ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1283.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 1283/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované R. P., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1069/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2000, č. j. 31 Co 113/2000-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2000, č. j. 31 Co 113/2000-97, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. března 2000, č. j. 5 C 1069/96-71, jímž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k hotelu H., domu čp. 35/III se stavební parcelou č. 2011 v katastrálním území a obci P., nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, tomu uloženo zaplatit žalované na vyrovnání částku 4.900.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o soudním poplatku, dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a dovolání proti svému rozsudku nepřipustil.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý v rozsahu jedné ideální poloviny. Účastnící nabyli spoluvlastnické podíly darem, a to žalobce darovací smlouvou uzavřenou s manželkou I. K. 13. 2. 1993 a žalovaná darovací smlouvu uzavřenou s M. Š. 19. 11. 1992. Žalobce začal už v roce 1990 na základě smlouvy uzavřené s právními předchůdci účastníků v hotelu H. podnikat. Část nemovitosti, zejména hotelové služby a pivnici, provozuje od té doby sám a zbývající část pronajímá k podnikání dalším osobám. Mezi účastníky proto dochází k neshodám při správě společného majetku a žalovaná vede se žalobcem spor o zaplacení částky 1.500.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které měl získat tím, že nemovitost sám užíval a pronajímal. Žalobce vynaložil na údržbu a opravy nemovitosti (např. rekonstrukce kotelny, baru, zčásti fasády) značné částky – celkem asi 2.700.000 Kč, zatímco žalovaná vynaložila jen 200.000 Kč na fasádu. Podnikání žalobce v hotelu je prosperující a služby hotelu jsou veřejností hodnoceny kladně, jak vyplývá z dopisů obchodních společností a fyzických osob, i z dopisu starosty města P. ze 14. 2. 2000. Žalobce vlastní v P. ještě další nemovitosti – pozemky a klub Inferno. Žalovaná vlastní další hotel v P., který je pronajat. Obvyklá cena společných nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem Ing. V. V. z 15. 1. 2000 částkou 9.800.000,- Kč s tím, že k možnosti reálného dělení se znalec vyslovil negativně. Toto stanovisko bylo potvrzeno i sdělením Městského úřadu v P., odboru výstavby z března 2000. Podle potvrzení Č. s. a. s., pobočka v P., z 30. 3. 2000 činil zůstatek na vkladovém účtu žalobce 4.900.000,- Kč. Odvolací soud provedl důkaz podnikatelským záměrem (finančním projektem), zpracovaným neuvedeným zhotovitelem na objednávku žalované, z něhož zjistil, že podle tohoto projektu pro další úspěšný chod hotelu, jeho komplexní obměnu a rekonstrukci je třeba v příštích šesti letech investovat částku 14.800.000,- Kč. Tato investice umožní změnit hotel na zařízení vysoké úrovně s reálnou ziskovostí. Návratnost vložených prostředků lze plánovat v horizontu deseti let.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba postupovat podle §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „ObčZ“) a podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušit. Za situace, kdy bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti nejsou reálně dělitelné a spoluvlastnické podíly obou účastníků jsou stejné, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že nemovitosti budou účelněji využity, pokud se jejich výlučným vlastníkem stane žalobce. To proto, že nemovitost - hotel od roku 1990 provozuje k účelu, k němuž byl postaven, a převážně vlastním nákladem a vlastním úsilím ho udržuje a opravuje. Žalovaná je výlučnou vlastnicí dalšího hotelu a může právě v něm realizovat své podnikatelské aktivity. Žalobce také prokázal, že má dostatek finančních prostředků na vypořádání podílů, když při určení přiměřené náhrady v částce 4. 900.000 Kč vycházel i odvolací soud z ceny nemovitostí stanovené znaleckým posudkem. Námitku žalované, že byla znevýhodněna postupem žalobce, který jí neumožňoval ve společném hotelu podnikat, považoval odvolací soud za neopodstatněnou, neboť při nabytí spoluvlastnického podílu k hotelu žalovaná vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně. Ta uzavřela se žalobcem nájemní smlouvu, která ji svým způsobem vyřazovala z rozhodování o využití nemovitosti, a kterou pak byla žalovaná vázána. K další námitce žalované, týkající se efektivnosti žalobcem vynaložených investic, odvolací soud uvedl, že pro rozhodnutí není podstatné, zda tyto investice vedly k přímému zhodnocení nemovitostí nebo šlo jen o investice na opravy a údržbu, ale že k investicím vůbec došlo, neboť svědčí o skutečném zájmu žalobce na tom, aby nemovitost – hotel mohla sloužit ke svému účelu a aby tak i v budoucnu mohla být využívána. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalované, že účelnějším využitím věci by byla značně vysoká investice do nemovitosti, když nemovitost slouží svému účelu, je provozuschopná a poskytuje služby ke spokojenosti zákazníkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Žalovaná považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nemovitosti byly přikázány žalobci s tím, že mu svědčí hledisko účelného využití těchto nemovitostí ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ. Soudy obou stupňů se spokojily s konstatováním, že žalobce provozuje nemovitosti k účelu, k němuž byly postaveny. Nemovitost – hotel je však ve skutečnosti využívána minimálně, hotelová a restaurační část je po většinu roku poloprázdná. Budova hotelu chátrá a vyžaduje elementární rekonstrukci, kterou je žalovaná schopna zabezpečit. Žalobce dosud provedl jen nutné opravy vyvolané havarijním stavem některých elementů stavby a drobné investice do provozní části budovy. Konstatování soudů o financování těchto kosmetických úprav abstrahuje od faktu, že žalobce po celou dobu spoluvlastnického vztahu žalované nehradí dlužné nájemné, které již činí cca 5 miliónů korun. Výše částek, žalobcem údajně investovaných do nemovitosti, je nepatrná ve vztahu k výši nájemného, které žalobce dluží žalované. Odvolací soud prováděl k posouzení hlediska účelného využití věci jen důkazy nabízené žalobcem, zatímco důkazy nabízené žalovanou nepřipustil. Sice konstatoval existenci důkazu předloženého žalovanou – podnikatelský záměr, ale tento důkaz neprovedl a ani v odůvodnění rozsudku se s ním nevypořádal. Rozhodnutí odvolacího soudu proto vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném či spíše neprovedeném dokazování. Při posouzení otázky účelného využití věci také odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná vstoupila do práv a povinností své právní předchůdkyně v tom smyslu, že byla ve vztahu k žalobci vázána nájemní smlouvou, kterou žalobce s její právní předchůdkyní uzavřel. Žalovaná už v roce 1995 podala proti žalobci žalobu (věc je vedena u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 C 841/95), kterou se domáhá na žalobci dlužných částek, a v tomto řízení jako otázku předběžnou bude soud řešit vztah účastníků, daný tím, že žalobce žalované podnikání ve společném nemovitosti nikdy neumožnil. Za nesprávnou aplikaci §142 odst. 1 ObčZ považuje žalovaná také to, že soudy obou stupňů zdůraznily, že žalobce provozuje hotel za účelem seberealizace a obživy (přičemž žalobce vlastní v P. ještě několik obchodů a bar) a žalovaná další hotel, který vlastní, sama neprovozuje, ale pronajímá. Tato úvaha přes lehce socialistický syndrom „každému stejně“ neodpovídá kriteriu, stanovenému v §142 odst. 1 ObčZ, kterým je účelné využití věci, a nikoli účelné využití osob. Kdyby žalovaná měla deset hotelů a žalovaný žádný, pak rozhodující by mělo být jen účelné využití hotelu společného. Žalobce přitom nabízí jen zakonzervování stávajícího stavu, při kterém je hotel minimálně využíván (snad ke spokojenosti menšího počtu hostů), zatímco žalovaná nabízí využití účelnější – část k provozování hotelových a restauračních služeb a dále služeb pro lázeňské město potřebných, a má k tomu i potřebné finanční prostředky. Žalovaná také u odvolacího soudu navrhla výslech svědka A. K., rusky mluvícího člověka, který ji oslovil v srpnu 1999, a informoval ji, že mu žalobce dluží značnou částku peněz. Nabídl žalované, aby dobrovolně převedla svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem na žalobce, který pak svůj dluh uhradí převodem hotelu. Odvolací soud navrhovaný důkaz neprovedl, ani se s ním v odůvodnění nevypořádal. Žalovaná také v průběhu řízení zdůraznila, že má k nemovitostem emocionální vztah, neboť v nich jako dcera bývalé spoluvlastnice trávila značnou část svého dětství, s hotelem jsou spojeny její vzpomínky na rodiče a její blízké. I tento aspekt svědčí o reálnosti účelnějšího využití nemovitostí žalovanou z důvodu silnějšího citového pouta k nemovitostem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000 (část XII., hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně zastoupenými účastníky řízení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v §237 odst. 1 OSŘ (s výjimkou rozhodnutí vyjmenovaných v §237 odst. 2 OSŘ, o takový případ se však v dané věci nejedná). Vady řízení podle §237 odst. 1 OSŘ žalovaná nenamítala a dovolacím soudem nebyly zjištěny.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v dané věci přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ OSŘ) nebo podle §239 odst. 1 OSŘ. Rozsudku odvolacího soudu totiž nepředcházelo zrušující usnesení tohoto soudu a odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Podle §239 odst. 2 OSŘ nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 OSŘ je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je třeba považovat rozhodnutí, které obsahuje právní otázku, která nebyla dosud v judikatuře vyšších soudů řešena nebo byla řešena odchylně nebo se soud při jejím řešení od judikatury vyšších soudů odchýlil. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Dovolání opřené o §239 odst. 2 OSŘ může být tedy přípustné jen tehdy, je-li dovolatelem zpochybněno řešení právní otázky. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkového zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají. Jinak řečeno, dovolací soud není oprávněn přezkoumat rozsudek odvolacího soudu podle dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ, tj. že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V daném věci to znamená, že z přezkumu dovolacího soudu jsou vyloučeny dovolací námitky žalované ohledně toho, že hotel při podnikání žalobce neprosperuje a že investice žalobce do hotelu byly jen kosmetickými úpravami. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, že žalobce provozuje hotel úspěšně ke spokojenosti spotřebitelské veřejnosti a že do úprav a údržby hotelu investoval značnou částku.
Potvrzující rozsudek odvolacího soudu může být dovolacím soudem přezkoumán jen na základě dovolacího důvodu uplatněného podle §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání shledáno přípustným, pak dovolací soud podle §242 odst. 3 OSŘ zkoumá, zda v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V dané věci žalovaná navrhla před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu připuštění dovolání, aniž konkretizovala právní otázku, pro kterou by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být rozhodnutím zásadního významu. V dovolání pak považuje za otázku po právní stránce zásadního významu interpretaci hlediska účelného využití věci ve smyslu §142 odst. l ObčZ, která podle žalované není v judikatuře soudů řešena.
Podle §142 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. „nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů“.
Stanovisko, publikované pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se týkalo rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, a to i výkladu pojmu účelné využití věci ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Ten rovněž stanovil, že při zrušení podílového spoluvlastnictví k věci, kdy vypořádání není možné provést jejím rozdělením, je třeba pro přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu přihlížet k účelnému využití věci. Ve zmíněném stanovisku se uvádí, že soudy „u obytných domů zkoumají bytovou potřebu spoluvlastníků, přihlížejí k tomu, kdo dosud dům obýval, kdo ho udržoval, opravoval, případně do něj investoval, kdo je schopen starat se nadále o jeho řádnou údržbu…“ Tento výklad je přiměřeně nadále použitelný i nyní pro výklad pojmu účelné využití nemovitosti, která slouží k podnikání, tj., že při posouzení otázky účelného využití takové nemovitosti se přihlíží k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Těmito aspekty se soudy obou stupňů zabývaly, když přihlédly k tomu, že žalobce přímo ve společné nemovitosti podnikal, resp. ji s kladným hodnocením veřejnosti provozoval, z větší části ji udržoval a opravoval, a lze důvodně předpokládat, že nemovitost i nadále takto využije. Žalované lze sice přisvědčit, že jakmile se účastníci stali spoluvlastníky nemovitostí, nelze ve vztahu mezi nimi o žádných nájemních vztazích uvažovat, ale nelze přehlédnout přímé osobní úsilí žalobce v provozování nemovitosti, jak je soudy obou stupňů také zdůraznily, zatímco žalovaná provozuje svůj další hotel prostřednictvím nájemce. Z tohoto hlediska je třeba také hodnotit postup žalovaného, který vedl k neshodám účastníků o užívání společné věci a v její správě. Odvolací soud se také po provedení důkazu podnikatelským záměrem, který žalovaná předložila, vypořádal s tímto důkazem při posouzení hlediska účelného využití věci, když uvedl, že nemovitost je i při dosud učiněných investicích provozuschopná a účelné využití věci nemusí být proto spojeno s vysokými investicemi do budoucna.
Odvolací soud vyložil tedy pojem účelného využití věci ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ v platném znění v souladu s existující judikaturou a rozsudek odvolacího soudu není proto rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 OSŘ. K námitce žalované, týkající se neúplně zjištěného skutkového stavu, je třeba uvést, že neprovedení účastníkem navrženého důkazu by mohlo být vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ OSŘ), jen kdyby soud v rozporu s §120 OSŘ vůbec nezjišťoval okolnosti pro posouzení věci. Přezkumem rozsudku odvolacího soudu podle §241 odst. 3 písm. b) OSŘ se může dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je nepřípustné a proto bylo odmítnuto [§243b odst. 4 a §218 odst. l písm. c) OSŘ].
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovaná nebyla v řízení úspěšná a žalobci náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. l, §151 odst. l a §l42 odst. l OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu