1990 – 1993 privatizoval podle zákona č. 427/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů“ a poté byl ke dni 31.8.1993 zrušen bez likvidace, když převedl zůstatek majetku bezúplatným převodem zakladateli - Městskému úřadu ve V. p. P. (žalovanému) a od 1.9.1993 již dále nevykonával žádnou činnost. Žalovaný (jako orgán rušící jmenovaný státní podnik, aniž by bylo nutné provést likvidaci) zároveň ve smyslu ustanovení §251 zák. práce ve znění zákona č. 155/2000 Sb. určil subjekt odpovědný za závazky z pracovně právních vztahů zrušeného státního podniku, a to „sám sebe, neboť nepřehlédnutelně od 1.9.1993 do 31.3.2000 plnil povinnosti zaměstnavatele vůči žalobci“, jestliže mu v této době platil náhradu za ztrátu na výdělku. Skutečnost, že nedošlo k zániku jmenovaného státního podniku jeho výmazem z obchodního rejstříku „nemá v tuto chvíli právní význam“, neboť - jak žalobce dovozoval - „k přechodu práv a povinností, bez ohledu na to, kdy bude výmaz skutečně proveden, dochází v době, specifikované v ust. §15 odst. 1 ve spojení s ust. §19 zákona č. 92/1991 Sb.“ („státní podnik se vlastně zbaví svých pohledávek a závazků již v důsledku příslušného aktu zakladatele“, tedy v daném případě rozhodnutím žalovaného o zrušení státního podniku). Proto rozhodl-li následně žalovaný o likvidaci jmenovaného státního podniku „již jednou zrušeného“, byl povinen jako subjekt, na kterého přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, předat veškeré doklady k likvidaci podniku likvidátorovi, který měl podle platných právních předpisů povinnost vypořádat veškeré závazky likvidovaného podniku. Jelikož však žalovaný takto neučinil (čímž porušil povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §8 odst. 3 a §26 zák. práce) a sám žalobci vyplácel náhradu po celou dobu likvidace, likvidátor objektivně nemohl nároky žalobce vypořádat a ani tak neučinil. V této souvislosti se soudy podle názoru dovolatele nevypořádaly ani s otázkou, zda likvidace Městského podniku služeb, státního podniku, V. p. P. probíhala v souladu se zákonem o státním podniku, když jmenovaný státní podnik v době likvidace již nevykonával žádnou činnost a neměl žádný majetek ani žádného zaměstnance a jedinými nároky, které měly být řešeny v rámci likvidace, byly nároky z pracovněprávních vztahů, kterými se však likvidátor vůbec nezabýval, protože o nich nevěděl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při svém rozhodování o tom, zda je žalovaný v daném sporu pasivně věcně legitimován, vycházel mimo jiné ze skutečnosti (vyplývající ze zápisu v obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, v oddílu A.XV, vložka 145), že Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. byl zrušen s likvidací (provedenou likvidátorem D. V. v době 17.9.1999 do 22.3.2001) a zanikl dnem 15.6.2001. Na základě tohoto skutkového zjištění poté - v souladu s ustanovením §251 zák. práce (ve znění účinném ke dni započetí a ke dni ukončení likvidace jmenovaného státního podniku) a §§6 a 9 zákona č. 77/1997 Sb. - dovodil, že povinnost uspokojit uplatněné nároky žalobce vyplývající z jeho pracovněprávního vztahu ke zrušenému podniku měl likvidátor (resp. pojišťovna, u níž byl zaniklý státní podnik pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěn – srov. §205d odst. 8 zák. práce) a že proto žalovaný „není odpovědným subjektem za škodu vzniklou žalobci v souvislosti s jeho pracovním úrazem ze dne 3.10.1983“.
Žalobce sice v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [popřípadě i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že Městský podnik služeb, s.p., V. p. P. „byl k datu 31.8.1993 zrušen a ukončil svou činnost bez likvidace“), na nichž pak buduje své vlastní a od dovolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „od data 1.9.1993 přešly jeho povinnosti na zakladatele“- žalovaného a že po tomto datu zahájená likvidace nemohla proběhnout „v souladu se zákonem o státním podniku). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [popřípadě dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu