ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.602.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 602/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované C. M., a. s., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 169/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2002, č.j. 13 Co 461/2002-38, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 9. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním ruší pracovní poměr „podle §53 Zákoníku práce s okamžitou platností“, protože „obzvlášť“ hrubým způsobem porušil pracovní kázeň. Jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uvedla „neomluvená absence 11. 8.-24. 9. 2001“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 1 Nt 156/2001, byl vzat do vazby, která se započítávala ode dne 9. 8. 2001, a usnesením Okresního státního zastupitelství v Trutnově, sp. zn. 2 Zt 771/2001, byl dne 24. 9. 2001 z vazby propuštěn. Do zaměstnání se v době uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru nemohl dostavovat na základě „rozhodnutí státního orgánu“, proto jeho jednání nemůže být posuzováno jako neomluvená absence.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 3. 2002, č.j. 27 C 169/2001-20, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 24. 9. 2001 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce skutečně zmeškal práci v době od 11. 8. do 24. 9. 2001, prokazatelně však proto, že se v té době nacházel ve vyšetřovací vazbě; proto nemohl z objektivních důvodů do práce docházet a jeho nepřítomnost nelze považovat za neomluvenou absenci. Podle názoru soudu prvního stupně nelze přihlížet k výtkám, které žalovaná v průběhu řízení vůči žalobci vznesla, totiž, že se včas ani písemně z vazby neomluvil, odmítl se vyjadřovat k důvodům nepřítomnosti v práci s tím, že další skutečnosti sdělí prostřednictvím právníka, a že tedy neučinil příslušný úkon, jímž by omluvil svou nepřítomnost v práci, jak to předpokládá ustanovení vládního nařízení č. 108/1994 Sb, neboť se jedná o další důvody, které v dopise žalované ze dne 24. 9. 2001 uvedeny nebyly; kdyby k nim přihlédl, bylo by to v rozporu s ustanovením §55 zák. práce, které nepřipouští dodatečnou změnu důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. 13 Co 461/2002-38, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám JUDr. P. H. na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.225,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.150,- Kč. Souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že důvod absence (vyšetřovací vazba žalobce) je omluvitelný, neboť žalobce se do práce nemohl dostavit z objektivních důvodů. Za hrubé porušení pracovní kázně však považoval to, že žalobce svou absenci řádně neomluvil - neoznámil důvod své nepřítomnosti. Tím porušil ustanovení §23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., podle kterého má zaměstnanec uvědomit zaměstnavatele o překážce v práci a jejím předpokládaném trvání bez zbytečného odkladu. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil názor, že tento důvod je obsažen již v textu dopisu ze dne 24. 9. 2001, když jako důvod je zde uvedena neomluvená absence od 11. 8. do 24. 9. 2001; nejedná se o nepřípustné rozšiřování důvodu zrušení pracovního poměru v rozporu s ustanovením §55 zák. práce až v průběhu řízení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl v dopise ze dne 24. 9. 2001 uveden jako „neomluvená absence ode dne 11. 8. 2001 do dne 24. 9. 2001“; jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla uvedena skutečnost, že „řádně neomluvil svoji absenci v práci“. Odvolacím soudem uvedený důvod je proto jiný než důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uvedený v dopise žalovaného ze dne 24. 9. 2001. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobcem dopisem ze dne 24. 9. 2001 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 3. 2002, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák.práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnanec i zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, postačí, lze-li výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.
Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č.29). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci projev vůle v průběhu řízení odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; je třeba současně pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno.
V dopise ze dne 24. 9. 2001 nadepsaném „Okamžité zrušení pracovního poměru“ žalovaná vymezila důvod okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobcem slovy „neomluvená absence 11. 8. – 24. 9. 2001“. Z tohoto vyjádření je jasně zřejmé, v čem žalovaná spatřovala důvod okamžitého zrušení pracovního poměru – v neomluvených absencích (nepřítomnosti) žalobce v době od 11. 8. do 24. 9. 2001. Odvolacím soudem uvažovaný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru – nesplnění povinnosti podle §23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. však – ani výkladem podle §240 odst. 3 zák. práce - nelze z uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru dovodit. Neomluvená absence (jak důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru charakterizovala žalovaná) představuje porušení pracovní kázně spočívající v tom, že zaměstnanec, oproti povinnostem, které mu vyplývají z pracovní smlouvy a ustanovení §73 odst. 1 zák. práce, se na své pracoviště bez omluvy nedostaví a práce podle pracovní smlouvy nekoná. Oproti tomu povinnost zaměstnance uvědomit zaměstnavatele o překážce v práci na jeho straně a o předpokládaném jejím trvání bez zbytečného průtahu (§23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.) se vztahuje k překážkám v práci na straně zaměstnance podle ustanovení §124 a násl. zák. práce. Z toho vyplývá nejen to, že porušení naposled uvedené povinnosti (uvědomit zaměstnavatele o překážce v práci a o předpokládané délce jejího trvání bez zbytečného průtahu) má zcela jiný charakter porušení pracovní kázně než porušování povinnosti pracovat podle pracovní smlouvy (neomluvená absence), ale zejména to, že po skutkové stránce každé z těchto jednání představuje jinou skutkovou podstatu uvedenou v předpisech upravujících pracovněprávní vztahy. Kdyby tedy žalovaná chtěla se žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr pro porušení jeho povinnosti uvedené v ustanovení §23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., musela by tuto skutečnost také v okamžitém zrušení pracovního poměru uvést; v projednávané věci však výslovně uvedla, že s ním rozvazuje pracovní poměr ne proto, že nesplnil tuto citovanou povinnost, ale proto, že se dopustil neomluvené absence.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá (z hlediska výkladu ustanovení §55 zák. práce) na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu