ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1019.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1019/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně N. J., zastoupené advokátkou, proti žalované K. S., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 658/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. května 2002, č. j. 36 Co 151/2002-334, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2002, č.j. 13 C 658/95-316, který je již jeho třetím meritorním rozhodnutím v této věci, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic „k nemovitostem a to k bytu o velikosti 4 + 1 s přísl., I. kategorie, v přízemí domu č. p. 735/3, ve V. ulici, v L., který se sestává z kuchyně, čtyřech pokojů, koupelny, spíže, komory, WC, chodbičky chodby a sklepa, spolu s podílem na společných částech domu č. p. 735/3 ve V. ulici, v L. o velikosti 31,09 %, které jsou zapsány v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v L. na LV 2531 pro Katastrální území L.“ (výrok I.) a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.). Žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na vyrovnání podílu částku 350.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výroky IV. – VI.). Vyšel z toho, že účastnice jsou stejnodílnými podílovými spoluvlastnicemi uvedených nemovitostí, žádná z nich nechce ve spoluvlastnickém vztahu setrvat, ale o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nedokázaly dohodnout, takže je jeho zrušení rozhodnutím soudu podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) namístě. Pokud jde o způsob vypořádání, reálné rozdělení nemovitostí nepřichází v úvahu, a tak nastupuje jejich přikázání za náhradu jedné z účastnic. Jak žalobkyně, tak žalovaná navrhovaly, aby nemovitosti byly přikázány právě do jejich výlučného vlastnictví, a proto se soud prvního stupně zabýval podrobně jednak zákonným hlediskem účelného využití věci, jednak dalšími hledisky, která mohla mít na rozhodnutí v tomto směru vliv. Přitom dospěl k závěru, že o získání bytu se sice zasloužila žalovaná, která jej spolu s otcem žalobkyně koupila v době trvání jejich manželství a sama splatila půjčku, jež jim byla na zaplacení kupní ceny poskytnuta, avšak toto hledisko nelze přeceňovat, neboť nabídka k odkoupení bytu a společných částí domu byla automaticky učiněna nájemcům, jimiž byli žalovaná a otec žalobkyně, zatímco žalobkyně v té době nájemkyní bytu nebyla. Pokud jde o investice do společných nemovitostí, bylo prokázáno, že povinnosti související s jejich údržbou plnila nejen žalobkyně, ale v rozsahu přiměřeném vztahu mezi účastnicemi i žalovaná. Ta sice po dobu trvání spoluvlastnického vztahu užívala byt jen omezeně, ale až do října 1998 tomu tak bylo proto, že se z pracovních důvodů zdržovala mimo republiku, a jestliže pak po krátkém období, kdy v bytě bydlely obě účastnice, žalovaná byt dobrovolně opustila, stalo se tak z důvodu napjatých vztahů mezi nimi a s tím souvisejícího psychického vypětí. Příčinu současného velmi negativního vztahu mezi matkou a dcerou se nepodařilo zjistit, a tak nelze učinit závěr, která z nich tento stav zavinila a pro kterou tedy hovoří hledisko dobrých mravů. Za této situace soud prvního stupně přihlédl především k tomu, že žalobkyně užívá byt spolu se svým manželem a nezletilou dcerou, takže její domácnost tvoří další dva členové, zatímco domácnost žalované vedle ní představuje jen její manžel, a dovodil, že na straně žalobkyně je větší možnost účelného využití nemovitostí. Proto je přikázal do jejího výlučného vlastnictví za náhradu, kterou stanovil na základě jejich „tržní“ ceny, jak vyplynula ze znaleckého posudku.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2002, č. j. 36 Co 151/2002-334, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou výroku V. (který zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vytkl sice soudu prvního stupně, že se neřídil plně procesním názorem odvolacího soudu, které důkazy je třeba provést a hodnotit, vyjádřeným v předchozím zrušovacím usnesení, nicméně dovodil, že tato skutečnost nemá vliv na přijaté skutkové závěry, jelikož z přednesu žalované při odvolacím jednání vyplynulo jednoznačně, že tvrzení žalobkyně o nevhodném chování žalované v průběhu společného pobytu v bytě je věrohodné. S právními závěry soudu prvního stupně se pak odvolací soud plně ztotožnil. Jestliže jedno ze zákonných hledisek pro vypořádání podílového spoluvlastnictví – velikost spoluvlastnických podílů – nehraje v tomto případě vzhledem k rovnosti podílů účastnic roli, je nutno přihlédnout k druhému zákonem výslovně zmíněnému hledisku účelného využití věci. Jelikož se jedná o byt 4 + 1 s příslušenstvím, je při úvaze o jeho účelném využití třeba zohlednit i to, kolik osob jej bude nadále užívat, a z tohoto pohledu má „početní převaha“ žalobkyně svůj význam. Další okolností, kterou je třeba brát v úvahu, je to, jakým způsobem je zajištěna bytová potřeba účastnic. Tou se sice soud prvního stupně blíže nezabýval, ovšem v odvolacím řízení bylo objasněno, že žalovaná má možnost dlouhodobějšího bydlení v H., byť jí pro bydlení svědčí jako právní důvod pouze souhlas vlastníka bytu, zatímco žalobkyně s rodinou žádnou jinou možnost bydlení nemá. Při úvahách o účelnějším využití bytu pak žalobkyni zvýhodňuje i to, že byt užívá od rozvodu rodičů nepřetržitě, a to přesto, že žalované „nelze vyčítat“, že využila nabídky pracovního působení v cizině. K námitce žalované, že v její prospěch svědčí hledisko dobrých mravů, odvolací soud uvedl, že za situace, „kdy nebyly objasněny prapůvodní příčiny nedobrých vztahů mezi účastnicemi, které mají původ jistě již v době, kdy ještě existovalo soužití rodičů žalobkyně, je třeba vycházet z obsahu spisu a z důkazů v něm obsažených a pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo“. Poukázal na to, že žalobkyně nepopírá svůj podíl na negativních vztazích, ovšem žalovaná kromě své výpovědi nenabídla žádný jiný důkaz o nevhodném chování žalobkyně k ní. Naproti tomu fakt, že v době, kdy žalovaná sama v bytě nebydlela a obývala jej těhotná žalobkyně s manželem, udělila žalovaná plnou moc třetí osobě k tomu, aby byt spolu se svými přáteli užívala, stejně jako další listinné důkazy a přednes žalované při odvolacím jednání svědčí o šikanózních metodách výkonu práva žalované. Úvaha soudu prvního stupně, že morálně jsou na tom obě účastnice stejně, vychází z obecné zkušenosti, že na vzájemných neshodách se zpravidla podílí chování obou stran, ale důkazy obsažené ve spise hovoří jednoznačně v neprospěch žalované. Ze všech těchto důvodů je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z toho, že odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který tento dřívější rozsudek zrušil [§237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Namítla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Nesouhlasila se způsobem, jakým soudy obou stupňů posoudily možnost účelného využití bytu, když podle jejího přesvědčení „početní převaha“ na straně žalobkyně nemůže být v tomto směru jediným hlediskem. I žalovaná by byt účelně využila, neboť by v něm žila se svým manželem, který by v něm měl místo podnikání, jeden z pokojů by sloužil jako přijímací místnost pro obchodní partnery a ve druhém by žalovaná měla učebnu pro výuku jazyků. Soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaná si v důchodovém věku jen těžko může opatřit jiný byt a že nemá jinou možnost bydlení, když její bydlení v H. má jen přechodný charakter. Naproti tomu žalobkyně s rodinou může bydlet v bytě matky jejího manžela, případně „v nemovitosti na okrese T.“. Rovněž z těchto hledisek měla být otázka dalšího účelného využití nemovitostí posuzována. Dovolatelka pak poukázala na rozpor mezi závěrem odvolacího soudu o tom, že z hlediska vzájemného chování účastnic svědčí důkazy v její neprospěch, a konstatováním, že se původní příčiny rozporů nepodařilo zjistit, a na to, že nebylo přihlédnuto k šikanóznímu jednání žalobkyně a jejího manžela vůči žalované, o němž se žalovaná zmínila ve své výpovědi a jež bylo prostředkem k tomu, aby žalovaná byt opustila, a vyslovila názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů nezhodnotila správně otázku dobrých mravů podle §3 odst. 1 ObčZ. Pokud se dcera žalobou domáhá, aby matka byla zbavena bytu, který dlouhodobě obývala a který za své peníze získala a zvelebila, jde o nerespektování zásady uvedené v §35 zákona o rodině a tedy o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Kromě toho žalobkyně dosud nesplnila svoji povinnost vyplatit žalované na vyrovnání podílu částku 350.000,- Kč, což vyvolává pochybnosti o jejím ujištění, že je solventní. Žalovaná navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila přípustnost dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ s tím, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen jen proto, že tento soud při úvahách o vypořádání spoluvlastnictví pominul hledisko účelného využití nemovitostí a že si neopatřil náležitý skutkový podklad o tom, jak se která z účastnic přičinila o narušení vzájemných vztahů. Nebyl tedy vyjádřen takový právní názor odvolacího soudu, kterým by soud prvního stupně byl nějak omezen ve svém nezávislém rozhodnutí. Pro případ, že bude dovolání shledáno přípustným, žalobkyně navrhla, aby bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení a že splňuje zákonem požadované náležitosti (§241, §241a odst. 1 OSŘ), zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a tak přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ nepřipadá v úvahu. Podle písm. b) citovaného ustanovení, na které též žalovaná odkazuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. prosince 2000, č. j. 13 C 658/95-233, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic ke shora uvedeným nemovitostem, které přikázal do výlučného vlastnictví žalované s tím, že je povinna zaplatit žalobkyni na vyrovnání spoluvlastnického podílu částku 350.000,- Kč. Tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 1. června 2001, č. j. 36 Co 142/2001-282, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyni sice lze přisvědčit, že důvodem zrušení tohoto rozsudku byla především skutečnost, že se v něm soud prvního stupně vůbec nezabýval hodnocením hlediska účelného využití nemovitostí, které naopak bylo rozhodující pro jeho prvé meritorní rozhodnutí v této věci, a že odvolací soud vytkl soudu prvního stupně též to, že si neopatřil náležitý skutkový podklad o tom, jak se účastnice přičinily o narušení vzájemných vztahů, ovšem nelze přehlédnout, že odvolací soud současně uvedl, že „při úvaze o účelném využití bytu je třeba účelnost posuzovat z pohledu kolik osob bude byt nadále a v jakém rozsahu užívat“. Právě tento pohled byl nakonec pro vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně rozhodující a je tedy zřejmé, že jde o případ, kdy nezávislé rozhodnutí soudu prvního stupně (výklad zákonného pojmu „účelného využití věci“) bylo usměrněno tím, že tento soud byl povinen vycházet ze závazného právního názoru (výkladu zmíněného pojmu) odvolacího soudu. Proto je dovolání žalované skutečně přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalovaná netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nic takového nevyplývá. Proto se Nejvyšší soud ČR zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání není důvodné.
Podle §241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat (vedle důvodů uvedených v odst. 2) také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná blíže nerozvádí, v čem spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu, ale z obsahu jejího dovolání lze dovodit, že jej uplatňuje v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že z hlediska dobrých mravů hovoří důkazy shromážděné ve spisu jednoznačně v její neprospěch. Zmíněný dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci spočívající v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, který byl významný pro právní posouzení věci odvolacím soudem (tedy musí jít o situaci, kdy skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění byl příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Takovýto případ nastane, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132 OSŘ proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 OSŘ. K ničemu takovému ale v řízení nedošlo. Skutkový závěr odvolacího soudu, že na vzájemných neshodách mezi účastnicemi se větší měrou podílí žalovaná, stejně jako závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, která z účastnic současné špatné vztahy zavinila, sice byl pro rozhodnutí ve věci podstatný, protože v důsledku těchto závěrů soudy obou stupňů při úvahách o tom, které z účastnic mají být sporné nemovitosti přikázány, vycházely výlučně z hlediska účelného využití věci (odvolací soud totiž nepřikázal nemovitosti žalobkyni proto, že v její prospěch svědčí hledisko dobrých mravů, pouze konstatoval, že toto hledisko nesvědčí žalované), nicméně nejde o závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování. Především je třeba zdůraznit, že mezi závěrem, že se nepodařilo zjistit původní příčinu neshod mezi účastnicemi, a závěrem, že z hlediska vzájemného chování vyzněly důkazy v neprospěch žalované, žádný logický rozpor není. Odvolací soud totiž neposuzoval otázku dobrých mravů podle toho, která z účastnic současnou situaci zavinila (když zcela v souladu s obsahem spisu konstatoval, že pro takovýto skutkový závěr chybí skutkové podklady), ale podle toho, jak se na objektivně prokázaných negativních vztazích v současné době ta která z účastnic svým chováním podílí. Z tohoto pohledu pak lze odvolacímu soudu přisvědčit, že zatímco tvrzení žalované o nevhodném chování žalobkyně k ní je podloženo toliko její účastnickou výpovědí, svědčí o šikanózních metodách výkonu práva žalované vůči žalobkyni řada dalších důkazů. Rozhodně tedy nelze dospět k závěru, že odvolací soud vzal v úvahu něco, co nevyplynulo z provedených důkazů, nebo že pominul to, co bylo prokázáno či jinak vyšlo najevo, případně že proces hodnocení důkazů trpí logickými rozpory. V této souvislosti pak je třeba ještě poznamenat, že poukaz žalované na to, že žalobkyně s rodinou může bydlet u matky manžela či „v nemovitosti na okrese T.“, stejně jako tvrzení, že žalobkyně jí dosud nezaplatila částku 350.000,- Kč z titulu vypořádání podílového spoluvlastnictví, představují uplatnění nových skutečností v dovolacím řízení. To je ovšem v rozporu s §241a odst. 4 OSŘ, a tak k těmto jejím dovolacím argumentům nelze přihlížet. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ tak, jak jej žalovaná vymezila, tedy není naplněn.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Dovolatelka spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v nesprávném výkladu pojmu „účelné využití věci“ ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ, dále v tom, že tento soud nepřihlédl dostatečně k tomu, že pro ni bude v důchodovém věku obtížné opatřit si jiné bydlení, a také ve skutečnosti, že odvolací soud při úvaze o tom, komu sporné nemovitosti přikázat, nezvažoval hledisko dobrých mravů též z pohledu §35 zákona o rodině. Soudy obou stupňů postupovaly v této věci podle §142 odst. 1 ObčZ, tedy podle zákonného ustanovení, které na daný případ dopadá, a tak nejde o případ použití nesprávného právního předpisu. Pokud jde o jeho výklad, uvedené ustanovení ukládá soudu, aby při vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům přihlédl k možnosti účelného využití věci. Ustanovení §142 odst. 1 ObčZ, pokud stanoví kritéria, jimž se má soud řídit při vypořádání podílového spoluvlastnictví, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pokud tedy soud prvního stupně a ve shodě s ním i soud odvolací dospěly k závěru, že sporné nemovitosti (tedy relativně velký byt) účelněji využije žalobkyně proto, že v něm bude bydlet více osob než v případě, že by se jeho výlučnou vlastnicí stala žalovaná, jde o jeden z možných výkladů §142 odst. 1 ObčZ a tedy nikoli o výklad nesprávný. K tomu je ještě nutno podotknout, že žalovaná v dovolání zpochybňuje správnost tohoto výkladu soudy obou stupňů mimo jiné tím, že i ona může byt účelně využít, když její manžel si v jednom z pokojů zřídí místnost pro přijímání obchodních partnerů a ona ve druhém jazykovou učebnu, ovšem přitom přehlíží, že právě tento způsob využití bytu je v rozporu s jeho účelem. Co se týče další námitky, soudy obou stupňů správně nepokládaly otázku, která z účastnic si snáze opatří jiné bydlení, z hlediska rozhodnutí, komu mají být nemovitosti přikázány, za zásadní, neboť částka, kterou je žalobkyně povinna z titulu vypořádání žalované zaplatit, vychází z obvyklé ceny nemovitostí a žalované se tedy v souladu s §142 odst. 1 ObčZ dostává v penězích vyjádřeného hodnotového ekvivalentu, který jí podle místních podmínek umožní obstarání obdobné věci, jaká byla představována spoluvlastnickým podílem, jenž byl přikázán žalobkyni (srov. např. Nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 102/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazku 2, pod č. 61). Konečně k námitce, že v souvislosti s posuzováním věci z pohledu dobrých mravů měl být brán v úvahu též §35 zákona o rodině, postačí uvést, že toto ustanovení nelze aplikovat izolovaně bez přihlédnutí ke všem zjištěným skutkovým okolnostem souzené věci. Není jistě sporu o tom, že §35 zákona o rodině ukládá žalobkyni jako dceři svoji matku – žalovanou – ctít a respektovat, ale za situace, kdy bylo (bez zřetele k prvotním příčinám neshod, které se nepodařilo zjistit) prokázáno i zcela nevhodné chování žalované vůči žalobkyni, nemůže být počínání žalobkyně v rozporu s uvedeným ustanovením považováno za odporující dobrým mravům natolik, aby vyloučilo aplikaci zákonem výslovně uváděné zásady pro rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním věci za náhradu, tedy zásady účelného využití věci.
Z toho všeho je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné a že proto ani druhý žalovanou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ není dán. Proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ její dovolání zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by měla podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v něm vznikly jen takové náklady, které nelze považovat za účelně vynaložené. Její písemné vyjádření sepsané advokátkou totiž obsahuje pouze argumenty zpochybňující přípustnost dovolání, s nimiž se dovolací soud neztotožnil, a nezabývá se vůbec oprávněností dovolacích námitek, jejíž posouzení bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu podstatné.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2003
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu