ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.170.2001.1
sp. zn. 22 Cdo 170/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) K. S. a B) MUDr. M. S., zastoupených advokátkou, proti žalované Mgr. L. N., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 515/90, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. srpna 2000, č. j. 30 Co 70/2000-250, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 31. srpna 2000, č. j. 30 Co 70/2000-250, pokud jím byl rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze 25. 3. 1997, č. j. 9 C 515/92-175, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci jsou vlastníky každý z jedné ideální poloviny domu ev. č. 23 v obci Z., postaveného na pozemku parcela č. 100, zapsaného na LV č. 155 u Katastrálního úřadu v Č., katastrální území Z., a pokud jím bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. J. L.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně\") rozsudkem z 25. 3. 1997, č. j. 9 C 515/92-175, uložil žalovaným, aby vydali žalobcům (tehdy i JUDr. M. S., matce žalobců, která 31. 12. 1997 zemřela, a žalobci jsou jejími právními nástupci) dům čp. 94, st. parcelu č. 100 a zahradu parc. č. 128, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Č. pro katastrální území a obec Z. na LV č. 19, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné nemovitosti nabyli do vlastnictví kupní smlouvou z 1. 3. 1967, registrovanou tehdejším Státním notářstvím v Č., rodiče žalobců manželé JUDr. M. S. a Ing. R. S. Ti vycestovali 9. 4. 1969 do zahraničí a po 1. 10. 1970, dokdy jim byl pobyt v cizině čs. orgány povolen, se z obavy před politickou perzekucí nevrátili. Trestní stíhání zahájené proti nim pro trestný čin podle §109 odst. 2 trestního zákona v roce 1971, proti Ing. R. S. v témže roce rozšířené i pro trestný čin podle §98 trestního zákona, bylo v roce 1976 přerušeno a zastaveno proti Ing. R. S. v roce 1985 a proti JUDr. M. S. v roce 1989. Písemně 25. 3. 1969 pověřili manželé S. správou nemovitostí manžele P. a v roce 1970 J. D., který tak činil až do roku 1971, kdy byly nemovitosti v rámci trestního stíhání manželů S. zajištěny. Dne 25. 3. 1976 Doc. PhDr. B. N., CSc., (později manžel žalované) napsal ONV v Č., že „si spolu s předsedou Nejvyššího soudu lámou hlavu, jak to právně ošetřit, tj. dotáhnout převod sporného majetku ze zajištění v rámci trestního stíhání přes připadnutí do vlastnictví státu a převod do vlastnictví manžela žalované. Již v té době na chalupě pracoval a snažil se jí udržovat, ač věděl, že jeho majetkem není.\" Vyhláškou z 1. 11. 1976 finanční odbor Obvodního národního výboru pro P. konstatoval, že předmětné nemovitosti připadly státu podle 453 odst. 2 tehdy platného ObčZ a hospodářskou smlouvou z 3. 2. 1977 převedl nemovitosti do správy Okresního národního výboru v Č.. Kupní smlouvou, uzavřenou 22. 3. 1977 a registrovanou tehdejším Státním notářstvím v Č., čs. stát zastoupený uvedeným národním výborem prodal dům čp. 94 Doc. PhDr. B. N., CSc., a zřídil mu k předmětným pozemkům právo osobního užívání. Ten uzavřel manželství se žalovanou 8. 12. 1977, zemřel 28. 11. 1989 a podle dohody o vypořádání dědictví, která byla schválena rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. z 22. 10. 1992, č. j. D 923/89-97, nabyla nemovitosti (dům i pozemky) žalovaná. Ing. R. S. zemřel 7. 3. 1991 a žalobci jsou jeho dědici. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemovitosti manželů S. nepřešly do vlastnictví státu ani podle §453 odst. 2 Občz ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. jako věc opuštěná, ani nepřipadly do vlastnictví státu podle 453a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 87/1991 Sb. Vlastnictví k nemovitostem nenabyl od státu, který nebyl jejich vlastníkem, ani manžel žalované. Nestal se jejich vlastníkem ani na základě vydržení podle 135a ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., neboť nemohl být v dobré víře, že mu nemovitosti patří, a dědictvím po něm je tak nenabyla ani žalovaná. Proto soud prvního stupně poskytl žalobcům ochranu vlastnického práva k nemovitostem podle 126 odst. 1 ObčZ.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací rozsudkem z 12. 6. 1997, č. j. 30 Co 379/97-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, když oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že stát vlastnictví k nemovitostem podle 453a odst. l ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 87/1991 Sb. nabyl. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1911/97-234, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení, když dovolací soud dospěl k závěru, že nemovitosti do vlastnictví státu podle podle 453a odst. l ObčZ uvedeného znění nepřipadly.
Odvolací soud poté připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že „žalobci jsou vlastníky každý z id. poloviny domu. ev. č. 23 a pozemků parc. č. 100 a 128, vše v kat. území Z., na na LV č. 155 u Katastrálního úřadu v Č.\" a dále, aby žalované bylo uloženo tyto nemovitosti vyklidit. Rozsudkem z 31. 8. 2000, č. j. 30 Co 70/2000-250, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení spoluvlastnictví žalobců k domu ev. č. 23 zamítl, určil že žalobci jsou spoluvlastníky předmětných pozemků každý z id. poloviny, zamítl žalobu na vyklizení domu a st. pl. č. 100 a uložil žalované, aby vyklidila pozemek parc. č. 128 v kat. území do tří dnů od právní moci rozsudku. Doplnil dokazování tak, že provedl znovu důkaz dopisem Doc.PhDr. B. N., CSc., z 25. 3. 1976, z něhož zjistil, že napsal ONV v Č., že „je ve spojení s předsedou Nejvyššího soudu Dr. O. a lámou si hlavu, jak to právně vyřešit, konkrétně to dělá JUDr. B., říkala mi, že již s ONV v Č. jednala\". Dále odvolací soud zjistil, že 3. 2. 1977 ONV P. sdělil ONV v Č., že čs. stát získal na základě §453 odst. 2 ObčZ předmětné nemovitosti, pro které nemá využití a proto je převádí na ONV v Č. V dopise je také uvedeno, že převod správy byl projednán s Národním výborem města P., který po vyjádření min. financí sdělil s poukazem na vyjádření Městské prokuratury v P. z 3. 9. 1976 a předsedy Nejvyššího soudu ČR z 15. 6. 1976, že nemá námitky proti realizaci majetku manželů S. jako věci opuštěné. ONV v Č. dal 3. 2. 1977 písemný souhlas k prodeji domu čp. 94 Doc. PhDr. B. N., CSc. a 23. 2. 1977 mu přidělil pozemky st. pl. 100 a zahradu parc. č. 128 v k. ú. Z. do osobního užívání, přičemž obě tyto listiny jmenovaný také převzal. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že v době sepsání dopisu z 23. 6. 1976 se Doc. PhDr. B. N. necítil vlastníkem nemovitostí, byl si zřejmě vědom nevyjasněných vlastnických vztahů. Ovšem v době, kdy 22. 3. 1977 uzavíral kupní smlouvu, mu byla již známa rozhodnutí ONV v Č., ze kterých vyplývalo, že vlastníkem nemovitostí je stát. Kupní smlouva byla registrována Státním notářstvím v Č. a ani uvedený státní orgán neměl o vlastnictví státu pochybnosti. Oproti březnu 1976 existovaly tedy skutečnosti, které byly způsobilé vyvolat přesvědčení, že o vlastnictví státu neexistují pochybnosti. Byť tedy kupní smlouva nemohla být platným právním úkonem, na základě kterého právní předchůdce žalované dům nabyl, neboť stát ve skutečnosti vlastníkem převáděného domu nebyl a nemohl převést na jiného víc práv něž sám měl, právní předchůdce žalované nabyl vlastnictví k domu vydržením v roce 1987 podle §135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Od uzavření kupní smlouvy s domem jako s vlastním nakládal a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří. Tak tomu nemohlo být u pozemků vzhledem k jejich přidělení do osobního užívání a dohodě o zřízení práva osobního užívání. Právní předchůdce žalované se také nestal osobním uživatelem pozemků, neboť dohoda o zřízení tohoto práva byla v rozporu s §199 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., který stanovil, že právo osobního užívání může být zřízeno jen k pozemkům v socialistickém společenském vlastnictví. Vlastnické právo k pozemkům zůstalo tedy právním předchůdcům žalobců zachováno. Proto odvolací soud podle §126 odst. l ObčZ vyhověl žalobě na určení vlastnictví k pozemkům a žalobě na vyklizení pozemku parc. č. 128. Žalobu na vyklizení pozemku parc. č. 100, na kterém se dům nachází, zamítl s odůvodněním, že „jde o vztah mezi odlišnými vlastníky stavby a pozemku a vztahy mezi takovými subjekty se řídí §135c ObčZ.\"
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Výslovně uvádí, že dovoláním napadají výrok, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na určení, že jsou vlastníky každý z id. poloviny domu ev. č. 23 v kat. území Z. Považují za nesprávný závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce žalované nabyl vlastnictví k domu vydržením. K tomu nemohlo dojít, neboť nebyl naplněn předpoklad oprávněné držby domu právním předchůdcem žalované. Stát nebyl před prodejem domu právnímu předchůdci žalované jeho držitelem, neboť na základě jeho zajištění v trestním řízení vedeném proti právním předchůdcům žalobců měl dům ve správě a byl tedy jeho detentorem. Tato situace se nezměnila ani po vydání vyhlášky z 11. 11. 1976, kterou stát deklaroval, že se stal vlastníkem nemovitostí. Pokud stát objektivně držitelem domu nebyl, nemohl držbu převést ani na právního předchůdce žalované. Ten nemohl také být po uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že mu dům patří. V té době bylo zcela zřejmé, že §453 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. byl zneužíván, aby byli emigranti zbaveni majetku a jiní lidé, kteří měli přístup k informacím a uvedený majetek si vytypovali, ho bez ohledu na splnění podmínek přechodu na stát podle §453 odst. 2 ObčZ uvedeného znění získali. Emigranti se pak proti uvedenému postupu nemohli nijak bránit. V tomto kontextu je třeba chápat dopis právního předchůdce žalované z 25. 3 1976. Ten byl v té době městským tajemníkem KSČ a nebylo pro něj složité zjistit veškeré okolnosti trestního stíhání manželů S. a v průběhu řízení také vyšlo najevo, že o zajištění jejich majetku v trestním řízení věděl. Namísto, aby vyčkal výsledku trestního řízení, využil svého mocenského postavení a snažil se zlegalizovat koupi nemovitostí tak, že prostřednictvím předsedy Nejvyššího soudu zajistil vydání nezákonného aktu - vyhlášky ONV v P. z 11. 11. 1976, kterým byl deklarován přechod nemovitostí na stát. I laikovi muselo být zřejmé, že jde o akt nezákonný a kupní smlouva je neplatná. O tom svědčí i dopis právního předchůdce žalované z 25. 3. 1976. Jeho dobrou víru, že mu dům patří, zpochybňuje i to, že vyhláška byla vydána ONV v P., tj. státním orgánem, ve kterém uplatňoval tzv. vedoucí úlohu strany Městský výbor KSČ, jehož byl právní předchůdce žalované předsedou. Žalobci navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila k dovolání tak, že považuje námitku o nedostatku držby domu jejím právním předchůdcem za nedůvodnou. Úvaha o tom, že stát byl jen detentorem domu, nikoli jeho držitelem, a proto také nemohl držbu na právního předchůdce převést, není správná, neboť není pochyb o tom, že se zakoupeným domem její právní předchůdce nakládal jako s vlastním. Byl také v dobré víře, že mu patří. Všeobecné tvrzení žalobců v dovolání o zneužívání §453 odst. 2 ObčZ v době uzavření kupní smlouvy neodpovídá skutečnostem zjištěným v dané věci a nerespektuje také zásadu uvedenou v §130 ObčZ, totiž že v pochybnostech se má za to, že jde o držbu oprávněnou. Z dopisu právního předchůdce žalované z 25. 3. 1976 se jen podává, že věděl o nějakých právních komplikacích, které bránily uzavření kupní smlouvy, ale není zřejmé, o jaké komplikace šlo. Vůbec z něj nevyplývá, že šlo právě o právní perfektnost derelikce podle §453 odst. 2 ObčZ, anebo jen trvající zajištění domu v trestním řízení nebo nedostatky formálního vydání správního aktu o přechodu domu na stát pro potřebu zápisu do evidence nemovitostí. Je vůbec otázka, zda si manžel žalované mohl uvědomit neexistenci předpokladů pro derelikci, resp. že jsou dány překážky pro závěr, že jde o věci opuštěné. Ani z faktu, že nemovitosti byly dány do užívání osobám třetím nemusela osoba práva neznalá dovodit, že chybí potřebný úkon, aby věc byla považována za opuštěnou. Podle §453 odst. 2 ObčZ tehdy platného znění ten, kdo si přisvojil nebo užíval věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, byl povinen je státu vydat. Dopis svědčí jen o tom, že manžel žalované si byl vědom nějakých právních otázek, ale neměl pochybnosti o právu státu nemovitosti prodat. Zmíněným dopisem nelze vůbec prokazovat, že měl takové pochybnosti v době koupě domu. Odvolací soud také důsledně rozlišil dobrou víru v době před uzavřením smlouvy a v době jejího uzavření, včetně její registrace. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud podle bodu 17, hlavy prvé, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, t. j. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ\").
Po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadené části.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. l OSŘ ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.
Dále se dovolací soud zabýval přezkumem závěru odvolacího soudu, že právní předchůdce žalované byl od roku 1977 oprávněným držitelem domu a proto v roce 1987 vlastnictví k němu podle §135a odst. l ObčZ vydržel.
Podle tohoto ustanovení vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. l) movitou věc po dobu tří let a nemovitost po dobu deset let.
Podle §507a odst. 3 ObčZ do doby uvedené v ustanovení §135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§132a odst. l) před 1. dubnem 1983: tato doba však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne.
Podle §132a odst. l ObčZ kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu jako má vlastník věci.
V posledně uvedeném ustanovení jsou obsaženy dva předpoklady, které podle obecné teorie vznik držby vyžaduje: animus, neboli panství nad věcí a dále animus possidendi, tj. vůli s věcí nakládat jako s vlastní. Ze skutkových zjištění v dané věci vyplývá, že právní předchůdce žalované od roku 1977 s domem jako s vlastním nakládal z titulu uzavřené kupní smlouvy a jeho držitelem tedy byl. Na tom nemůže nic změnit ani to, že stát jeho držitelem být nemusel.
Otázkou tedy zůstává, zda právní předchůdce žalované jako držitel domu byl držitelem oprávněným.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem: uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, a jde o vnitřní, psychický stav držitele. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoliv, je vždy třeba hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného držitele a je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné, normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří (k tomu srovnej rozsudek publikovaný pod C 1176 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Oprávněná držba se tedy zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci. Oprávněná držba s nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný, přičemž omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (k tomu srovnej rozsudek publikovaný pod C 1034 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V dané věci odvolací soud dovodil, že v březnu 1976 právní předchůdce žalované si byl vědom nevyjasněných majetkových vztahů k předmětným nemovitostem, ale že 22. 3. 1977, kdy uzavíral kupní smlouvu ohledně předmětného domu, mohl být v dobré víře, že dům řádně nabývá od státu jako vlastníka. Odvolací soud také správně poukázal na to, že uzavření smlouvy přecházel souhlas ONV v Č. z 23. 2. 1977 k prodeji domu, který byl udělen podle §15 a 16 vyhl. č. 104/1966 Sb., který byl právnímu předchůdci žalované doručen. Šlo o vyhlášku o správě národního majetku a uvedená ustanovení se týkala převodu národního majetku. Tato listina tedy potvrzovala vlastnictví státu k domu, který s ním také uzavřením kupní smlouvy 22. 3. 1977 disponoval. Jestliže této dispozici také předcházela vyhláška ONV v P. o tom, že nemovitosti připadají jako opuštěný majetek státu, pak právní předchůdce žalované mohl být v omluvitelném omylu o tom, že stát vlastnictví k nim nabyl a jako vlastník mu je prodal. Na tom nic nemění ani skutečnost, že byl funkcionářem KSČ.
Odvolací soud považuje proto za správný závěr odvolacího soudu, že právní předchůdce byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu na základě kupní smlouvy předmětný dům patří: od roku 1977 u něj šlo o oprávněnou držbu předmětného domu ve smyslu §132a odst. 1 ObčZ, která trvala po celou vydržecí dobu, vyplývající z §135a odst. l a §507a odst. 3 ObčZ, to je do roku 1987. To znamená, že v uvedeném roce nabyl právní předchůdce žalované vlastnické právo k předmětnému domu vydržením.
Rozsudek odvolacího soudu je v napadené části z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správný a dovolání bylo podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto podle §243b odst. 4, §221 odst. l, §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů v řízení účelně vynaložených. Ty jsou dány odměnou advokáta za jeden úkon (vyjádření k dovolání) částkou 500 Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč (§7, §9 odst. l , §11 odst. l písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu