ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.893.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 893/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T.–P., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 158/90, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. prosince 2002 č.j. 20 Co 234/2002-453, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil 280.000,- Kč s „úroky z prodlení od 15. dne v měsíci z částky 280.000,- Kč 3%, od 16.7.1994 do zaplacení z částky 230.000,- Kč 16% a od 30.9.1995 z částky 50.000,- Kč 19% do zaplacení“. Žalobu odůvodnil tím, že za trvání pracovního poměru u žalovaného (jeho právního předchůdce), kde pracoval od května 1987 střídavě jako navlékač příze a bělič, u něj byla ke dni 9.6.1988 zjištěna nemoc z povolání – profesionální kontaktní alergický ekzém způsobený přecitlivělostí na gumu z PVC holinek z pracoviště. Tato nemoc mu sice již byla žalovaným odškodněna, žalobce však „má stále zdravotní a pracovní potíže, dochází i ke zhoršení celkového zdravotního stavu“. Po žalovaném požadoval náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 21.000,- Kč (tj. čtyřnásobek základního počtu 350-ti bodů) a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od roku 1988 do 30.9.1995 (od července 1988 do března 1991 mu žalovaný vyplácel náhradu v nesprávné výši a poté její výplatu zcela zastavil) ve výši 259.000,- Kč.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18.10.1995 č.j. 7 C 158/90-149 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 77.056,- Kč, ohledně částky 202.944,- Kč a požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek ve výši 3.084,- Kč a že oba účastníci jsou povinni tamtéž zaplatit „na státem zálohovaných nákladech řízení“ žalovaný 610,- Kč a žalobce 1.765,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalobce byl od ledna 1994 vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání pro úmyslné maření činnosti úřadu práce a zároveň - podle znaleckého posudku - byl v tomto období „zdravotní stav žalobce v souvislosti s nemocí z povolání stabilizován“, „je dána povinnost žalovaného dorovnávat a odškodňovat žalobce pouze do ledna 1994“, neboť poté již žalobce neprokázal, že existuje souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku, když nadále nespolupracoval s úřadem práce a také odmítl revizní znalecký posudek, ačkoliv se ho původně sám domáhal. Na náhradě za ztrátu na výdělku proto žalobci přiznal jen 66.556,- Kč a, co se týče náhrady za ztížení společenského uplatnění, zde shledal opodstatněným „s ohledem na věk žalobce a znalecký posudek“ toliko zvýšení o dvojnásobek, tj. o 10.500,- Kč, nad již vyplacenou základní sazbu za 350 bodů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.4.1997 č.j. 24 Co 139/96-173 rozsudek soudu prvního stupně „vyjma odvoláním nedotčených výroků, kterými bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 77.056,- Kč a zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek ve výši 3.084,- Kč“, zrušil, a to „v zamítavém výroku na částku 202.944,- Kč pouze do částky 157.218,- Kč“, a věc pouze v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že z dosud provedených důkazů nevyplývá, že žalobce od ledna 1994 netrpí nemocí z povolání, ani že by u něj od ledna 1994 byly dány důvody k nepřiznání či krácení náhrady za ztrátu na výdělku z důvodů předvídaných v ustanovení §195 odst. 3 zák. práce. Uložil mu proto, aby v dalším řízení především provedl důkaz znaleckým posudkem ke zjištění, zda omezení žalobce v běžném životě v návaznosti na jeho zdravotní stav trvají, zda souvisejí se zjištěnou nemocí z povolání a jaká zaměstnání je žalobce schopen vykonávat a s jakými omezeními, dále aby náležitě objasnil, jak probíhala spolupráce mezi žalobcem a žalovaným a mezi žalobcem a úřadem práce, jaká zaměstnání mu byla konkrétně nabídnuta a s jakým výsledkem (která z nich odmítl a z jakých důvodů), a dospěje-li k závěru, že žalobce bez vážných důvodů odmítl nastoupit na práci, která mu byla zajištěna, aby neopomenul zjistit výši jeho ušlého výdělku.
Okresní soud v Trutnově [poté, co usnesením ze dne 28.8.2001 č.j. 7 C 158/90-413 řízení ohledně zbytku uplatněné náhrady za ztížení společenského uplatnění (z důvodu zpětvzetí této části žaloby) zastavil a připustil změnu-rozšíření žaloby o další náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.10.1995 do 31.12.2000] rozsudkem ze dne 12.12.2001 č.j. 7 C 158/90-432 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 496.567,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku a úroky z prodlení (vztahující se k již přiznaným 66.556,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 10.500,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění) specifikované ve výroku III. a V. tohoto rozsudku, a zamítl žalobu „co do částky 277.686,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z vyšších částek, za dobu delší a ve vyšší sazbě než jak je uvedeno ve výroku I.“ a ohledně „úroků z prodlení za delší období než je uvedeno ve výroku III.“; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek ve výši 30.972,- Kč a „nahradit“ žalobci na nákladech řízení částku 4.365,- Kč k rukám JUDr. H. a částku 14.609,- Kč „České republice na účet Okresního soudu v Trutnově, a že oba účastníci jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově „na státem zálohovaných nákladech řízení“ žalovaný 7.567,- Kč a žalobce 4.256,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci nemocí z povolání trvala i po 31.1.1994, neboť nemoc z povolání u žalobce „zanikla prokazatelně až 4.2.1999 (správně 3.2.1999)“, a tudíž byl uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku „shledán důvodným k datu 3.2.1999 ve výši 496.567,- Kč“. Při výpočtu výše náhrady soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §195 odst. 1,2 zák. práce vycházel z rozhodného výdělku žalobce za rok 1987 ve výši 4.336,- Kč „čistého“ měsíčně (valorizovaného podle příslušných právních předpisů), od něhož vedle částečného invalidního důchodu (který byl žalobci přiznán od 1.7.1990) odečetl rovněž pravděpodobný výdělek žalobce, který (vzhledem ke skutečnosti, že se úřadu práce nepodařilo zprostředkovat žalobci zaměstnání, a protože „s ohledem na další zdravotní problémy žalobce nelze přesněji určit, jaké zaměstnání by žalobce konkrétně mohl vykonávat a jakého výdělku by v něm mohl dosahovat“) stanovil ve výši minimální mzdy.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18.12.2002 č.j. 20 Co 234/2002-453 rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích pod body II, III, IV a V“ (tj. ve všech zamítavých výrocích ve věci samé a ve vyhovujících výrocích ohledně úroků z prodlení vztahujících se k již přiznaným 77.056,- Kč) potvrdil a „v ostatních výrocích“ (tj. ve vyhovujícím výroku ohledně částky 496.567,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti části žaloby, kterou se žalobce domáhal přiznání náhrady za ztrátu na výdělku z titulu nemoci z povolání i po 3.2.1999, neboť – jak vyplývá ze znaleckého posudku ze dne 6.3.1999 (a jeho doplňků z 7.1.2000 a 19.6.2000) vypracovaného Lékařskou fakultou Masarykovy univerzity v B. i z lékařské zprávy Fakultní nemocnice, Kliniky nemocí z povolání H. K. ze dne 15.2.1999 – nemoc z povolání u žalobce skončila nejpozději k 3.2.1999. Soudu prvního stupně však vytknul, že přes nejednoznačnost tohoto závěru o době, do kdy měla nemoc z povolání trvat, odmítl bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění námitku žalovaného, že nemoc z povolání mohla u žalobce zaniknout dříve než 3.2.1999. Odvolací soud proto jeho rozsudek ve shora uvedeném rozsahu zrušil a uložil mu, aby se v dalším řízení zabýval právě zmíněnou námitkou žalovaného, a bude-li po doplnění řízení zjištěno, že nemoc z povolání trvala u žalobce i po 1.2.1994 a že další nemoci, jimiž žalobce trpí, nejsou v příčinné souvislosti s vlastní nemoci z povolání, aby dále zkoumal, jaké zaměstnání a jaký výdělek mohl žalobce dosáhnout, jestliže by byly jeho pracovní schopnosti omezeny jen zjištěnou nemocí z povolání bez přihlédnutí k obecným onemocněním, a podle výsledku tohoto zjištění, aby určil výši náhrady, která – jak odvolací soud zdůraznil, musí být přiznána jako hrubý a nikoliv jako čistý příjem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do části jeho potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 277.686,- Kč s příslušenstvím) podal žalobce „z důvodů dle §241a/2 písm. a), 3 o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozoval z „§237/1 písm. b) o.s.ř.“. Namítal, že závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za období od 4.2.1999 do 31.12.2001 není správný, neboť vychází toliko ze závěru znaleckého posudku Lékařské fakulty Masarykovy Univerzity v B., aniž by v řízení „byly přijaty návrhy žalobce k doplnění, vysvětlení a upřesnění znaleckého závěru k provedení důkazů“. Dovolatel zdůraznil, že vícekrát písemně podal návrhy na doplnění řízení i s požadavkem, aby se znalci konkrétně vyslovili k otázkám, které předložil, a navrhoval rovněž přizvání dalších znalců z oborů, které se týkají jeho skutečného zdravotního stavu souvisejícího se zjištěnou a existující nemocí z povolání. Těmto důkazním návrhům však nebylo vyhověno, a proto „celé důkazní řízení zůstalo s vady“. V této souvislosti žalobce poukázal i „na doklady, které podporují provedení všech důkazních návrhů, které soudu předával“, a to na protokol OSSZ T. ze dne 11.5.1999, podle kterého „zdravotní stav (žalobce) dále odpovídá částečné invaliditě na následky choroby z povolání“, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.9.1998 č.j. 2 Cao 127/98-305, který zahrnuje závěry Posudkové komise MPSV s tím, že „v rozhodné době se u navrhovatele jednalo o stav dlouhodobě nepříznivý, podmíněný především onemocněním kožním – profesionálním kontaktním alergickým ekzémem dolních končetin“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce v dovolání (jak se podává z jeho obsahu) napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení 277.686,- Kč s příslušenstvím. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel), popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 28.8.2001 č.j. 7 C 158/90-413 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 18.10.1995 č.j. 7 C 158/90-149 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 30.4.1997 č.j. 24 Co 139/96-173.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 28.8.2001 č.j. 7 C 158/90-413 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 30.4.1997 č.j. 24 Co 139/96-173 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly výtky z hlediska úplnosti skutkového stavu tehdy zjištěného, neboť soud prvního stupně nedostatečně objasnil skutkový stav. Odvolací soud proto dal soudu prvního stupně pokyny k doplnění dokazování. Při svém novém rozhodnutí bral soud prvního stupně za základ skutečnosti, které na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení byly zjištěny až po rozhodnutí odvolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy „nemoc z povolání u žalobce zanikla dnem 4.2.1999 (správně 3.2.1999)“, byl uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku „shledán důvodným k datu 3.2.1999 ve výši 496.567,- Kč“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. Rovněž z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními (především se skutkovým závěrem, že „nemoc z povolání zanikla dne 3.2.1999“), z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Současně žalobce odvolacímu soudu vytýká, že řízení zůstalo neúplné, neboť „nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům“. Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a ani tvrzená vada řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (spočívající v „neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů“) není bezprostředním důsledkem řešení otázky hmotněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 9. října 2003
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu