ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.178.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 178/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) K. B., a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 171/92, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 44 Co 73/98-146, ve znění usnesení ze dne 12. prosince 2000, č. j. 44 Co 73/98-150, a ve znění usnesení ze dne 28. března 2001, č. j. 44 Co 73/98-154, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 44 Co 73/98-146, ve znění usnesení ze dne 12. prosince 2000, č. j. 44 Co 73/98-150, a usnesení ze dne 28. března 2001, č. j. 44 Co 73/98-154, pokud jím bylo vysloveno, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. a ve vztahu k prvému žalovanému mění tak, že prvý žalovaný je povinen odstranit dřevník zasahující za hranici pozemku p. č. 198/4 žalobkyně, zapsaného u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 86 pro obec a k. ú. L. u T. do 6 měsíců od právní moci rozsudku“, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovaní odstranili dřevník zasahující plochou 4 m2 do jejího pozemku. Žalovaní namítali, že pozemek pod dřevníkem vydrželi a v průběhu řízení navrhli zřízení věcného břemene, opravňujícího je mít na cizím pozemku dřevník.
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. listopadu 1997, č. j. 3 C 171/92-128, výrokem I. zamítl žalobu, „aby žalovaní byli povinni odstranit dřevník umístěný dílem na pozemku žalovaných na p. č. 73/1, dílem na pozemku státu na p. č. 1336/1 a dílem o ploše 4 m2 na pozemku žalobkyně na p. č. 198/4 zapsaných na LV č. 1 pro obec a k. ú. L. u T. a dále, že jsou žalovaní povinni odstranit suché WC a oplocení umístěné na pozemku žalobkyně na p. č. 184/1 zapsané na LV č. 1 pro obec a k. ú. L. u T., přičemž výměra a poloha uvedených staveb jsou patrny ze znaleckého posudku číslo 25/96 znalce Ing. J. R. ze dne 18. 5. 1997 zejména z přílohy číslo 10, která je nedílnou součástí tohoto znaleckého posudku“. Výrokem II. rozhodl tak, že „na pozemku p. č. 198/4 zastavěné ploše zapsané na LV č. 86 pro obec a k. ú. L. u T. se zřizuje ve prospěch vlastníka nemovitostí zapsaných na LV č. 330 pro obec a k. ú. L. u T. a to pozemku stavební parcela č. 198/3 s rekreační chalupou č. p. 154 a pozemku p. č. 73/1 ostatní plocha se stavbou dřevníku věcné břemeno nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě dřevníku stojící dílem na pozemku p. č. 73/1, dílem na pozemku p. č. 1336/1 ostatní ploše, zapsané na LV č. 1 pro obec a k. ú. L. u T. a dílem na pozemku p. č. 198/4. Rozsah, výměra a poloha věcného břemene se určuje podle měřičského náčrtu na vytýčení hranic mezi pozemky p. č. 1336/1 a 73/1 a obvodu pozemku p. č. 198/4, který jako příloha číslo 10 je nedílnou součástí znaleckého posudku Ing. J. R. ze dne 18. 5. 1997. Věcné břemeno představuje plochu ohraničenou a zvýrazněnou růžovou barvou v detailu velké A měřičského náčrtu. Vlastník nemovitosti pozemku p. č. 198/4 je povinen strpět na části tohoto pozemku o výměře 4 m2 při hranici s pozemkem p. č. 73/1 existenci stavby dřevníku a přilehlého suchého WC. Vlastník nemovitosti pozemku p. č. 198/4 je povinen zdržet se veškerých zásahů, které by znemožňovaly nebo omezovaly výkon vlastnického práva ke stavbě dřevníku a přilehlého suchého WC. Současně je povinen umožnit vlastníkovi stavby dřevníku vstup na svůj pozemek, bude-li to nutné z důvodu provedení kontroly nebo opravy dřevníku na těch jeho částech, které nejsou přístupné z pozemku p. č. 73/1.“ Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dřevník postavil v roce 1944 právní předchůdce žalovaných p. Š. se souhlasem právních předchůdců žalobkyně; podle jejich dohody mělo jít o stavbu dočasnou. Žalobkyně, která pozemek nabyla na základě dědického řízení v roce 1969 všechny vlastníky dřevníku upozorňovala, že stojí z části na jejím pozemku; proto nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva. Dřevník však zasahuje i do pozemku obce, a proto žalobkyně nebyla aktivně legitimována k tomu, aby požadovala jeho zbourání. Pasivně pak nebyla k vedení sporu legitimována žalovaná 2), neboť není vlastnicí předmětného dřevníku. Žalovaný 1) nabyl svoje nemovitosti včetně dřevníku na základě darovací smlouvy z roku 1989 a žalobkyni nabízel věc vyřešit odkoupením části jejího pozemku, do níž zasahuje. Na tento návrh žalobkyně nepřistoupila. Soud dále konstatoval, že žalobkyně vlastní na opačné straně svého domu velkou zahradu a tedy prostor 4 m2, kterým dřevník zasahuje do jejího pozemku, nezbytně nepotřebuje. Žalovaný 1) nabyl svoje nemovitosti v dobré víře, neuběhla ale dostatečně dlouhá doba k tomu, aby mohlo být uvažováno o vydržení vlastnického práva k předmětné části pozemku. Uzavřel, že by bylo vůči žalovanému 1) příliš tvrdým opatřením uložit mu odstranění dřevníku. Proto podle §135c odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) v jeho prospěch zřídil věcné břemeno.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2000, č. j. 44 Co 73/98-146, ve znění usnesení ze dne 12. prosince 2000, č. j. 44 Co 73/98-150 a usnesení ze dne 28. března 2001, č. j. 44 Co 73/98-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „pouze ve výroku I. a jen pokud šlo o žalobu, jíž se žalobkyně domáhala odstranění dřevníku zasahujícího za hranici pozemku p. č. 198/4 žalobkyně, zapsaného u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 86 pro obec a k. ú. L. u T., ve vztahu k druhé žalované“. Dále rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. a ve vztahu k prvému žalovanému mění tak, že prvý žalovaný je povinen odstranit dřevník zasahující za hranici pozemku p. č. 198/4 žalobkyně, zapsaného u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 86 pro obec a k. ú. L. u T. do 6 měsíců od právní moci rozsudku“. Konečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve vztahu k nároku o povinnost obou žalovaných odstranit krom dřevníku i plot a suché WC tamtéž, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení“ a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Konstatoval zejména, že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce, zřídil na pozemku žalobkyně stavbu dřevníku, ač na to neměl právo a tato skutečnost legitimovala žalobkyni domáhat se vypořádání neoprávněné stavby podle §135c ObčZ bez ohledu na to, zda tato stavba je zcela nebo pouze z části na jejím pozemku. Přikázání stavby do vlastnictví žalobkyně není vhodné nejen z praktických důvodů, ale i proto, že si to žalobkyně nepřeje, a jiné uspořádání poměrů než odstranění stavby nepřichází v úvahu. Jde o letitý spor bez známek smířlivosti a nelze vytýkat žalobkyni, že své právo neuplatňovala důrazněji, než skutečně činila. Odvolací soud též konstatoval, že nebylo namístě ani bezúplatné zřízení věcného břemene.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o odstranění dřevníku, podává žalovaný 1) dovolání, jeho přípustnost opírá o §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud prvního stupně zřídil v jeho prospěch věcné břemeno, odvolací soud však s konstatováním, že dřevník je neoprávněná stavba ve smyslu §135c ObčZ a za situace, kdy nepřichází v úvahu přikázání dřevníku do vlastnictví žalobkyně, uzavřel, že jiné uspořádání poměrů již „nepřichází“. S takovým závěrem dovolatel nesouhlasí a odkazuje na §135c odst. 3 ObčZ. Poukazuje na to, že postup podle tohoto ustanovení je na místě tehdy, jestliže by přikázání stavby do vlastnictví majiteli pozemku nebo její odstranění bylo opatřením příliš tvrdým, přičemž právě o takový případ v dané věci jde. V řízení byly totiž prokázány skutečnosti, které svědčí právě pro zřízení věcného břemene. Dřevník právní předchůdci žalovaného 1) postavili v roce 1944 se souhlasem tehdejších vlastníků sousední parcely, a sám žalovaný 1) v době, kdy nabýval vlastnické právo ke svým nemovitostem byl v dobré víře, že dřevník je situován na pozemku, který nabyl. O tom, že tomu tak není, se dověděl z dopisu žalobkyně 3. 12. 1991, a i jeho právní předchůdce získal nemovitosti bez břemen a právních vad. Dřevník navíc stojí i na pozemku obce, a toliko z části na cizích pozemcích. Uvedl, že soud prvního stupně pochybil, zřídil-li věcné břemeno bez náhrady; odvolací soud nicméně měl možnost tento nedostatek napravit vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou vydržení vlastnického práva a ztotožnil se s konstatováním soudu prvního stupně, že žalobkyně předložila písemnosti dokládající skutečnost, že upozorňovala předchozí vlastníky dřevníku, že ten stojí z části na jejím pozemku. Takový skutkový závěr je ale nesprávný, protože z dokladů předložených žalobkyní nevyplývá. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zrušil i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po zjištění, že dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání, vychází z právního závěru, učiněného soudy v nalézacím řízení, že v dané věci je stavba dřevníku stavbou neoprávněnou podle §135c ObčZ.
Podle §135c odst. 1 ObčZ zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen \"vlastník stavby\").
Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§135c odst. 2 ObčZ). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§135c odst. 3 ObčZ).
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že zákon nestanoví podmínky, při jejichž splnění by soud byl povinen zřídit k pozemku, na kterém je neoprávněná stavba, věcné břemeno, a nechává posouzení toho, zda jsou splněny podmínky k takovému postupu úvaze soudu. V dovolacím řízení, které je řízením přezkumným, by bylo možno úvahy vyslovené v nalézacím řízení přezkoumat a zpochybnit jen pokud by šlo o úvahy zřejmě nepřiměřené. Tak tomu v dané věci nebylo. Úvaze odvolacího soudu, že existence nepovolené stavby vyvolává letité spory, že žalovaný 1) upravil dřevník bez stavebního povolení a konečně že význam odstraňované stavby pro jejího vlastníka v porovnání s významem omezení práva k pozemku neumožňuje zřízení věcného břemene, nelze nic vytknout. Posuzováno z hlediska výtek uvedených v dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o aplikaci §135c OSŘ, správné, a dovolací důvod, uvedený v §241 odst. 3 písm. d) OSŘ, není dán.
V dané věci se žalovaní bránili proti žalobě námitkou, že již jejich právní předchůdci vydrželi vlastnické právo k pozemku, na kterém je část dřevníku vystavěna, neboť byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky tohoto pozemku (viz například č. l. 8, č. l. 123). Soud prvního stupně se touto námitkou zabýval, neshledal ji však důvodnou, neboť „bylo předloženo velké množství písemností“ ze kterých jasně vyplývá, že žalobkyně na skutečnost, že dřevník stojí částečně na jejím pozemku, předchozí vlastníky dřevníku upozorňovala. Obdobné stanovisko zaujal i odvolací soud.
Podle §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Z tohoto ustanovení vyplývá, že soud nemůže opřít skutkové zjištění o blíže neupřesněné listinné důkazy; pokud tak učiní, jsou jeho závěry o skutkovém stavu nepřezkoumatelné a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. V dané věci soud prvního stupně odůvodnil skutkové zjištění obecným odkazem na listiny předložené žalobkyní, aniž by uvedl, o které listiny konkrétně šlo, a odvolací soud toto zjištění přejal. Není však jasné, z které listiny měla vyplývat skutečnost, že vlastníci dřevníku museli vědět o tom, že dřevník je na pozemku žalobkyně. Rozsudek, odkazující na nespecifikované listiny, je tak nepřezkoumatelný a dovolání je v této části důvodné.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušit (§243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.v. r.
předseda senátu