ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.805.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 805/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr.Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č., a.s., zastoupené advokátkou, o 202.556,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 108/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2002 č.j. 13 Co 428/2002-59, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.345,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 202.556,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.11.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 16.5.2000 uzavřené s právním předchůdcem žalované – I. a.s. pracoval jako „bankovní poradce – hlavní expert“ a že dne 15.8.2000 (poté, co ke dni 19.6.2000 „přešla veškerá práva a povinnosti z I., a.s. na žalovanou“) uzavřel s žalovanou dohodou o rozvázání pracovního poměru, podle níž jeho pracovní poměr skončil dnem 31.10.2000. Protože „z veřejně dostupných informací a dále i z materiálů, které byly dostupné v prostorách žalované, lze dovodit, že rozvázání jeho pracovního poměru bylo podmíněno množstvím organizačních změn“, vznikl žalobci podle ustanovení §60a zák. práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku jeho průměrného výdělku, které mu však žalovaná odmítá vyplatit.
Žalovaná namítala, že ke skončení pracovního poměru ji nevedly organizační důvody, neboť organizační změna, na kterou poukazuje žalobce, byla přijata až dne 18.10.2000. Zdůraznila, že dne 15.8.2000 měla v úmyslu ukončit pracovní poměr se žalobcem okamžitým zrušením ve zkušební době podle ustanovení §58 zák. práce, avšak s ohledem na vyjádření žalobce, který tvrdil, že takové rozvázání pracovního poměru „je pro něj nepřijatelné a znemožňuje mu další pracovní uplatnění“, přistoupila k dohodě o skončení pracovního poměru „pouze z toho důvodu, že chtěla žalobci vyhovět“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19.12.2001 č.j. 27 C 108/2001-35 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 43.013,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „po spojení obou bank (žalované s I. a.s.) bylo rozhodnuto žalovanou ukončit pracovní poměr s vedoucími pracovníky, resp. pracovníky sekretariátu, ke kterým pracovně náležel i žalobce“, a dovodil, že k uzavření dohody o skončení pracovního poměru mezi účastníky došlo z důvodu organizačních změn a že proto je uplatněný nárok důvodný. Okolnost, že k uzavření dohody došlo poslední den zkušební doby, nemá podle jeho názoru „na tento závěr žádného vlivu“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.9.2002 č.j. 13 Co 428/2002-59 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 35.190,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 43.140,- Kč k rukám. Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mezi účastníky došlo v poslední den zkušební doby (v níž žalovaná mohla podle ustanovení §58 odst. 1 zák. práce zrušit pracovní poměr z jakéhokoli důvodu nebo i bez jeho uvedení), „bylo vůlí stran neukončit pracovní poměr ve zkušební době, ale prodloužit jeho trvání do 31.10.2000“, čímž „žalovaná vyšla žalobci vstříc a na jeho žádost uzavřela citovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru“. Rozhodně se tak nestalo z důvodu organizačních změn, neboť - jak odvolací soud zdůraznil - „v případě žalobce nebylo vůbec třeba o ukončení pracovního poměru z tohoto důvodu uvažovat“. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto dovodil, že nárok na odstupné žalobci vzniknout nemohl, „když vzhledem k popsaným okolnostem, délce trvání pracovního poměru a zkušební době by jeho vyplacení v neposlední řadě odporovalo dobrým mravům ve smyslu ust. §240 odst. 3 zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V první řadě vyslovil nesouhlas s interpretací vůle účastníků provedenou odvolacím soudem, neboť - jak zdůraznil – výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy toho, co bylo skutečně projeveno. Nelze se tedy podle jeho názoru ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že vůlí účastníků bylo prodloužit trvání pracovního poměru do 31.10.2000, jestliže žalovaná neukončila pracovní poměr s žalobcem ve zkušební době, ač tak mohla učinit jednostranným právním úkonem, a nebylo nutné, aby s ním uzavírala dohodu. Poukázal přitom na okolnost, že dohoda o ukončení pracovního poměru byla uzavřena těsně před odjezdem žalobce na plánovanou dovolenou, která mu byla schválena příslušným nadřízeným (z čehož „lze dovozovat, že pracovní poměr neměl být se žalobcem ukončen ve zkušební době, ale že měl trvat déle“), a že mu „nikdo před uzavřením dohody nenaznačil“, že by měl jeho pracovní poměr skončit ve zkušební době. Dále dovozoval, že „je nutno při uzavření dohody o skončení pracovního poměru v daném případě vycházet analogicky z úpravy obsažené v ustanovení §46 a násl. zák. práce“, že tato dohoda „měla jakoby suplovat výpovědní lhůtu, která je dvouměsíční“, a že žalovaná tím, že poskytla žalobci dva a půl měsíce na hledání jiného zaměstnání, „vyhověl požadavku ustanovení §47 odst. 3 zák. práce“. Dovolatel rovněž odmítl závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebylo třeba uvažovat o ukončení pracovního poměru z důvodu organizačních změn. Zdůraznil, že důvodem uzavření této dohody byla skutečnost, že „nařízením č. 18/2000 ředitele divize I. o zrušení pracovních míst v odboru 0-1 Kancelář banky divize I.“ byla zrušena pracovní místa v oddělení, ve kterém žalobce pracoval, přičemž podle jeho názoru bylo v rámci řízení prokázáno (zejména svědeckými výpověďmi), že mezi organizačními změnami a dohodou o skončení pracovního poměru mezi účastníky „je jednoznačně příčinná souvislost“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalobce nelze podle jejího názoru považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že dohoda o rozvázání pracovního poměru, z níž žalobce dovozuje uplatněný nárok, byla mezi účastníky uzavřena dne 15.8.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb. a č. 155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §60a odst.1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst.1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu dvou měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §60c a §65 odst. 3 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce (tj. z tzv. organizačních důvodů) nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno.
Procesní povinnost tvrdit a prokázat [§101 odst.1 písm. a) a b) a §120 odst.1 věta první o.s.ř.], že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2002, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, uveřejněném pod č. 77 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2003).
Z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce je dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřena tehdy, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
V posuzovaném případě bylo mezi účastníky sporné, zda dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 15.8.2000 byla uzavřena z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce, tedy pro nadbytečnost žalobce z důvodu organizačních změn. Povinnost prokázat své tvrzení, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce, mohl žalobce splnit především pomocí samotné dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 5. 8. 2000, jestliže by v ní byl jím tvrzený důvod skončení pracovního poměru - „organizační změny“ uveden. Protože však předmětná dohoda neobsahuje důvod skončení pracovního poměru, a protože žalovaná tvrdí, že důvodem skončení pracovního poměru se žalobcem nebyly organizační změny, bylo na žalobci, aby své tvrzení prokázal jinými důkazními prostředky.
Závěr o tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla mezi účastníky uzavřena „z důvodu organizačních změn“, tj. z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dne 15.8.2000 „se rozhodně nestalo z důvodu organizačních změn“, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z obsahu pracovní smlouvy ze dne 16.5.2000 a výpovědí svědků personálního ředitele RNDr. J. Š., CSc. a referentky personálního útvaru L. B., jednajících se žalobcem závěrem zkušební doby), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Přesvědčivě zdůvodnil [s poukazem na to, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena v poslední den tříměsíční zkušební doby (sjednané v pracovní smlouvě uzavřené dne 16.5.2000 mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované – I. a.s.) a že uzavřením dohody žalovaná „vyšla vstříc“ žádosti žalobce, aby k ukončení jeho pracovního poměru nedošlo ve zkušební době], proč s ohledem na konkrétní obsah jednání o dohodě o skončení pracovního poměru není rozhodující, zda v době jejího uzavření dne 15.8.2000 eventuelně nastaly u žalované organizační změny, v důsledku nichž by se žalobce v budoucnu mohl stát nadbytečným. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor. Namítá-li dovolatel ve prospěch opačného skutkového závěru, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena těsně před jeho odjezdem na plánovanou dovolenou, která mu byla schválena příslušným nadřízeným, z čehož podle jeho názoru „lze dovozovat, že pracovní poměr neměl být se žalobcem ukončen ve zkušební době, ale že měl trvat déle“, a že žalobci „nikdo před uzavřením dohody nenaznačil“, že by měl jeho pracovní poměr skončit ve zkušební době, pomíjí jednoznačný obsah výpovědí svědků jednajících se žalobcem závěrem zkušební doby, a napadá tak hodnocení důkazů soudem (a předestírá tím vlastní hodnocení důkazů), které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
K úvahám dovolatele o „jednoznačně příčinné souvislosti“ mezi organizačními změnami a dohodou o rozvázání pracovního poměru, je třeba uvést, že z provedených důkazů a obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutí o organizační změně spočívající mimo jiné ve zrušení žalobcem zastávaného místa (bankovního poradce) bylo ze strany žalované přijato až dne 18.10.2000, tedy více jak dva měsíce po uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. Poukazuje-li žalobce v této souvislosti na „nařízení č. 18/2000 ředitele divize I. ze dne 9.8.2000 o zrušení pracovních míst v odboru 0-1 Kancelář banky divize I.“, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že jej nezahrnul do rámce svých úvah. Odvolací řízení je budováno na principu tzv. neúplné apelace, kdy správnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové (a právní) stránce může účastník (srov. §211a o.s.ř.) zpochybnit poukazem na skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně [§205 odst. 2 písm. f) o.s.ř.] jen vyjímečně, za podmínek stanovených v ustanovení §205a odst. 1 písm. a) až e) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že nařízení č. 18/2000 není skutečností, již by bylo možno podřadit pod případy předvídané ustanoveními §205a odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř., protože nejde o skutečnost, která by vznikla po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně [§205 odst. 2 písm. e) o.s.ř.], a protože účastníci byli před skončením jednání před soudem prvního stupně řádně poučeni podle ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř., že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí [§205 odst. 2 písm. d) o.s.ř.], představuje nabízené nařízení důkaz, který již v odvolacím řízení nemohl být uplatněn, a odvolací soud proto k tomuto listinnému důkazu nemohl přihlédnout.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Z tohoto důvodu také právní úprava (srov. §243a odst. 2 o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze ani v dovolacím řízení hodnotit s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo k důkazům, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně nebo před odvolacím soudem, například proto, že se - tak jako v posuzovaném případě - jednalo o nepřípustný důkaz ve smyslu ustanovení §205a o.s.ř., který nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení (§228 o.s.ř.).
Protože - jak vyplývá z ustanovení §60a odst. 1 zák. práce - žalobce by měl nárok na požadované odstupné jen tehdy, jestliže by prokázal, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 15.8.2000 byla uzavřena z důvodů uvedených ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, avšak takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá (skutkové zjištění odvolacího soudu vylučující, že by důvodem uzavření dohody o skončení pracovního poměru mezi účastníky byly organizační změny, má - jak uvedeno výše - oporu v provedeném dokazování), nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami žalobce uplatněnými v dovolání (např. pochybnostmi ohledně „interpretace vůle účastníků provedené odvolacím soudem“ či nepřípadným poukazem na ustanovení §47 odst. 3 zák. práce, které se vztahuje toliko na rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele a na posuzovanou věc je aplikovat nelze), neboť jde o výhrady, které jsou z hlediska posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku irelevantní.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 17.270,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 6, §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 17.345,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
1
předseda senátu