ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.888.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 888/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. H., zastoupené advokátkou, proti žalovanému H., zastoupenému advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 204/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2002, č.j. 23 Co 122/2002-124, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.542,50 Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3. 7. 2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „ruší pracovní poměr dle §53, odst. 1, písm. b) zák.práce“ pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v opakovaném podání návykových léků „klientům terapeutické komunity“ žalobkyní.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného ze dne 3. 7. 2000 z pracovního poměru žalobkyně založeného pracovní smlouvou ze dne 30. 12. 1998 doručené žalobkyni dne 10. 7. 2000 je neplatné“, a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit jí náhradu mzdy ve výši 55.763,50 Kč. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že oním „opakovaně podávaným návykovým lékem“ byl patrně Valetol, který podala klientovi v době, kdy byla s klienty v komunitě zcela sama, a to na utišení bolesti zubů v souladu s obvyklou praxí. Nikdy nebyla poučena o nebezpečí tohoto či jiného podobného léku pro klienty a její zkušenosti a vzdělání jí nemohly v žádném případě dovést k poznání, že nesmí tento lék, který se nacházel ve volně přístupné lékárničce, podat klientovi; ten jednáním žalobkyně žádnou zdravotní ani jinou újmu neutrpěl. I kdyby však bylo možno podání léku proti bolesti zubů považovat za porušení pracovní kázně, nejednalo by se podle jejího názoru o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 26. 10. 2001, č.j. 9 C 204/2000-103, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3. 7. 2000 dané žalovaným žalobkyni a doručené dne 10. 7. 2000 je neplatné, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši 55.763,50 Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni „vzniklé náklady řízení“ 31.999,- Kč k rukám advokáta JUDr. D. Š. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně podáním léků na utišení bolesti bez vědomí lékaře porušila pracovní kázeň, ale že se v žádném případě nejedná o porušení takové intenzity, aby bylo možno použít ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně sice podala léky pro utišení bolesti zubů, toto podání léků ale řádně zapsala a neměla tedy v úmyslu předmětnou skutečnost nijak tajit. Léky byly volně přístupné v lékárničce v místnosti terapeutů a do komunity je přivezla matka klienta, kterému byly podány. I když z farmakologického hlediska není ani jeden z léků, který byl podán, lékem návykovým, z psychiatricko-psychologického hlediska mohou tyto léky závislost nastartovat. Protože však klienti ani nevěděli, jaký druh léků jim podán je, lze usuzovat, že je nepožili s vědomím, že se jedná o drogu, a proto toto ojedinělé podání z farmakologického hlediska neškodných léků u nich ani z psychologického hlediska nemohlo nastartovat či obnovit drogovou závislost. Není proto správné tvrzení, že žalobkyně opakovaně podala návykové léky. V souladu ustanovením §61 zák. práce přiznal také žalobkyni náhradu mzdy ode dne, kdy se žalovaný dozvěděl o tom, že žalobkyně trvá na dalším zaměstnávání (11. 7. 2000), do 3. 11. 2000, tedy za dobu kratší než 6 měsíců.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2002, č.j. 23 Co 122/2002-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 13.050,- Kč do rukou advokáta JUDr. D. Š. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně si nepočínala zcela správně a v duchu ústních pokynů, kterých se terapeutům dostávalo na poradách, její porušení pracovní kázně však nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přihlížel přitom zejména k tomu, že žalovaný nevytvořil na pracovišti žalobkyně podmínky, které by odpovídaly snaze podobným vybočením zabránit a předejít jim. Neexistoval žádný seznam, který by vymezoval, jaké léky mohou či nemohou klienti požít, nebyla prokázána existence žádných konkrétních pokynů, jak má terapeut postupovat, pokud se na něj klient obrátí s běžnými zdravotními problémy, a nebyli instruováni ohledně možné škodlivosti jednotlivých léků. Nebylo zabezpečeno ani to, aby v lékárničce byly k dispozici pouze „nezávadné léky“ na možné, běžně se vyskytující, zdravotní potíže klientů. Přihlédl také k tomu, že obdobným způsobem postupovali i jiní u žalovaného zaměstnaní terapeuti (R. P. se při podávání léků řídil „intuicí“, M. F. bez konzultace s lékařem podával klientům paralen, acylpyrin, vitamíny, léky na zácpu či průjem, J. K. podání léků konzultovala „dle potřeby“). Poukázal také na nejednotné hodnocení uvedených léků těmi, kteří by v tomto směru měli mít naprosto jasno, tedy ředitelky žalovaného H. B., lékaře žalovaného MUDr. J. M., MUDr. P. B. a Prof. MUDr. Z. F., CSc.. Uzavřel, že neměla-li žalobkyně zdravotnické vzdělání a nebyla-li v tomto směru dostatečně instruována, nelze její pochybení bez dalšího považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu §53 odst. 1 písm. b) zák.práce. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně o tom, že a v jaké výši přísluší žalobkyni náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák.práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Podle jeho názoru soudy dostatečně nevzaly do úvahy, že žalobkyně nemá zdravotnické vzdělání a že přesto bez jakékoliv konzultace se zdravotníkem z vlastní iniciativy nechala obstarat léky a podala je pacientovi, ač byla znalá pravidla „čistoty“ klientů komunity. Podle jeho přesvědčení v případě žalobkyně šlo o takový charakter práce, na níž je nutno klást vysoké morální nároky obdobně jako u povolání lékaře, a s ohledem na tento charakter práce není možná žádná benevolence zejména s ohledem na následek, ke kterému došlo, tedy k vyloučení jednoho z klientů komunity. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle jejího názoru příčinná souvislost mezi jednáním žalobkyně a vyloučením klienta z komunity je přerušena „nesmyslnou emotivní reakcí“ ředitelky žalovaného, která za údajný prohřešek potrestala jak klienta, tak žalobkyni. Poukazuje také na rozpor v argumentaci žalovaného, který na jedné straně jako hlavní důvod zákazu podat jakýkoliv lék uvádí absenci zdravotnického vzdělání u žalobkyně a na druhé straně mu to nebrání v uvádění analogie s porušením pracovní kázně lékařem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dovolání namítá, že soudy nesprávně posoudily intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní, když podle jeho názoru je ji nutno řešit zejména s ohledem na druh činnosti zaměstnavatele a na náplň práce zaměstnance.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaný se žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušil dopisem ze dne 3. 7. 2000 – posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2000, tedy před tím, než nabyly účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, č. 220/2000 Sb. o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změněn některých zákonů, č. 257/2000 Sb., o Propační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o Sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Propačně-mediační službě) a č. 258/2000 Sb., o Ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §53 odst.1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a \"porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého porušení pracovní kázně žalobkyní spočívající v tom, že „klientům komunity“ podala bez konzultace s lékařem léky, nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. S touto námitkou dovolatele Nejvyšší soud ČR nesouhlasí.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 3. 7. 2000, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Správně akcentoval zejména okolnosti, za nichž k porušení pracovní kázně došlo, tedy skutečnost, že žalobkyně neměla zdravotní vzdělání, že žalovaný přesto žalobkyni neposkytl náležité poučení o tom, jak si v kterých situacích má počínat, že je nejasné to, zda léky, které žalobkyně podala klientům komunity (Valetol a Dinyl) lze vůbec jednoznačně hodnotit jako návykové, i to, že klienti, kterým léky byly podány, nevěděli, jaké léky jim vlastně žalobkyně podala a věřili v jejich neškodnost. Správně přihlédl také k tomu, že podávání některých léků klientům komunity bez konzultace s lékařem bylo běžnou praxí. Souhlasit lze s tím, že naopak nepřihlížel k tomu, že by jednání žalobkyně bylo v přímé příčinné souvislosti s vyloučením klienta C. z komunity a jeho později vzniklou drogovou závislostí. Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, tak lze úvahu odvolacího soudu považovat za úplnou a správnou. Přesto, že tedy žalobkyně porušila pracovní kázeň, je nepochybné, že toto její jednání nepřesáhlo intenzitu závažného porušení pracovní kázně. Z důvodu závažného porušení pracovní kázně pak zaměstnavatel nemůže přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, ale jen k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – proto věc posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce stanovení stupně intenzity porušení pracovní kázně] po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.467,50 Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §7 písm. c), §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 4.542,50 Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. října 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu