ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.613.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 613/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. Č. proti žalovaným 1) H. S. a 2) J. Š., o splnění povinnosti pronajímatelů z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 13 C 62/96, o dovolání žalobce a A. Č., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2000, č.j. 25 Co 329/2000-87, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 2.2.1996 domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost „předat žalobci byt 1+1, III. kategorie, ve IV. patře domu čp. 80, ul. P. 5, P., ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit žalobci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu“. Žalobu odůvodnil tím, že je („spolu s manželkou“) na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání bytu nájemcem uvedeného bytu a že tento byt byl nucen z důvodu stavebním úřadem nařízené rekonstrukce dočasně opustit a nastěhovat se do bytu náhradního, který se nachází v domě čp. 979 na H. ulici v P. a který získal do nájmu od města P. na dobu určitou (do dokončení rekonstrukce bytu). Přestože byt na ulici P. v P. je již opraven a připraven k nastěhování a žalobce je navíc u soudu žalován o vyklizení náhradního bytu, žalovaní, kteří jsou vlastníky domu, v němž se byt nachází, a pronajímateli bytu, mu odmítají vydat klíče od předmětného bytu a umožnit mu jeho užívání.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14.1.1998, č.j. 13 C 62/98-20, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci dosud svědčí právo nájmu k bytu, který byl nucen z důvodu jeho rekonstrukce dočasně opustit a uchýlit se do bytu náhradního, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5.11.1996, sp.zn. 8 C 166/95, byla žalobci a jeho manželce uložena povinnost náhradní byt vyklidit. Protože však žalobce ve výpovědi před soudem dne 26.8.1997 uvedl, že „jediné, co mu brání užívat předmětný byt, je skutečnost, že není schopen vyjít do čtvrtého patra bez výtahu, když je tam 85 schodů“, a následně u jednání dne 14.1.1998, že byt ze zdravotních důvodů nechce užívat, neboť tento byt je pro něj příliš vysoko, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „odpadl důvod sporu“; proto žalobu zamítl. Námitkami žalobce, zda je předmětný byt v současné době způsobilý k užívání a zda je žalobci skutečně bráněno ze strany žalovaných v jeho užívání, se za této situace „nepovažoval za hospodárné zabývat“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.1999, č.j. 29 Co 199/98-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že žaloba je nesprávná i tehdy, jestliže obsahuje přesné, určité a srozumitelné údaje, avšak z takto vylíčených rozhodujících skutečností nevychází logicky žalobní petit nebo označení účastníků řízení, vytknul soudu prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení §43 o.s.ř. a nevedl žalobce k odstranění vad žaloby, tj. „zejména přesného vymezení účastníků na straně žalující“. Uložil mu, aby především reagoval (postupem podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř.) na návrh žalobce v odvolání (žalobce uvedl, že „do řízení vstupuje na straně žalobce i jeho manželka, které též svědčí právo nájmu předmětného bytu“, a to A. Č., H. 979, P.), a dále, aby vedl žalobce k upřesnění žalobní žádosti tak, aby „vymezení práv a povinností v ní uvedené bylo zcela jednoznačné, přesné a srozumitelné, aby rozhodnutí podle žaloby vydané mohlo být předpokladem pro eventuelní výkon rozhodnutí“.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 15.2.2000, č.j. 13 C 62/96-72, řízení zastavil a rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně žalobce A. Č. (jeho tehdejšího zástupce advokáta) usnesením ze dne 22.7.1999 a usnesením ze dne 3.1.2000 vyzval k odstranění vad žaloby a poučil jej o následcích nesplnění výzvy. Žalobce A. Č. podáním ze dne 9.9.1999 doplnil žalobní návrh „úpravou“ žalobního petitu a podáním ze dne 1.2.2000 (doručeným soudu dne 2.2.2000) na výzvu soudu ze dne 3.1.2000 uvedl, že „v petitu byl termín zejména užit k vyjádření toho, co musí žalovaní učinit, vykonat či obstarat především, najmě a za každou cenu“, a sdělil okruh účastníků na straně žalobců a žalovaných; na straně žalobců - vedle dosavadního žalobce A. Č. - jako další žalobkyni označil A. Č., „roz. V., nar. 1.7.19931“. Podáním ze dne 31.1.2000 A. Č. na výzvu soudu mimo jiné sdělila, že „bude v této věci vystupovat na straně manžela jako účastník řízení“. Za popsané situace dospěl soud prvního stupně k závěru, že „právní zástupce prvního žalobce přes dvojí výzvu učiněnou soudem, a to ze dne 22.7.1999 a 3.1.2000, žalobní petit neupřesnil ve smyslu právních závěrů usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.4.1999, tj. tak, aby byl zcela jednoznačný, přesný a srozumitelný, aby rozhodnutí podle něj vydané mohlo být předpokladem pro eventuelní výkon rozhodnutí“; proto řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil. V záhlaví usnesení označil oba žalobce [… „v právní věci žalobců 1) A. Č.“, a „2) A. Č.“…] a oběma takto označeným žalobcům usnesení také doručil.
K odvolání žalobce a A. Č. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.6.2000, č.j. 25 Co 329/2000-87, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; odvolání podané A. Č. podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že A. Č. „dosud není účastnicí řízení“, neboť „soud zatím nerozhodl o návrhu žalobce ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř.“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce vady žaloby neodstranil; nereagoval na výzvu soudu ze dne 22.7.1999 adekvátně, neboť upřesnění žalobního petitu v podání ze dne 9.9.1999 neodpovídá požadavkům, které jsou na žalobní petit zákonem kladeny, a navíc „se zde žalobce oproti původní žalobě domáhá určení, že on a jeho manželka jsou nájemci sporného bytu“, ačkoliv ze skutkových vylíčení v žalobě není patrno, že by tato skutečnost byla mezi účastníky sporná. S odkazem na zásadu vázanosti soudu žalobním petitem odmítl námitku žalobce, že „pokud soudu prvního stupně nebyl srozumitelný termín zejména, pak jej nic nenutilo tento termín používat“, a nesouhlasil ani s názorem žalobce, že soud prvního stupně mu neposkytl dostatečné právní poučení o tom, jak má být žalobní petit upřesněn; zdůraznil, že není povinností soudu, aby formuloval za žalobce znění žalobního petitu, neboť takovým postupem by překročil poučovací povinnost podle ustanovení §5 o.s.ř. a nerespektoval by zásadu rovného postavení účastníků. Přestože soud prvního stupně dostál svým povinnostem uvedeným v ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. a žalobce rovněž poučil o následcích nesplnění výzvy soudu, žalobní petit nebyl upraven odpovídajícím způsobem ani v odvolání.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobce a A. Č. dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a §239 odst. 3 o.s.ř. v platném ve znění“. Namítají, že nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že žalobní petit je jasný a srozumitelný, neboť jednoznačně určili okruh osob na straně žalobce i na straně žalovaných, přesně označili byt, který jsou žalovaní povinni jim předat, a vymezili povinnost žalovaných, tj. předat žalobcům předmětný byt a zajistit jim plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním předmětného bytu. Opakovaně – stejně jako v odvolání – namítají, že nebyli „dostatečně jasně“ soudem prvního stupně poučeni, v čem spatřuje po upřesněních a doplněních ze dne 31.1.2000 a 2.2.2000 nedostatek žalobního petitu, neboť soud poskytl poučení pouze odkazem - „ve smyslu právních závěrů usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.4.1999“. Znovu poukazují i na to, že usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení je v rozporu s dobrými mravy, neboť zastavením řízení jsou zbaveni další možnosti bránit se proti bezpráví, které jim bylo žalovanými způsobeno. Další pochybení soudu spatřují dovolatelé v tom, že, přestože podáním ze dne 31.1.2000 došlo k jednoznačnému vymezení okruhu osob na straně žalobce, soud prvního stupně nerozhodl formou usnesení o připuštění A. Č. do řízení jako druhé žalobkyně, čímž ji zbavil možnosti hájit se před soudem a uplatňovat své zákonné nároky; proto její odvolání bylo odmítnuto. Navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu „zrušil v plném rozsahu“.
Dovolatelé v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozují z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a §239 odst. 3 o.s.ř. v platném ve znění“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce a A. Č. směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v době do 31.12.2000 (dne 30.6.2000), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. o dovolání, které bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř, rozhodl bez jednání.
Po zjištění, že dovolání A. Č. proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo její odvolání odmítnuto, je přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 odst. 2 písm. c) o.s.ř. v celém rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, neboť řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud napadeným usnesením jednak usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení (z důvodů neodstranění vad žaloby) ve vztahu k žalobci A. Č. a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, jednak odvolání A. Č. proti výroku usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Pro rozhodnutí, kterým odvolací soud odmítl odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je určující závěr o tom, že odvolání podala osoba, která není účastníkem řízení a která proto není ve smyslu ustanovení §201 o.s.ř. k tomuto procesnímu úkonu oprávněna. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání podle ustanovení §218 odst.1 písm.b) o.s.ř. je důvodné tehdy, jestliže závěr odvolacího soudu o legitimaci k odvolání není správný, tedy jestliže ve skutečnosti odvolatel byl k odvolání oprávněn, nebo trpí-li usnesení odvolacího soudu některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., popřípadě má-li jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (o odmítnutí odvolání); k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst.1 nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je přitom dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce - jak vyplývá z obsahu spisu - opakovaně v průběhu řízení (poprvé již v odvolání ze dne 15.3.1998 a posléze i v podání ze dne 1.2.2000) navrhl, aby jeho manželka A. Č. („které též svědčí právo nájmu bytu“) přistoupila do řízení jako další žalobkyně. Přestože odvolací soud již ve zrušovacím usnesení ze dne 30.4.1999 soudu prvního stupně uložil, aby postupem podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. reagoval na tento návrh žalobce, a přestože A. Č. podáním ze dne 31.1.2000 se svým vstupem do řízení vyslovila souhlas, soud prvního stupně o návrhu žalobce na přistoupení A. Č. do řízení jako další žalobkyně nerozhodl. V záhlaví usnesení ze dne 15.2.2000, č.j. 13 C 62/96-72, jímž řízení ve vztahu k oběma žalobcům zastavil, přitom označil oba žalobce [… „v právní věci žalobců 1) A. Č.“, a 2) A. Č.“…] a oběma žalobcům usnesení také doručil; v odůvodnění usnesení pouze uvedl, že A. Č. „podáním ze dne 31.1.2000 oznámila svůj vstup do řízení na straně žalobce jako další účastník“.
Soud prvního stupně pochybil, když o návrhu žalobce, aby do řízení přistoupila A. Č. jako další žalobkyně, podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. nerozhodl, a přesto s ní jako s účastnicí řízení jednal [označil ji v záhlaví usnesení ze dne 15.2.2000 jako další žalobkyni, o zastavení řízení (z důvodů neodstranění vad žaloby) rozhodl ve vztahu k oběma žalobcům a usnesení jí dne 20.3.2000 také doručil]. Skutečnost, že soud prvního stupně jednal (byť nesprávně) s A. Č. jako s účastnicí řízení, však nelze pominout, neboť jí umožnil vykonávat vliv na průběh řízení a svým usnesením, jímž řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastavil, se dotkl její právní sféry. Protože se usnesení soudu prvního stupně a řízení jeho vydání předcházející týká také práv a povinností A. Č., měla tato osoba - následkem postupu soudu prvního stupně - v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník řízení. A. Č. byla již z uvedeného důvodu rovněž legitimována - a to za stejných podmínek jako účastník řízení - k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zastaveno.
Odvolací soud, vycházeje z toho, že A. Č. se účastnicí řízení (druhou žalobkyní) postupem podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. nestala (v odůvodnění svého usnesení uvedl, že „dosud není účastnicí řízení“, neboť „soud zatím nerozhodl o návrhu žalobce ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř.“), přistoupil k přezkoumání usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení (z důvodů neodstranění vad žaloby) jen ve vztahu k žalobci A. Č. S tímto postupem odvolacího soudu nelze souhlasit.
Účelem přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. jako institutu sporného řízení (z povahy věci plyne, že v tzv. řízení nesporném se tento postup uplatnit nemůže) je odstranění nedostatku aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení. Institut přistoupení dalšího účastníka do řízení slouží především k nápravě rozsahu účastenství v těch případech, kdy věcná legitimace (aktivní či pasivní) vyplývající z hmotného práva vyžaduje na straně žalující nebo žalované pluralitu subjektů v postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.; v odvolacím řízení je institut přistoupení účastníka do řízení (srov. §216 odst.1 o.s.ř.).
Pro posouzení správnosti postupu odvolacího soudu, je rovněž významné, zda předmětem odvolacího řízení byla věc, v níž každý z více účastníků, kteří vystupují na jedné straně, jedná sám za sebe a v níž se odvolání týká jen práv odvolatele, nebo věc, v níž podáním odvolání jen jedním z účastníků je dotčeno rozhodnutí odvolacího soudu i ve vztahu k ostatním (dalším) účastníkům řízení, kteří vystupují na jedné straně (srov. §206 odst. 2, §212 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). V posléze uvedeném případě totiž zákon - na rozdíl od věcí, v nichž každý z více účastníků, kteří vystupují na jedné straně, jedná jen sám za sebe (§91 odst. 1 o.s..ř.) - odvolacímu soudu umožňuje (a současně také přikazuje), aby věc přezkoumal nejen z pohledu účastníka, který odvolání podal, ale i se zřetelem k právům ostatních (dalších) účastníků, kteří vystupují na jedné straně a kteří sice odvolání nepodali, ale vůči nimž bylo rozhodnutí soudu odvoláním dotčeno. V případě nerozlučného společenství (§91 odst. 2 o.s.ř.) jsou práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení jde, nedílné povahy a účinek rozhodnutí se musí vztahovat na všechny společníky, kteří vystupují na jedné straně; ohledně všech společníků lze vydat jediné rozhodnutí, a to pro všechny buď příznivé nebo nepříznivé.
Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že předmětem řízení je splnění povinností pronajímatelů (žalovaných) vyplývajících ze společného nájmu bytu manžely [žalobce žalobu odůvodnil mimo jiné tím, že je („spolu s manželkou“) na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání bytu nájemcem bytu „1+1, III. kategorie, ve IV. patře domu čp. 80, ul. P. č. 5, P.“]. Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým číslem 55, ročník 1997). Ve sporech s jinými osobami, týkajících se výkonu práva společného nájmu bytu manžely nebo jeho zániku, se tato nedílnost projevuje tím, že manželé jako společní nájemci mají v řízení před soudem postavení tzv. nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř.
Jestliže odvolací soud zjistil, že soud prvního stupně o návrhu žalobce, aby do řízení přistoupila A. Č. jako další žalobkyně, postupem podle ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. nerozhodl a přesto s ní jako s účastnicí řízení jednal, bylo jeho povinností takové usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení [§221 odst.1 písm.b) a §221 odst.2 o.s.ř.].
Protože odvolací soud tímto způsobem nepostupoval a protože usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení přezkoumal jen ve vztahu k žalobci A. Č., zatížil tím odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.]; dovolací soud k této vadě přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (§242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Skutečnost, že na straně žalující jde o nerozlučné společenství ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř., má v dovolacím řízení ten důsledek, že účinky dovolání podaného A. Č. platí i pro A. Č. a že dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů [srov. §242 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. Znamená to mimo jiné také to, že dovolací soud je povinen přezkoumat usnesení odvolacího soudu i ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř., a to nejen ve vztahu k A. Č., ale i vůči žalobci A. Č. (jejímu nerozlučnému společníkovi).
Jestliže – jak výše uvedeno – nemůže obstát závěr o nedostatku aktivní legitimace A. Č. k podání odvolání (a z toho důvodu je nutno se jejím odvoláním zabývat), nemůže obstát ani výrok ohledně nerozlučného společníka A. Č. – žalobce; řízení je třeba dokončit ve vztahu k oběma nerozlučným společníkům stejným způsobem.
Protože usnesení odvolacího soudu ve výroku o odmítnutí odvolání A. Č., jakož i ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení v této věci s účinky ve vztahu k žalobci A. Č., není – z důvodů výše uvedených - správné, Nejvyšší soud České republiky jej v těchto výrocích i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243 odst.1 část věty za středníkem, §243b odst.2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst.1, věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu