ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.830.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 830/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. O., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 77/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2002 č.j. 15 Co 561/2002-213, takto:
I. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. dubna 2001 č.j. 5 C 77/2000-156 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby odvolání podaná v této věci nadále projednával a rozhodoval o nich u Krajského soudu v Plzni senát, jehož členy nebudou soudci JUDr. A. Š., JUDr. E. Š. a JUDr. V. L.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 1,773.304,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28.8.1990 při výkonu základní vojenské služby u Vojenského útvaru 8005 H. utrpěl úraz - poškození zdraví (v ranních hodinách byl nalezen ve spacím pytli v prostoru muničního skladu v bezvědomí s vážnými zraněními hlavy a pravé části těla), pro který byl uznán od 16.8.1991 plně invalidním. Za následky úrazu nese podle jeho názoru odpovědnost žalovaná, neboť z jeho strany nedošlo k žádnému porušení pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Požadoval proto, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě za bolest 75.000,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 1,000.000,- Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku 698.304,- Kč.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 23.4.2001 č.j. 5 C 77/2000-156 rozhodl, že „žalovaná odpovídá za škodu na zdraví žalobce vzniklou 28.8.1990 v prostoru Vojenského útvaru v H. z 50%“ s odůvodněním, že „chování žalobce je třeba považovat za lehkomyslné s ohledem na zjištění o porušení služebních povinností před úrazem“.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.9.2001 č.j. 15 Co 425/2001-175 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno splnění základních předpokladů odpovědnosti žalované za škodu na zdraví ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce, protože žalobce „neunesl důkazní břímě tvrzení“, že se mu úraz stal při výkonu vojenské služby nebo v přímé souvislosti s ním. Podle názoru odvolacího soudu pouze z toho, že úraz se stal v době výkonu a na místě výkonu vojenské služby, „ještě neplyne, že se tak stalo i při výkonu vojenské služby nebo v přímé souvislosti s tím“. To platí zejména v daném případě, kdy - jak zdůraznil - „zjištěné okolnosti nasvědčují právě opaku“, neboť (za stavu, kdy „jiné vysvětlení není podpořeno“ jediným důkazem) „nelze jinak, než vycházet z jediného přijatelného vysvětlení, které za příčinu úrazu považuje pád žalobce ze střechy skladu za situace, která se vymykala povinnostem výkonu strážní služby“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10.10.2002 č.j. 21 Cdo 46/2002-201 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud sice přisvědčil závěru odvolacího soudu, že k úrazu žalobce dne 28. 8. 1990 došlo pádem ze střechy skladu; vytkl mu však, že při zjišťování okolností, za nichž došlo k pádu žalobce ze střechy, vzal v úvahu pouze tvrzení žalobce v žalobě, že „byl nalezen ve spacím pytli“ (které žalobce v dalším řízení popírá a které z dosavadních zjištění nevyplývá), na základě něho vzal za prokázané tvrzení žalované, že žalobce „vylezl na střechu výstrojního skladu, lehl si do spacího pytle, usnul a následně spadl“, a dovodil, že k pádu ze střechy došlo „za situace, která se vymykala povinnostem výkonu strážní (správně – dozorčí) služby“. Takovéto hodnocení důkazů však podle názoru dovolacího soudu nelze považovat za odpovídající zákonu (neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř.), neboť odvolací soud nezhodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru. Uložil mu proto, aby v dalším řízení zahrnul do procesu hodnocení důkazů rovněž skutečnosti, které skutkovému závěru tom, že k pádu žalobce došlo „za situace, která se vymykala povinnostem výkonu strážní (správně – dozorčí) služby“, odporují, a řádně se s těmito důkazy vypořádal.
Krajský soud v Plzni poté k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 11.12.2002 č.j. 15 Co 561/2002-213 rozsudek soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zdůraznil, že své předchozí rozhodnutí nezaložil na skutkových zjištěních jako výsledku dokazování, nýbrž výlučně na závěru, že žalobce „neunesl důkazní břímě k tvrzení, že jeho úraz se mu stal při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním“. Vzhledem k tomu, že „tento postup byl v rozsudku Nejvyššího soudu ČR hodnocen jako správný“, setrvává odvolací soud i za současné situace „při respektování právních závěrů dovolacího soudu“ na stanovisku, že žalobu nelze považovat za důvodnou, neboť žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení o existenci jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. že poškození zdraví bylo způsobeno pracovním (služebním) úrazem, tedy úrazem při činnosti související s plněním pracovních (služebních) úkolů.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že právní úprava odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu (založená na principu objektivity a zvýšené ochrany zaměstnance) vychází z předpokladu, že zaměstnanec si počíná řádně a v pracovní době plní vymezené úkoly nebo jedná v přímé souvislosti s nimi. Jestliže tedy žalobce prokázal, že se mu úraz stal v pracovní době (v době výkonu služby) v místě, kde měl plnit pracovní (služební) úkoly v daném okamžiku, pak podle jeho názoru unesl důkazní břemeno o tom, že se mu úraz stal při plnění pracovních (služebních) úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Kdyby totiž zaměstnanec musel dokazovat, co při pracovním úrazu přesně dělal, „mohlo by dojít k šikanóznímu popírání nároků zaměstnanců v poměrně značném rozsahu“, neboť - jak dovolatel zdůraznil - „zaměstnanec by nikdy neunesl důkazní břemeno, pokud by se mu stal pracovní úraz v nepřítomnosti dalších osob“. V této souvislosti vytkl odvolacímu soudu, že se nijak nezbýval tvrzením, že pád žalobce ze střechy skladu nevylučuje, že tam plnil pracovní (služební) úkoly nebo prováděl činnost v přímé souvislosti s nimi, ale že „nepřímo vycházel z toho, že bylo prokázáno, že žalobcova činnost na střeše skladu byla protiprávní“. Žalobce přitom mohl na střeše skladu plnit pracovní (služební) úkoly „stejně dobře jako na cestě pod skladem“ a, i kdyby si počínal zjevně nedbale či překročil zákaz vystoupit na střechu skladu, nemohl by soud dospět k závěru, že tam žalobce neplnil pracovní (služební) úkoly; v takovém případě by totiž podle názoru dovolatele „mohlo jít o naplnění podmínek ust. §191 zákoníku práce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce jsou existence pracovního úrazu (úrazu, k němuž u zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
U vojáků v činné službě je třeba - jak bylo rovněž v předchozím rozsudku uvedeno - při zkoumání, zda jde o pracovní úraz, vzhledem k odchylkám stanoveným na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §206 odst. 2 zák. práce předpisem Všeob. - P - 21 (práv.) - vyšetřování a odškodňování úrazů a nemocí z povolání, vycházet z toho, že pracovním úrazem se rozumí úraz, který vojáci v činné službě utrpěli při plnění úkolů služby v ozbrojených silách nebo v přímé souvislosti s jejich plněním a kterým tímto úrazem bylo způsobeno poškození zdraví nebo smrt.
V posuzované věci odvolací dovodil, že voják v činné službě, který utrpí úraz „v době výkonu a na místě výkonu vojenské služby“, přesto neunese povinnost tvrzení a důkazní břemeno o tom, že toto poškození zdraví je úrazem pracovním, jestliže „není ani schopen tvrdit“, jakou činnost (v souvislosti s plněním pracovních úkolů) vykonával bezprostředně před úrazem. S tímto názorem, který - doveden do důsledků - předem vylučuje možnost odškodnění zaměstnanců, kteří nejsou schopni prokázat průběh vlastního úrazového děje, protože se odehrál beze svědků, anebo s ohledem na následky úrazu ani nejsou schopni tvrdit, jakým způsobem se úrazový děj odehrál, neboť - jako v posuzované věci - se na jeho průběh nepamatují, nelze souhlasit.
Z vymezení obsahu povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v ustanovení §190 odst. 1 zák. práce (z hypotézy této právní normy) vyplývá, že - jak již dovolací soud uvedl v předchozím rozsudku - v řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku. Závěr o tom, zda k poškození zdraví zaměstnance náhlým, násilným a krátkodobým působením zevních vlivů došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, pak představuje výsledek hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř., kdy soud hodnotí důkazní prostředky, jimiž byl zjišťován stav věci (srov. §125 o.s.ř.), podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pro tento závěr nemůže stačit pouhé připuštění možnosti , že k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, resp. - jak uvádí odvolací soud - presumpce vycházející z „vyšší míry pravděpodobnosti takového závěru“, nýbrž tato okolnost musí být napevno postavena.
S názorem odvolacího soudu, že není vyloučeno, aby „bylo vycházeno z určité presumpce toho, že šlo o plnění služebních úkolů“ lze souhlasit jen potud, že ustanovení §132 o.s.ř. umožňuje soudu překlenout neúplná místa v řetězci hodnocených důkazů pomocí soudcovské úvahy. Jeho pochybnosti o tom, zda k úrazu žalobce došlo při plnění pracovních úkolů, „(zejména stal-li se úraz v době výkonu a na místě výkonu vojenské služby)“, však již představují výsledek hodnocení důkazů z toho hlediska, zda žalovaná, která v rámci své obrany (§101 odst. 1 o.s.ř.) tvrdila, že „ke zranění došlo ve spánku, tj. při činnosti, která nikterak nesouvisela s plněním úkolů pomocníka dozorčího výstrojního skladu“, unesla důkazní břemeno ohledně této skutečnosti, která má odůvodnit hmotněprávní obranu z její strany, že poškození zdraví žalobce nastalo v době, kdy vybočil z plnění služebních úkolů nebo z činnosti, která je v přímé souvislosti s plněním služebních úkolů, a kdy tedy došlo k tzv. excesu. Výsledek úvahy odvolacího soudu vyúsťující v závěr, že „zjištěné skutečnosti“ neumožňují uzavřít, že k úrazu došlo při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je však pro nedostatek důvodů (§157 odst. 2 o.s.ř.) jen paušální a zůstává tak jen v obecné poloze.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních, jako výsledku dokazování. Dovolací soud, který již ve svém předchozím rozhodnutí dospěl - kromě jiného - k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že k pádu žalobce došlo „za situace, která se vymykala povinnostem výkonu strážní (správně - dozorčí) služby“, jako výsledek vadného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., a že rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování, setrvává rovněž na tomto závěru a neshledává ani v současné době důvody k jeho změně.
Řízení dále bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. V posuzované věci bylo pro posouzení „stěžejní otázky“, zda poškození zdraví žalobce, které utrpěl dne 28. 8. 1990 v průběhu dozorčí služby, významné - jak uvedeno výše – kromě jiného zjištění, zda k němu došlo při plnění služebních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Žalobce tvrdil a prokazoval, že své zranění utrpěl v průběhu doby, kdy vykonával dozorčí službu. Povinností žalované, jestliže tvrdila, že žalobce úraz utrpěl v době, kdy vybočil z mezí plnění úkolů dozorčí služby, za této situace bylo, aby nejen tvrdila všechny z tohoto hlediska pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, ale aby ke svým tvrzením také nabídla důkazy [§101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Žalovaná svou obranu zatím budovala v podstatě pouze na tvrzení, že žalobce byl přistižen na střeše skladu dne 26.8.1990 v 01.30 hod ve spacím pytli při spánku v průběhu služby, nevyjádřila se však k okolnostem významným pro posouzení povahy úrazu ze dne 28. 8. 1990. Její tvrzení tak zůstává neúplné, neboť nezahrnuje všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti její obrany ve vztahu k úrazu, jehož odškodnění se žalobce domáhá. Žalovaná totiž netvrdí nic o tom, z jakých poznatků čerpá zjištění, že žalobce byl nalezen ve spacím pytli také bezprostředně po úrazu okolo 05.30 hod. dne 28.8.1990, a neoznačila důkazy, kterými by mohla být její tvrzení prokázána. Soudu prvního stupně je proto třeba vytknout, že neposkytl žalované při jednání dne 23. 4. 2001 (jehož se zúčastnil rovněž pověřený zaměstnanec žalované) ve smyslu ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř. potřebná poučení o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; odvolací soud pak způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 o.s.ř. nezjednal nápravu. Jestliže soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto zrušil rozsudek odvolacího soudu, a protože řízení před soudy obou stupňů je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen proto, že nebyl dodržen závazný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2002 č.j. 21 Cdo 46/2002-201 a že v odvolacím řízení došlo k závažným vadám, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §221 odst. 3 o.s.ř. nařídil, aby případná odvolání podaná v této věci nadále projednával a rozhodoval o nich u Krajského soudu v Plzni jiný senát, než který přijal rozsudek ze dne 11. 12. 2002 č.j. 15 Co 561/2002-213.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2003
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu