ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1499.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1499/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. Z., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 70/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2002, č. j. 57 Co 176/2002-93, takto:
Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 11. prosince 2001, č. j. 17 C 70/2001-72, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2002, č. j. 57 Co 176/2002-93, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k pozemku uvedenému ve výroku rozsudku; tvrdil, že je jeho vlastníkem, avšak v příslušném katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán žalovaný.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. prosince 2001, č. j. 17 C 70/2001-72, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 4876 v katastrálním území Z., obci Z. zapsaného u Katastrálního úřadu V. – pracoviště V. M.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl kupní smlouvou uzavřenou 7. 9.1984 s právními předchůdci žalovaného K. a J. Z. a československým státem jako prodávajícími do vlastnictví pozemkovou parcelu č. 3322/4 o výměře 57 m2, která vznikla oddělením části pozemkové parcely ve vlastnictví Z. č. 3322/1 o výměře 51 m2, a z části pozemkové parcely č. 4494/2 o výměře 6 m2 ve vlastnictví státu. Při „základním mapování velkého měřítka“ v tamní lokalitě prováděném v letech 1985 – 1986 příslušným geodetickým úřadem došlo ale k chybnému vyměření, které mělo za následek, že parcela č. 3322/4 nebyla v terénu vytýčena, nově vznikla parcela č. 4876, a to sloučením parcel č. 3322/4 a č. 3322/1 vedených dosud ve vlastnictví K. a J. Z. s částí parcely č. 4494/2 ve vlastnictví Československého státu. Takto nově vzniklá parcela č. 4876 o výměře 111 m2 byla zapsána na list vlastnictví K. a J. Z., kteří ji poté kupní a darovací smlouvou uzavřenou 8. 12. 1997 převedli na žalovaného. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce není vlastníkem celé parcely č. 4876 o výměře 111 m2, ale toliko její části o výměře 57 m2; shora uvedenými kupními smlouvami totiž nabyl vlastnictví jen k pozemkům o výměře 57 m2, (tj. k původní parcele č. 3322/4). Návrh žalobce na výslech svědků, kteří měli vypovídat o tom, že žalobce užíval parcelu v dobré víře, soud zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. dubna 2002, č. j. 57 Co 176/2002-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. S odkazem na příslušná ustanovení občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) uzavřel, že nemůže obstát žalobcovo tvrzení, že je vlastníkem celé parcely č. 4876, neboť prokazatelně nabyl vlastnické právo jen k části této parcely, a to o výměře 57 m2. Není správný žalobcův názor, že k prokázání vlastnictví určitého pozemku je důležité jeho označení a nikoliv jeho výměra. Odvolací soud mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně se vypořádal i s tím, proč neprovedl výslech svědků k prokázání skutečnosti, že žalobce spornou parcelu užívá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou založena na nesprávném právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)]. Namítá, že odvolací soud při výčtu způsobů nabytí vlastnictví podle právní úpravy, na niž odkázal, neuvedl vydržení vlastnického práva, jak bylo upraveno v §134 odst. 1 ObčZ. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že žalobce byl v dobré víře, že koupil celou spornou parcelu a tu pak užíval od roku 1984 až do současnosti, tedy více než 10 let. I kdyby soud dospěl k závěru, že spornou parcelu žalobce nekoupil, je zřejmé, že její vlastnictví vydržel, což u odvolacího soudu prostřednictvím svého právního zástupce připomínal. Parcelu užíval v dobré víře, když právní předchůdci žalovaného proti tomu nikdy nic nenamítali. Problémy nastaly až po přečíslení parcel katastrálním úřadem a po přepsání pozemku do vlastnictví právních předchůdců žalovaného, kteří ji 8. 12. 1997 převedli kupní a darovací smlouvou na žalovaného. Připomíná, že rozsudky obou soudů byl vlastně schválen duplicitní prodej jedné nemovitosti a tak bylo porušeno základní ústavní právo obsažené v Listině základních práv a svobod v článku 11, týkající se ochrany vlastnictví. Žalobce na sporné parcele od roku 1984 vysázel množství ovocných stromů, vytvořil okrasnou zahradu a vystavěl zde zídky. K otázce užívání pozemku nabízí svědectví sousedů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítá, že žalobce sporný pozemek nedržel v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Vlastní pouze jeho část a již soudem prvního stupně byl veden k tomu, aby předložil důkaz – geometrický plán, z něhož by vyplývalo, jaký byl stav pozemku před mapováním a provedením změn katastrálním úřadem. Žalovaný zjišťuje, že žalobce v rozporu s rozsahem svého vlastnického práva pozemek osázel keři a stromy a vystavěl zídku i na té části, o níž věděl, že není v jeho vlastnictví. K případnému prokázání jím tvrzených skutečností rovněž on doporučuje výslech jím navržených svědků. Navrhuje však, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241, §241a odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně [nejde-li o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ], pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí řešení právní otázky, zda v případě, že kupující se chopí i držby části pozemku, který nekoupil, může nabýt vlastnické právo k této části vydržením.
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 ObčZ). Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§118a odst. 1 ObčZ).
Problematikou, pro jejíž řešení bylo dovolání připuštěno, se dovolací soud již vícekrát zabýval, např. v rozhodnutích publikovaných pod č. C 631 ve svazku 8 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, a v rozhodnutí publikovaném pod č. C 836 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí.
Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Pokud se nabyvatel nemovitostí chopí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva (v daném případě na základě kupní smlouvy) držby parcely, na kterou se tato právní skutečnost nevztahuje (v projednávané věci šlo o část pozemku, kterou žalobce nekoupil), může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této parcely. Jedním (avšak nikoliv jediným) z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku. Je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se ujal držby a k tomu, jak na jeho držbu reagoval skutečný vlastník pozemku a posoudit, zda omyl držitele ohledně rozsahu jeho vlastnictví byl omluvitelný.
V dané věci žalobce opíral uplatněný nárok mimo jiné o tvrzení, že sporný pozemek „vždy řádně užíval ... v dobré víře“ (č. l. 70 v.). I když tedy výslovně neuplatňoval vydržení pozemku, tvrdil skutkové okolnosti, ze kterých se možnost vydržení podávala; ostatně to, že jde o nabytí vydržením, je již právní kvalifikace, kterou žalobce není povinen tvrdit. Soudy však toto tvrzení považovaly patrně za bezvýznamné, nijak se jím nezabývaly a důkazy k jeho prokázání odmítly provést (zřejmě v důsledku názoru, že pokud žalobce spornou část pozemku nekoupil, nemohl se stát jejím vlastníkem). Jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Tvrzení žalobce, kterým uplatňoval nabytí vlastnického práva vydržením, nebylo zjevně úplné (a také tato skutečnost patrně vedla k tomu, že soudy se jím nezabývaly). Žalobce zejména neuváděl okolnosti nabytí držby, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl jako držitel v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“; jinak řečeno netvrdil skutečnosti, ze kterých se podávala omluvitelnost jeho omylu. O potřebě doplnění těchto tvrzení však měl soud prvního stupně žalobce poučit podle §118a odst. 1 OSŘ; pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, uvedenou v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§242 odst. 3 OSŘ).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu