ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.130.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 130/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce G., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Úřadu vlády České republiky se sídlem v Praze 1, nábřeží Dr. Edvarda Beneše 4, zastoupené advokátem, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 202/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2002, č. j. 26 Co 86/2002-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. září 2002, č. j. 26 Co 86/2002-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2001, č. j. 6 C 202/99-161, určil, že právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku parcelní č. 364 s budovou čp. 280, obec a k. ú. Š., pro Úřad vlády České republiky, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 716 v části C LV textem „k trvalé dispozici a užívání 105 lůžek v čp. 280 na stp. 364“, podle smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 3. března 1994 mezi Majetkovou, správní a delimitační unií odborových svazů a Úřadem vlády ČR, nevzniklo, a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedených důkazů především dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, jelikož rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. Poté dospěl k závěru, že smlouva o zřízení věcného břemene z 3. 3. 1994 je neplatná pro neurčitost a pro nedostatek formy. Z hlediska požadavku na určitost právního úkonu ve smyslu §37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve smlouvě chybí bližší vymezení obsahu a rozsahu věcného břemene, neboť v ní není uvedeno, zda jde o věcné břemeno zřízené za úplatu či bezplatně, není vymezena doba jeho trvání, není zřejmé, co je míněno trvalou dispozicí s lůžky, zda se jedná o konkrétní lůžka apod. Písemná forma smlouvy pak vyžaduje, aby její účastníci byli řádně označeni a aby smlouva byla podepsána oprávněnou osobou. Ani těmto požadavkům však smlouva z 3. 3. 1994 nevyhovuje. U žádného z označených účastníků smlouvy totiž není uvedeno jeho sídlo, ač se jedná o nezbytný pojmový znak právnické osoby. Existence právnické osoby bez sídla je ovšem vyloučena, a tak byla smlouva uzavřena mezi neexistujícími subjekty. Navíc Úřad vlády ČR (dále jen „Úřad“) je sice nadán určitou mírou právní subjektivity, např. v pracovněprávních vztazích, ovšem takovou míru subjektivity, aby mohl bez omezení nabývat práv a zavazovat se v souvislosti se zřízením práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemá. Proto měl při uzavření smlouvy vystupovat jako zástupce České republiky, nikoli vlastním jménem. Za Majetkovou, správní a delimitační unii odborových svazů (dále jen „Unie“) jako vlastníka nemovitosti zatížené věcným břemenem pak smlouvu podepsal pouze předseda představenstva A. N., což je v rozporu s článkem 7 jejího statutu. Důsledkem neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene je to, že věcné břemeno podle ní nevzniklo, a tak je žaloba důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. září 2002, č. j. 26 Co 86/2002-193, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Závěr soudu prvního stupně, že smlouva o zřízení věcného břemene z 3. 3. 1994 je neplatná, nepovažoval za správný. K tomu uvedl, že nedostatek označení sídla právnické osoby, která je účastníkem smlouvy, neznamená, že smlouvu uzavřel neexistující subjekt. Uvedení sídla jednajícího není podstatnou náležitostí právního úkonu, jejíž absence by způsobovala jeho neplatnost, a proto v daném případě postačí, že účastníci sporné smlouvy v ní byli označeni svým přesným názvem tak, že nebyli – též s ohledem na své do určité míry výlučné postavení – zaměnitelní s jinými subjekty. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 2 Cdon 386/96. Pokud jde o právní subjektivitu Úřadu, lze – přes určité pochybnosti o zařazení ústředních orgánů státní správy mezi právnické osoby – z §31 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, a z moderní judikatury (rozhodnutí publikované pod č. R 52/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodit, že mají-li tyto orgány všechny atributy právnických osob, je třeba je za ně považovat. Proto pokud uzavřel spornou smlouvu v roce 1994 Úřad, jedná se o právní úkon právnické osoby a je nadbytečné zabývat se tím, zda by mohlo být jednání Úřadu považováno za jednání státu, tím spíše, že poté, co se postavení Úřadu jako právnické osoby s účinností zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy se stal organizační složkou státu bez právní subjektivity, změnilo, vstoupil do jeho práv a povinností bez dalšího právě stát. Jestliže soud prvního stupně spatřoval nedostatek předmětné smlouvy v tom, že ji za Unii – údajně v rozporu s článkem 7 jejího statutu – podepsal pouze předseda představenstva, nerozlišoval náležitě mezi pojmy „rozhodnutí kolektivního orgánu“ a „jednání jménem kolektivního orgánu“. Zatímco otázka platnosti rozhodnutí představenstva je ve statutu řešena, způsob jednání jménem tohoto kolektivního orgánu v něm není upraven, a tak je nutno ve smyslu §20 odst. 1 ObčZ vycházet z toho, že za Unii mohl jednat kterýkoli člen kolektivního statutárního orgánu. Smlouva podepsaná předsedou představenstva Unie je proto bezvadným projevem vůle této právnické osoby a není důvodu zkoumat, kdo za ni připojil na smlouvu druhý podpis. Odvolací soud pak vyslovil názor, že ve smlouvě byl náležitě vymezen obsah i rozsah zřizovaného věcného břemene. Identifikace nemovitosti, která je věcným břemenem zatížena, je v článku I. provedena tak, že je nezaměnitelná s jinou nemovitostí. Není-li ve smlouvě uvedeno, že se věcné břemeno zřizuje za úplatu, platí, že bylo sjednáno bezúplatně. Stejně pak lze uvažovat ohledně doby trvání věcného břemene, neboť pokud nedošlo smluvně k jeho časovému omezení a dočasnost právního vztahu smluvních stran nelze dovodit z jeho povahy, je nutno vyjít z toho, že věcné břemeno bylo sjednáno na dobu neurčitou. Neurčitost obsahu věcného břemene není možno spatřovat ani v nedostatku vymezení, co je míněno trvalou dispozicí s kapacitou 105 rekreačních lůžek, neboť výkladem podle §35 odst. 2 ObčZ lze dojít k vysvětlení obsahu práva odpovídajícího věcnému břemeni tak, že jím Úřadu byla zajištěna „možnost obsazovat tato lůžka, přičemž pro určitost vymezení povinnosti vlastníka nemovitosti nebylo vzhledem k obecně přijímanému výkladu obsahu tohoto pojmu třeba bližší určení.“ Na takovouto vůli smluvních stran lze ostatně usuzovat i z jejich následného chování. Právní posouzení věci soudem prvního stupně tedy nebylo správné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že z hlediska označení osoby povinné z věcného břemene nestačí uvedení jejího nepřesného názvu, když není ve smlouvě ani blíže označena identifikačním číslem či svým sídlem. Takovýto závěr vyplývá podle dovolatele i z publikovaného rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2480/2000, zatímco rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 386/96 řeší jiný okruh případů. Pokud jde o právní subjektivitu Úřadu, odvolací soud především pominul, že sám žalovaný se vyjádřil tak, že Úřad uzavíral smlouvu nikoli za sebe, nýbrž za stát. Jestliže by ale měl práva ze smlouvy nabýt stát, bylo nezbytné, aby byl ve smlouvě uveden jeho název, tedy Česká republika, což se nestalo. Tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem. Ze žádného obecně závazného právního předpisu účinného ke dni uzavření sporné smlouvy pak neplyne, že by byl Úřad nadán takovou mírou právní subjektivity, která by mu umožňovala vlastním jménem nabývat majetková práva k nemovitostem a tedy i práva odpovídající věcným břemenům. Poukaz na §31 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. a na rozhodnutí R 52/1995 není případný, neboť jak toto zákonné ustanovení, tak i zmíněný judikát se týkají právní subjektivity ministerstev a rozpočtových či příspěvkových organizací, zatímco pravomoc a působnost Úřadu vymezil zákon č. 2/1969 Sb. Zákonem č. 219/2000 Sb. nebyla Úřadu „odebrána“ jeho právní subjektivita, kterou předtím měl, byl pouze stvrzen stav, řešený předtím pouze judikaturou, totiž že v majetkových věcech Úřad právní subjektivitu nikdy neměl. Z hlediska označení povinné nemovitosti ve smlouvě je podstatné, že Unie nikdy nebyla vlastníkem pozemku parcelní č. 364, ovšem věcné břemeno je podle výslovného znění smlouvy vázáno právě k tomuto pozemku, nikoli k budově čp. 280 na něm stojící. Tento nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, bez ohledu na to, že v katastru nemovitostí je věcné břemeno zapsáno – a to v rozporu se zněním smlouvy – ve vztahu k čp. 280 na st. p. 364. Proto je závěr odvolacího soudu o nezaměnitelné identifikaci povinné nemovitosti ve smlouvě nesprávný. Co se týče obsahu věcného břemene, musí se toto břemeno vztahovat k nemovitosti nebo její části a nikoli jako v tomto případě k věcem movitým, jimž jsou lůžka. Pojem „trvalá dispozice“ je zcela neurčitý a ve spojení se slovy „s kapacitou 105 rekreačních lůžek“ lze dojít k různým výkladům toho, co je předmětem výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni a jaký je jeho rozsah. Takto zapsané věcné břemeno není bez dalšího způsobilé k tomu, aby mohlo být řádně vykonáváno, o čemž svědčí i smlouva uzavřená mezi účastníky 29. 9. 1997, která předpokládala, že Úřad bude uskutečňovat svá oprávnění v souladu s realizační smlouvou. Ta však nikdy nebyla uzavřena. Jestliže hospodářské smlouvy z doby před uzavřením sporné smlouvy o zřízení věcného břemene předpokládaly, že oprávněný subjekt se bude podílet na úhradě nákladů, je neřešení výše úplaty za zřízení věcného břemene chybějící podstatnou náležitostí smlouvy. Pokud jde o podpisy na smlouvě, žádná z podepsaných osob není náležitě identifikována, a tak je zaměnitelná s jinou osobou téhož jména. Druhá osoba, která smlouvu podepsala za Unii, pak není vůbec označena. Jestliže dovolatel doložil, že podle statutu Unie byly nutné dva podpisy, neměl to odvolací soud přejít odkazem na §20 odst. 1 ObčZ, ale měl si vyžádat v té době platné stanovy Unie, v nichž by měl být orgán oprávněný za ni jednat určen. Za Úřad pak smlouvu nepodepsal jeho vedoucí jako statutární orgán, nýbrž zástupce vedoucího, jehož oprávnění k podpisu však nebylo ničím doloženo. Konečně žalobce namítl, že jestliže podle článku IV. smlouvy z 3. 3. 1994 bylo věcné břemeno zřízeno k zajištění práva uvedeného v odstavci III. a ten odkazuje na hospodářskou smlouvu z 31. 10. 1987, jíž bylo zakotveno právo dispozice 105 lůžky Úřadu předsednictva vlády ČSSR, měla být zkoumána i otázka právního nástupnictví ve vztahu k Úřadu vlády ČR. Žalobce vyslovil přesvědčení, že smlouva z 3. 3. 1994 je podle §37 odst. 1 ObčZ absolutně neplatná, a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném podání podrobně vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, které nepovažovala za důvodné. Naopak se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a že obsahuje náležitosti uvedené v §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo vadami uvedenými v §242 odst. 3 větě druhé OSŘ a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že i když ne se všemi námitkami se lze ztotožnit, je dovolání důvodné.
S námitkou, týkající se určitosti označení účastníků smlouvy, se dovolací soud neztotožňuje. V rozsudku ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném v časopisu Soudní judikatura č. 6/1998, totiž vyslovil právní názor, že „vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 ObčZ), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy“. V souvislosti s řešením obdobného případu pak týž soud v rozsudku ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2480/2000, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy č. 5/2001, mimo jiné právě s odkazem na shora zmíněný rozsudek zaujal stanovisko, že „pokud je právnická osoba v právním úkonu označena nepřesně obchodním jménem nebo názvem, který nenáleží jiné právnické osobě, avšak v tomto úkonu je uvedeno správné identifikační číslo této právnické osoby, není právní úkon neplatný pro nedostatek způsobilosti této osoby mít práva a povinnosti“. I když lze přiznat opodstatnění poznámce, která byla k tomuto rozhodnutí při jeho publikaci připojena, že totiž pro oblast právních úkonů týkajících se věcných práv k nemovitostem platí závěr rozsudku sp. zn. 2 Cdon 386/96 jen s jistou výhradou, nemění to nic na správnosti názoru odvolacího soudu, že jak Unie, tak Úřad byly v době uzavření smlouvy zcela jedinečnými subjekty, které bylo i bez uvedení jejich sídla, případně dalších údajů objektivně možno identifikovat ze samotného písemného znění smlouvy, tedy bez objasňování skutkových okolností, za kterých byla uzavřena.
Ani námitku žalobce zpochybňující určitost obsahu smlouvy nelze považovat za důvodnou. V otázce úplatnosti zřízení věcného břemene ve vztahu k povinnosti oprávněného subjektu podílet se na úhradě nákladů zcela postačí odkázat na rozsudek dovolacího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. R 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byla řešena prakticky stejná situace, a to tak, že „jestliže smlouva o zřízení věcného břemene neobsahuje žádný údaj o úplatnosti tohoto práva, pak platí, že věcné břemeno bylo sjednáno bezúplatně; povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování a opravu nemovitosti, kterou užívá, tím není dotčena“. Z hlediska identifikace povinné nemovitosti a obsahu zřízeného věcného břemene je třeba připustit, že formulace smlouvy vykazuje vytýkané nedostatky, nicméně lze souhlasit s odvolacím soudem, že tyto nedostatky lze překlenout výkladem a obsah smlouvy tak, jak je zachycen v písemné formě, proto není natolik neurčitý, aby to mělo za následek její neplatnost. Hovoří-li článek III. smlouvy o dispozici „s kapacitou 105 rekreačních lůžek“ a článek IV. pak s odkazem na článek III. zřizuje věcné břemeno, nemůže být (navzdory znění článku V.) pochyb o tom, že se práva a povinnosti z věcného břemene vztahují k budově č. p. 280 uvedené v článku I., jejíž rekreační charakter lze dovodit ze zmínky o hospodářské smlouvě o sdružení finančních prostředků z 31. 10. 1987 v článku II. smlouvy, nikoli k pozemku parc. č. 364, u něhož je souvislost s „rekreačními lůžky“ pojmově vyloučena. Námitka, že se věcné břemeno vztahuje k „lůžkům“ jako věcem movitým, se pak jeví jako naprosto účelová, když výklad pojmu „dispozice s kapacitou určitého počtu rekreačních lůžek“, který je v oblasti rekreace a cestovního ruchu v současné době zcela běžný, je obecně přijímán právě tak, jak jej podal odvolací soud v napadeném rozsudku. Ostatně o tom, že ani žalobce neměl s výkladem smlouvy, pokud jde o obsah zřízeného věcné břemene a o to, co je míněno „trvalou dispozicí“, žádné problémy, svědčí právě jím zmiňovaná „Smlouva o uznání a vymezení vzájemných práv a povinností při trvalé dispozici a užívání 105 hotelových lůžek hotelu H.“, uzavřená 29. 9. 1997, zejména její článek III., odst. 2, v němž je zcela konkrétně uvedeno, v čem oprávnění vyplývající z věcného břemene spočívá. Závěr odvolacího soudu, že z hlediska určitosti označení povinné nemovitosti a vymezení obsahu práv a povinností z věcného břemene, stejně jako z hlediska ujednání o tom, zda se věcné břemeno zřizuje úplatně či nikoli, není sporná smlouva neplatná, je tedy správný.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem dovolatele, že měla být zkoumána otázka právního nástupnictví ve vztahu mezi bývalým Úřadem předsednictva vlády ČSSR a nynějším Úřadem vlády ČR. I když totiž článek III. smlouvy o zřízení věcného břemene z 3. 3. 1994 odkazuje na hospodářskou smlouvu z 31. 10. 1987, slouží tento odkaz, jak bylo ostatně uvedeno již výše, pouze pro specifikaci obsahu věcného břemene. Oprávnění, jichž se žalovaná dovolává, však mohla být založena až smlouvou z 3. 3. 1994. Právním důvodem jejich vzniku by tedy byla tato smlouva, nikoli hospodářská smlouva z roku 1987, a tak skutečně není problematika právního nástupnictví pro rozhodnutí v této věci podstatná.
Rovněž v otázce podpisu osoby, která při uzavření smlouvy jednala za Unii, odvolací soud nepochybil. Především je třeba zdůraznit, že nebylo důvodu k pochybnostem o tom, že statut Unie byl soudu prvního stupně předložen právě ve znění platném v době, kdy smlouva byla uzavřena, když sama zástupkyně žalobce ve svém přednesu při jednání tohoto soudu 16. 10. 2001 v souvislosti s předložením statutu uvedla, že jde o znění, které platilo i v době uzavření smlouvy (č. l. 136 spisu). Výklad článku 7 statutu, jak jej podal odvolací soud, považuje dovolací soud za správný. I když podle odst. 5 je k platnosti rozhodnutí představenstva jako kolektivního statutárního orgánu potřebná nadpoloviční většina hlasů přítomných členů představenstva (což při tříčlenném představenstvu, předpokládaném odstavcem 2, znamená dva hlasy), nelze z tohoto ustanovení dovozovat, že tito dva shodně hlasující členové představenstva také za Unii jednají. Statut způsob jednání za Unii výslovně neupravuje, a tak nezbývá než vyjít z ustanovení obecného předpisu, jímž je §20 odst. 1 ObčZ, a ve shodě s ním dovodit, že za Unii může jednat kterýkoli z členů kolektivního statutárního orgánu, tedy představenstva. Je tedy skutečně bez významu, kdo připojil za Unii na smlouvu druhý podpis.
Jiná je ovšem situace v případě podpisu sporné smlouvy za Úřad. Zde odvolací soud zcela pominul otázku, kdo byl v době uzavření smlouvy statutárním orgánem Úřadu a byl z tohoto důvodu oprávněn za něj jednat. Tato otázka je o to významnější, že za Úřad podepsal smlouvu nikoli jeho vedoucí, ale zástupce vedoucího. Jestliže byl ovšem závěr o platnosti smlouvy učiněn, aniž by bylo zřejmé, zda je projev vůle Úřadu z hlediska oprávnění RNDr. Č. za něj jednat perfektní, jde o neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci.
S námitkou žalobce, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s tvrzením žalované, že Úřad smlouvu z 3. 3. 1994 neuzavíral svým jménem, ale v zastoupení České republiky, nelze souhlasit. Odvolací soud poté, co dovodil, že ve smlouvě je Úřad jako subjekt oprávněný z věcného břemene označen dostatečně určitě, dospěl k jednoznačnému závěru, že smlouva je právním úkonem Úřadu jako právnické osoby, a tento závěr dovolací soud považuje za správný. S ohledem na obligatorní písemnou formu smlouvy o zřízení věcného břemene (§151o odst. 1 ObčZ) je totiž třeba při úvahách, zda Úřad jednal svým jménem nebo jménem státu, vycházet toliko z písemného textu smlouvy z 3. 3. 1994 a jestliže se v ní na žádném místě neuvádí, že Úřad uzavírá smlouvu „jménem“ či „v zastoupení“ České republiky a nic takového nelze dovodit ani výkladem jejího písemného znění, nemůže nynější tvrzení žalované, že Úřad ve skutečnosti vystupoval za ni, změnit nic na tom, že tomu tak (alespoň pokud jde o relevantní vyjádření této skutečnosti ve smlouvě) nebylo. Proto odvolací soud nepochybil, když se tímto tvrzením žalované blíže nezabýval, a není možno se ztotožnit s námitkou, že v důsledku toho jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
Názor odvolacího soudu, že Úřad je nutno považovat za právnickou osobu, vychází ze shora zmíněného rozhodnutí R 52/1995 (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1993, sp. zn. 7 Cmo 33/92), opírajícího se o §31 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., od jehož závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit a na který plně odkazuje. K námitce, že uvedený judikát se nemůže vztahovat na Úřad, jehož pravomoc a působnost byla vymezena zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, postačí uvést jen to, že §31 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. hovoří obecně o ústředních orgánech, nikoli jen o ministerstvech, a pokud §2 odst. 1 bod 11. zákona č. 2/1969 Sb. řadí Úřad mezi ústřední orgány státní správy České republiky, není důvodu na problematiku jeho postavení jako právnické osoby pohlížet jinak než v případě ministerstva. Samotný závěr, že je Úřad právnickou osobou, ovšem k závěru o platnosti sporné smlouvy nepostačí. Rozhodnutí R 52/1995 vychází z úvahy, že pokud v případě zrušení rozpočtové či příspěvkové organizace, kterou ministerstvo v oboru své působnosti zřídilo jako právnickou osobu podle §31 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb., přechází dnem zániku takovéto organizace její práva a závazky na ně (odst. 4), je tím, byť nikoli výslovně, stanoveno zákonem, že ministerstva jsou právnickými osobami. Z této úvahy, o jejíž správnosti – jak už bylo vedeno – dovolací soud nepochybuje, ovšem logicky vyplývá, že ministerstva a další ústřední orgány mohou svým jménem činit právní úkony výslovně právě jen v oboru jejich působnosti. Lze si totiž jen těžko představit, že by např. ministerstvo zdravotnictví, jakkoli je právnickou osobou, mohlo uzavřít platnou smlouvu týkající se právního vztahu spadajícího do oboru působnosti ministerstva kultury, apod. Při zkoumání platnosti sporné smlouvy se tedy nelze obejít bez posuzování jejího obsahu z hlediska §28 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., jenž vymezuje okruh činnosti, kterou Úřad jako jeden z ústředních orgánů státní správy vykonává a podle nějž plní Úřad úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády České republiky a jejích orgánů. Jen v případě, že by právní vztah, jehož se smlouva týká, spadal do takto vymezeného okruhu působnosti Úřadu, by bylo možno z tohoto pohledu pokládat tuto smlouvu za platnou. V tom ostatně spočívá jádro dovolací námitky žalobce, který poukazuje – byť se přitom dovolává jakéhosi „omezení“ právní subjektivity Úřadu – na to, že Úřad neměl a nemá oprávnění nabývat vlastním jménem majetková práva k nemovitostem včetně práv odpovídajících věcným břemenům. Jestliže se odvolací soud spokojil s obecným závěrem, že Úřad je právnickou osobou, a z výše uvedeného hlediska se věcí nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ je – navzdory nedůvodnosti některých žalobcových námitek – naplněn. Proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2003
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu