ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.813.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 813/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. Ď., proti žalované S. ž. d. c., státní organizace, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, o návrhu žalobce na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 16/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č.j. 13 Co 26/2002-60, ve znění usnesení ze dne 2. května 2002, č.j. 13 Co 26/2002-64, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 27. 1. 2000 (doručeným soudu prvního stupně dne 3. 2. 2000) se žalobce domáhal, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 126/97. Návrh, s poukazem na ustanovení §228 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., zdůvodnil tím, že v původním řízení došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ohledně nabídkové povinnosti zaměstnavatele – právní předchůdkyně žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 27. 3. 2001, č.j. 27 C 16/2000-35, návrh zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že návrh na obnovu řízení byl podán v zákonné (tříměsíční) lhůtě, dospěl k závěru, že neprovedení navržených důkazů v původním řízení proto, že byly soudem pokládány za nerozhodné, není důvodem pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a že nově předložený důkaz o zdravotní způsobilosti žalobce ze dne 20. 11. 2000 se již nevztahuje na dobu původního řízení a nemůže být ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. b) o.s.ř. důkazem k řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, jež byla žalobci dána v roce 1997.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2002, č.j. 13 Co 26/2002-60, ve znění usnesení ze dne 2. 5. 2002, č.j. 13 Co 26/2002-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jako správný posoudil názor soudu prvního stupně, že návrh na obnovu řízení, dovolávající se ustanovení §228 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., není důvodný. Připomněl, že skutečnosti a důkazy jsou nové, jen jestliže účastník řízení, přestože objektivně existovaly, je nemohl bez své viny použít v původním řízení. Nemožností provedení důkazů v původním řízení má podle názoru odvolacího soudu zákon na mysli situaci, že účastník řádně označil důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak jím navržený důkaz nemohl být proveden, neboť tomu bránila překážka objektivní povahy. Důkazy, které označil žalobce v návrhu na obnovu řízení, v době rozhodování soudu v původním řízení existovaly a soudy se s nimi vypořádaly již v původním řízení. Nový důkaz ohledně zdravotní způsobilosti žalobce ze dne 20. 11. 2000 není novým důkazem ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř., byť byl vyhotoven až po skončení původního řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť, „jestliže soud prvního stupně, tak odvolací soud se s názorem žalobce (uvedeným v návrhu na obnovu řízení) neztotožnily a jeho návrh zamítly, nezbývá mu jiná možnost, než se domáhat svého práva cestou dovolacího řízení“. Je přesvědčen, že v průběhu řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru soud neprovedl důkaz spočívající v posouzení zdravotního stavu žalobce, který žalobce navrhoval a který mohl pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nelze proto souhlasit s názorem soudu prvního stupně ani soudu odvolacího, že důkazy navržené žalobcem v původním řízení byly pokládány soudem za nerozhodné. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 „č.j. 27 C 16/2000“ ze dne 27. 3. 2001 zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou Hlavu I, body č. 16 a 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V průběhu dovolacího řízení, zákonem č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení se sdělením Ministerstva dopravy a spojů č. 524/2002 Sb., o vyhlášení dne vzniku akciové společnosti Č. d., došlo ke dni 1. ledna 2003 ke vzniku akciové společnosti Č. d., a státní organizace S. ž. d. c. Státní organizace Č. d.,, zanikla výmazem z obchodního rejstříku dnem 7. 4. 2003.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat.
Protože žalobce ve své funkci systémového inženýra v odboru osobní přepravy nezajišťoval provozování ž. d. c. ani provozování železniční dopravy a v této věci jsou předmětem řízení práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu, stala se v souladu s ustanovením §34 zákona č. 77/2002 Sb. dnem 1. 1. 2003 procesním nástupcem původně žalované Č. d., státní organizace S. ž. d. c., státní organizace (§107 o.s.ř.), s níž dovolací soud dokončil řízení jako s žalovanou.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Podle ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Podle §239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající jeho návrh na obnovu řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 odst. 1 či odst. 2 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé.
Pojem „věc sama“ je právní teorií i soudní praxí vykládán jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. V posuzované věci se dovolatel domáhá obnovy řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, tedy řízení, v němž jde o to, aby bylo rozhodnuto o platnosti výpovědi z pracovního poměru a o právních vztazích mezi účastníky poté, co žalobci byla dána výpověď z pracovního poměru. Věcí samou je zde posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru a práva a povinnosti vyplývající z tohoto jednostranného úkonu (výpovědi z pracovního poměru) a jeho důsledků.
V posuzovaném případě bylo o „věci samé“, tj. o určení neplatnosti výpovědi a o náhradě mzdy rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 1998, č.j. 27 C 126/97-29, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1999, č.j. 20 Co 254/99-65.
Rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy a vedlejších výdajů je, na rozdíl od rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o náhradu mzdy a vedlejších výdajů, rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou – a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení §239 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).
Vzhledem k tomu, že dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl. Podle ustanovení §243a odst. 1 věty první o.s.ř. dovolací soud o dovolání rozhodl bez jednání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalované v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu