ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1773.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1773/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyní: A) J. L., a B) A. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) I. S., a 2) J. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 50/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003, č. j. 35 Co 50/2003-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2003, č. j. 35 Co 50/2003-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2001, č. j. 22 C 50/2001-108, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený do 15-i dnů od právní moci rozsudku žalobkyním předat byt č. 4 II. kategorie o velikosti 2+1 v I. patře domu na adrese P.“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně a žalovaná 1) jsou podílovými spoluvlastnicemi domu, v němž se shora uvedený byt nachází, žalobkyně A) z jedné ideální poloviny a žalobkyně B) a žalovaná 1) každá z jedné ideální čtvrtiny. V domě se nachází celkem 10 bytových jednotek, z toho 9 je obsazeno nájemci. Desátý byt, o který je spor, se uvolnil po smrti jeho poslední nájemkyně, když právo nájmu nepřešlo na další osobu. Tento byt nyní užívá žalovaný 2), který jej potřebuje vzhledem k tomu, že pracuje v P. O obsazení tohoto bytu však nedošlo mezi spoluvlastnicemi domu k dohodě, neboť žalobkyně jako většinové spoluvlastnice nesouhlasily s tím, aby jej žalovaný 2) užíval a opakovaně žalovanou 1) vyzývaly k vyklizení bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalovaná 1) v domě s 10 nájemními byty užívá byt, o který nemají žalobkyně zájem, jde z její strany o pouhou realizaci práva spoluvlastníka. Užívání tohoto bytu není nepřiměřené výši spoluvlastnického podílu žalované 1) a nesouhlas žalobkyní, jakkoli je v souladu se §139 odst. 2 větou prvou občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), nemá v daném případě žádný akceptovatelný důvod a jeví se jen jako šikanózní výkon práva většinových spoluvlastnic na úkor spoluvlastnice menšinové. Proto byla žaloba s odkazem na §3 odst. 1 ObčZ zamítnuta.
K odvolání žalobkyní Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. března 2003, č. j. 35 Co 50/2003-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Jestliže žalobkyně jako většinové spoluvlastnice domu rozhodly o užívání sporného bytu, musí se žalovaná 1) jako přehlasovaná spoluvlastnice tomuto rozhodnutí podrobit, když pro řešení sporu mezi spoluvlastníky rozhodnutím soudu zde nejsou zákonné podmínky. Žalovaní obsadili byt bez souhlasu většinových spoluvlastnic, navíc jej fakticky užívá pouze žalovaný 2), který ani nemá vlastnické právo k domu. Proto je žaloba opodstatněná. K důvodům, pro které soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud uvedl, že se nejedná „o šikanózní jednání ze strany žalobkyň, pokud nesouhlasí s bydlením žalovaných v nemovitosti a žádají vyklizení, ale o výkon práva většinových spoluvlastníků“.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání s tím, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení věci. Vyslovili přesvědčení, že i odvolací soud měl nesouhlas žalobkyní s tím, aby žalovaní sporný byt užívali, za okolností, které byly v řízení prokázány, posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navíc odvolací soud vůbec nepřihlédl k judikatuře, která pro takovéto případy dává vyklizovaným osobám právo na náhradní byt. Ustanovení §3 ObčZ pamatuje na situace, kdy striktní aplikace zákona na výkon práva může tomu, kdo právo vykonává, sloužit jako nástroj k úmyslnému poškozování jiného, a právě o to se žalobkyně podáním žaloby snaží. Žalovaní navrhli, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že se opírá o zákonem předpokládaný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, že obsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i další zákonné podmínky (§241 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalovaní netvrdí, že by řízení bylo postiženo některou z vad vyjmenovaných v §242 odst. 3 OSŘ, a ani z obsahu nic takového nevyplývá. Proto se dovolací soud zabýval napadeným rozsudkem jen z hlediska výslovně uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Soud prvního stupně postavil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobkyně jako většinové spoluvlastnice domu, v němž se sporný byt nachází, sice mají podle §139 odst. 2 věty prvé ObčZ právo rozhodnout o způsobu, jakým bude uvolněný byt užíván, ale jelikož v tomto konkrétním případě je s ohledem na zjištěné okolnosti výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ, je namístě jim jeho ochranu odepřít. Odvolací soud naopak vyšel z úvahy, že jednají-li žalobkyně v souladu se zákonem, nemůže jejich jednání odporovat dobrým mravům. Už v rozsudku z 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, však dovolací soud vyslovil názor, že na základě úvahy, že takový výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy, nelze použití §3 odst. 1 ObčZ vyloučit. Opačný názor je totiž v přímém rozporu s dikcí zmíněného ustanovení, neboť vyslovil-li zákonodárce zákaz určitého chování (zakázal výkon práva v rozporu s dobrými mravy), činil tak nepochybně proto, že předvídal, že situace, kdy chování podle práva sleduje nemravné cíle nebo má nemravné důsledky, mohou v běžném životě nastat. Tímto právním názorem, na němž nemá dovolací soud důvodu cokoli měnit, se však odvolací soud neřídil a v důsledku toho se vůbec nezabýval důvody, které vedly soud prvního stupně k závěru, že žaloba na vyklizení bytu odporuje dobrým mravům. Jedná se tudíž z jeho strany o nesprávný výklad jinak správně aplikovaných ustanovení (§139 odst. 2, §3 odst. 1 ObčZ), čili o nesprávné právní posouzení věci, a tak je naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu