ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1446.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1446/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) V. Š. a B) M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. Š. a 2) J. S., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 7 C 53/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2002, č. j. 14 Co 150/2002-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. dubna 2002, č. j. 14 Co 150/2002-199, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaní vyklidili části pozemku žalobců parc. č. 242 v k. ú. H., když podáním z 30. 6. 2001 tyto části pozemku specifikovali tak, že žalovaná 1) má vyklidit pozemek parc. 242/4 zahrada o výměře 148 m² a žalovaný 2) pozemek parc. č. 242/3 zahrada o výměře 206 m², jak jsou odděleny z pozemku parc. č. 242 geometrickým plánem č. 137-1096/96 potvrzeným Katastrálním úřadem P. dne 19. 12. 1996 pod č. 579/96 a dále geometrickým plánem č. 164-3042/2000, odsouhlaseným Katastrálním úřadem P.dne 10. 4. 2000 pod č. 252/00.
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 12. 2000, č. j. 7 C 53/97-123, ve spojení s doplňujícími rozsudky z 16. 1. 2001, č. j. 7 C 53/97-127, a ze 7. 1. 2002, č. j. 7 C 53/97-143, rozhodl, že „žaloba se zamítá“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí Zemského úřadu v Praze z roku 1937 právní předchůdci žalované 1) V. a K. F. a žalovaného 2) J. a M. S. připojili ke svým pozemkům parc. č. 246 a č. 243 v k. ú. H. plochu - výměry sousedního obecního pozemku parc. č. 242, které jim byly z těchto pozemků „zabrány“ při regulaci rovněž s jejich pozemky sousedícího B. potoka. Podle výměru uvedeného úřadu ze 17. 7. 1937 se zástupci obce a manželé S. a F. dohodli, že za plochu jim zabraných pozemků dá jim obec tutéž výměru obecního pozemku, a to manželům S. při jihovýchodní straně pozemku nečitelného parc. č. a manželům F. část obecního pozemku parc. č. 242. Zaknihování směny pozemků měla provést obec na své náklady, k tomu však nedošlo. Právní předchůdci žalovaného 2) připlotili tehdy část pozemku parc. č. 242 - nyní pozemek parc. č. 242/3 - ke svému pozemku parc. č. 243. Takto oplocený pozemek převzal žalovaný 2) v roce 1980, kdy nabyl podle dohody o vypořádání dědictví po otci J. S. pozemek parc. č. 243. Právní předchůdci žalované 1) manželé F. jako vlastníci pozemku parc. č. 246, užívali od roku 1937 k tomuto pozemku připojenou část pozemku parc. č. 242 - nyní pozemek parc. č. 242/4 – obhospodařovanou jako louka. Podle kupní smlouvy uzavřené 4. 4. 1974 prodali manželé J. a M. F. pozemek parc. č. 246 žalované 1) a jejímu manželovi A. Š. a po jeho smrti je žalovaná 1) vlastnicí celého pozemku. Rodiče žalobce V. a T. Š., kteří v roce 1969 nabyli podle smlouvy směnné pozemek parc. č. 242 (do té doby vedený v pozemkové knize jako obecní), prodali uvedený pozemek o výměře 3218 m² žalobcům kupní smlouvou ze 6. 1. 1971. Žalobci nechali pozemek zaměřit a zjistili, že jeho části užívají manželé J. a M. S. a J. a M. F. a v roce 1971 byli J. S. st. a R. F. přítomni zaměření hranice pozemku parc. č. 242, podle kterého části tohoto pozemku užívali. Žalovaného 2) vyzval žalobce k vyklizení části pozemku parc. č. 242 v roce 1984, oba žalované v roce 1995. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že „žaloba není oprávněná, neboť došlo k vydržení částí pozemku parc. č. 242 oběma žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, když právní předchůdci žalovaných se chopili držby sporných části v roce 1937.“ Soud prvního stupně citoval ustanovení zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), týkající se vydržení, aniž uvedl, kdy a kým bylo vydrženo. Zmínil ještě, že podle OOZ z roku 1811 připouštělo se i vydržení práv k nemovitostem v rozporu se zápisem do veřejných knih a vydržet bylo možné i část pozemku, pokud vznikl pozemek odpovídající definici uvedené v 4 odst. 1 zákona č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 15. 4. 2002, č. j. 14 Co 150/2002-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným vyklidit a vyklizené žalobcům předat části pozemku parc. č. 242, jak byly specifikovány v podání z 30. 6. 2001, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud opakoval důkaz výměrem Zemského úřadu v Praze ze 17. 7. 1937, z něhož zjistil, že v rámci vodoprávního řízení ve věci hrazení B. potoka v H. došlo k dohodě mezi obcí H. a manžely J. a M. S. tak, že za odebranou plochu pozemku parc. č. 243 dá jim obec jako vlastníkům tohoto pozemku tutéž výměru pozemku parc. č. 888 v H. Ke stejné dohodě došlo s manžely V. a K. F. jako s vlastníky pozemku parc. č. 244 a 245 s tím, že za odebranou plochu dá obec stejnou výměru obecního pozemku parc. č. 242 v H. Obec se zavázala obstarat zaknihování nového stavu. K tomu však nedošlo, nebylo provedeno ani zaměření, takže v době uzavření ústní dohody (ve výměru uvedeno jako prohlášení) nebylo zřejmé, o jakou plochu se jedná, předmět dohody byl neurčitý a smlouva podle §869 OOZ z roku 1811 nevznikla. Pokud se právní předchůdci chopili držby části pozemku parc. č. 242, nešlo tak o držbu způsobilou k vydržení. Navíc u právních předchůdců žalovaného 2) se uvedená dohoda netýkala pozemku parc. č. 242, ale pozemku parc. 888. I pozdější dohoda by nebyla určitá, neboť zaměření bylo provedeno až v roce 1996. Dále odvolací soud z jím provedených listinných důkazů zjistil, že manželé V. a K. F. převedli své nemovitosti, dosud vedené ve vl. č. 94 pozemkové knihy pro k. ú. H., mimo jiné také parc. č. 246 pastvinu o výměře 4431 m², postupní smlouvou ze 31. 10. 1950 na rodiče žalované 1) Josefa a M. F. Rodiče žalované 1) tak nemohli být přesvědčeni, že jsou vlastníky části pozemku parc. č. 242, když nebyl předmětem postupní smlouvy. Obdobně z vl. č. 8 pozemkové knihy pro k. ú. H. odvolací soud zjistil, že z pozemku parc. č. 243 nebyla odepsána žádná jeho část, ani nebyla do této vložky připsána část parc. č. 242. Zápisem z 1. 3. 1946 došlo ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem v této vložce č. 8 na rodiče žalovaného 2) J. a M. S. podle postupní smlouvy z 8. 1. 1946, a ani u nich se nemohlo jednat o řádnou a poctivou držbu, když část parc. č. 242 nebyla předmětem smlouvy. U rodičů obou žalovaných se tak nejednalo o řádnou držbu, nebyl splněn žádný právní důvod užívání části pozemku parc. č. 242. Taková držba nezačala běžet ani u žalované 1), která uzavřela kupní smlouvu s rodiči v roce 1974. Její rodiče totiž už od roku 1971 věděli, že užívají část pozemku žalobců parc. č. 242, jak vyplývá ze zprávy protokolu o zaměření hranice tohoto pozemku z 30. 8. 1971. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdci žalovaných vlastnické právo k pozemkům parc. č. 242/3 a 242/4 nevydrželi. Dodal ještě, že žalovaní užívají větší plochu, než byla jejich právním předchůdcům odebrána - podle geometrického plánu z 26. 10. 1996 byla z pozemku parc. č. 246, který je ve vlastnictví žalované 1), oddělena pro regulaci potoka část označená jako parc. č. 246/5 o výměře 48 m² a z pozemku parc. č. 243 ve vlastnictví žalovaného 2) část označená jako parc. č. 243/2 o výměře 173 m². Z geometrického plánu pro rozdělení pozemku parc. č. 242 z 30. 3. 2000 však vyplývá, že z parc. č. 242 užívají žalovaná 1) část označenou jako parc. č. 242/4 o výměře 148 m² a žalovaný 2) část označenou jako parc. č. 242/3 o výměře 206 m². Odvolací soud uzavřel, že žalovaní tak užívají předmětné části pozemku žalobců parc. č. 242 bez právního důvodu a proto žalobě podle 126 odst. l ObčZ vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Nepovažují za správné zjištění odvolacího soudu, že mezi jejich právními předchůdci a obcí H. nedošlo k dohodě o směně pozemků za části pozemku parc. č. 242. I když za takovou dohodu nelze považovat dohodu popsanou ve výměru Zemského úřadu v Praze z roku 1937, bylo zjištěno, že směna pozemků mezi obcí a právními předchůdci žalovaných byla realizována. To znamená, že dohoda, ať už ústní nebo písemná, existovat musela. V tehdejších poměrech se jeví vysoce nepravděpodobné, že by obec tolerovala zabrání jejího pozemku bez právního titulu. Žalovaní proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich právní předchůdci neměli v roce 1937 právní důvod držby částí pozemku parc. č. 242 a že nebyli držiteli poctivými. Kromě třicetileté vydržecí lhůty splnili právní předchůdci žalovaných všechny předpoklady vydržení částí pozemku parc. 242 podle OOZ z roku 1811. Dále žalovaní vytýkají odvolacímu soudu, že považoval držbu části tohoto pozemku jejich právními předchůdci za neoprávněnou i podle OZ a že nepřihlédl ani k tímto zákoníkem upravené fikci, který v §145 odst. 2 stanovil, že v pochybnostech se má za to, že je držba oprávněná. Odvolací soud nevzal také v úvahu, že rodiče žalovaných po nabytí vlastnictví k pozemkům parc. č. 243 a parc. č. 246 je nerušeně drželi v hranicích včetně částí pozemku parc. č. 242, jak je převzali od svých právních předchůdců. Za těchto okolností vydrželi vlastnictví k částem pozemku parc. č. 242 podle OZ k 1. 1. 1961. Vzhledem k tomu by pak byla irelevantní ztráta jejich dobré víry v roce 1971, když žalovaná 1) navíc uvádí, že není zřejmé, z čeho odvolací soud učinil zjištění, že její právní předchůdci se tehdy dozvěděli, že užívají část pozemku parc. č. 242. Za nesprávnou považuje žalovaný 2) argumentaci výměrami pozemků. Je přesvědčen, že pozemek parc. 243, který nyní užívá, je nejspíš menší než 701 m², a to právě o žalobci požadovanou část. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle bodu 17 hlavy prvé části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“), neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydaném před 31. 12. 2000 rovněž podle občanského soudního řádu ve znění před uvedenou novelou.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení zjistil, že v řízení nedošlo k vadám, vyjmenovaným v §237 odst. l OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou nesprávnosti závěru odvolacího soudu, že právní předchůdci žalované 1) J. a M. F. a právní předchůdci žalovaného 2) J. a M. S. nevydrželi vlastnictví k předmětným částem pozemku parc. č. 242, neboť nebyli držiteli řádnými, resp. oprávněnými. Podle zjištění, z něhož vycházel odvolací soud, se J. a M. S. uchopili na základě postupní smlouvy uzavřené v roce 1946 nejen držby pozemku parc. č. 243, ale také k němu již připlocené části pozemku parc. č. 242, a takto oplocený pozemek jako své vlastnictví nerušeně drželi až do roku 1971. Skutkové zjištění, že se tehdy dozvěděli o tom, že užívají části pozemku parc. č. 242 učinil již soud prvního stupně ze zprávy o protokolu o vyměřování hranice pozemku parc. č. 242 z 30. 8. 1971. Důkaz touto zprávou byl proveden při jednání 12. 5. 1999 a skutkové zjištění odvolacího soudu má oporu v provedeném dokazování. J. a M. F. drželi od roku 1950, kdy podle postupní smlouvy nabyli pozemek parc. č. 246, spolu s tímto pozemkem rovněž část pozemku parc. č. 242, přičemž hranice připojené části byla vymezena způsobem obdělávání. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že předpokladem pro vydržení vlastnictví k nemovitosti podle §1461 OZO byla řádná držba, tj. držba opírající se o právní důvod jenž by stačil k převzetí vlastnictví. Avšak v §1472 OZO bylo uvedeno, že proti obcím platí mimořádná vydržecí doba čtyřicetiletá. Pro takový případ stanovil §1477 OZO, že kdo opírá vydržení o dobu třiceti nebo čtyřiceti let, nepotřebuje udat žádný právní důvod, prokázaná nepoctivost držby však vylučuje také v této delší době vydržení. To znamená, že ani OOZ vydržení zakládající se na držbě bez právního důvodu nevylučoval. Poctivým byl podle §326 OOZ držitel, který z pravděpodobných důvodů pokládá věc za svou. Skutečnost, že pozemek parc. č. 242 nebyl uveden ve shora označených smlouvách, nebrání aby rodiče žalovaných byli držiteli poctivými. Vzhledem k tomu, že k 1. 1. 1951 nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (OZ), vydržecí doba podle OZO z roku 1811 nemohla uplynout a vydržení bylo třeba posuzovat podle tohoto nového předpisu. Podle §116 odst. l OZ právo vlastnické k věci nabude, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě po dobu 10 let. Podle přechodného ustanovení §566 odst. 1 OZ lhůta, která počala běžet před 1. 1. 1951, skončila, určil-li tento zákon lhůtu kratší, nejpozději uplynutím této kratší lhůty, počítané ode dne 1. 1. 1951; určil-li zákon lhůtu delší, uplynutím této delší lhůty, počítané ode dne, kdy lhůta počala běžet. Podle odst. 2 téhož ustanovení totéž platí o době vydržecí a promlčecí. Podle §145 odst. l OZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod C 283, Svazek 3, že oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Takovým důvodem může být i smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku sousedícímu s pozemkem, k němuž má být právo vlastnictví vydrženo. Takovým domnělým právním titulem držby částí pozemku parc. č. 242 manžely S. a F. mohly být tedy postupní smlouvy, kterým nabyli vlastnictví k pozemkům parc. č. 243 a 246. Zbývá ještě otázka, zda právní předchůdci žalovaných manželé S. a manželé F. byli v dobré víře, že jim náleží i části pozemku parc. č. 242 vzhledem k velikosti jejich pozemků parc. 243 a č. 246. V souvislosti s tím, že právní předchůdci žalovaných sice drželi části pozemku parc. č. 242, ale také naopak nedrželi části jejich pozemků parc. č. 243 a č. 246, využitých k regulaci B. potoka, odvolací soud jen konstatoval, že držba právních předchůdců žalovaných se týkala plochy větší. Nicméně takové zjištění samo o sobě ještě nemusí znamenat, že nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim patří i tyto části pozemku parc. č. 242. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze 17. července 2001, sp. zn. 22 Cdo 301/2000, uveřejněném v Souboru pod C 631, Svazek 8, že „pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku.“ Z tohoto hlediska však odvolací soud otázku oprávněnosti držby částí pozemku parc. č. 242 právními předchůdci žalovaných ve smyslu §145 odst. l OZ neposuzoval. Jeho závěr, že právní předchůdci nebyli řádnými a poctivými, resp. od 1. 1. 1951 oprávněnými držiteli částí pozemku parc. č. 242 a pro nesplnění tohoto předpokladu nemohli k nim vlastnické právo podle §116 odst. l OZ vydržet, je vzhledem k výše uvedenému předčasný a proto nesprávný.
Dovolací soud z důvodu nesprávného právního posouzení věci rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. l a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu