ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1883.2002.1
sp. zn. 22 Cdo 1883/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně Ž. L., zastoupené advokátem, proti žalované S. p., a. s., v O., zastoupené advokátem, o odstranění části stavby, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočka v Havířově pod sp. zn. 27 C 355/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2002, č. j. 56 Co 2/2002-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. dubna 2002, č. j. 56 Co 2/2002-277, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné-pobočka v Havířově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2001, č. j. 27 C 355/99-255, zamítl žalobu, aby soud žalované uložil, aby odstranila „na vlastní náklady část stavby plynovodu DN 500 S. – Ž. s odbočkou na S. a A., jejíž součástí je mj. i plynovodní spojovací uzel se třemi trasovými uzávěry, která je umístěna na pozemku č. 2206 ve vlastnictví Ž. L., zapsaném u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 283 pro katastrální území A. u Č. T.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 2206 v kat. území A., po němž vede část plynovodu S. – Ž. Rozhodnutím odboru výstavby a vodního hospodářství rady ONV v Č. T. ze 14. 12. 1959, zn. Výstv 11561-1959, bylo V. p., n. p., O., vydáno stavební povolení k výstavbě plynovodu S. – Ž. Územní rozhodnutí o umístění stavby dálkového plynovodu JS 500 a JT 25 S. – Ž. na katastrálních územích obcí S., A., Ch., M., M. a D. Ž. vydal KNV v O. rozhodnutím z 3. 9. 1959, zn. Výst/2-6627/59. Nedílnou součástí tohoto rozhodnutí bylo zakreslení plynovodu na příložkách k mapě v měřítku 1:5000. Podle zápisu z 20. 1. 1960 o jednání o uvedení vysokotlakého dálkového plynovodu JS 500 a JT 25 S. – Ž. do provozu byl povolen prozatímní provoz VTL plynovodu a odorizační stanice s tím, že veškeré práce musí být ukončeny do 15. 4. 1960. Vzhledem k tomu, že stavba byla dokončena a kolaudována v roce 1960, soud prvního stupně vztah vzniklý stavbou na cizím pozemku posuzoval podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (dále jen „ObčZ“), a to nejen co do vzniku, ale i co do nároků vyplývajících z tohoto vztahu. Dospěl k závěru, že právnímu předchůdci žalované svědčilo právo stavby na cizím pozemku, v době stavby ve vlastnictví otce žalobkyně, a současně přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou s tím, že žalobkyně je vlastnicí předmětného pozemku od 1. 10. 1970 a ve lhůtě tří let, v níž mohla své právo uplatnit, tak neučinila.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 16. dubna 2002, č. j. 56 Co 2/2002-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že právnímu předchůdci žalované v době vzniku stavby svědčilo právo stavby na cizím pozemku, protože z provedených důkazů nelze učinit spolehlivý závěr, že projektovanou stavbou plynovodu měl být dotčen i pozemek žalobkyně. Žalobě by však nebylo možno vyhovět ani kdyby nebyla prokázána existence správního rozhodnutí o přípustnosti stavby ve vztahu k pozemku žalobkyně. Bez ohledu na neurčitost žalobního petitu by bylo možno při úpravě vztahů mezi vlastníkem pozemku a stavebníkem postupovat analogicky podle §125 a násl. ObčZ. Žádné kogentní ustanovení ObčZ však postup, jakého se domáhá žalobkyně, neumožňovalo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, poněvadž pokud odvolací soud dospěl k závěru, že občanský zákoník č. 141/1950 Sb. neumožňuje postup podle jejího žalobního petitu, posoudil věc s ohledem na §125 ObčZ v rozporu s hmotným právem. Proto je také nesprávný názor odvolacího soudu, že doplnění dokazování ohledně existence práva stavby k pozemku žalované nemůže mít žádný vliv na postavení žalované a její úspěch ve sporu. Pokud jde o neurčitost žalobního petitu, bylo třeba postupovat podle §43 OSŘ. Žalobkyně je ovšem názoru, že žalobní petit je dostatečně určitý. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť dovoláním nastolená právní otázka nebyla dosud v praxi tohoto soudu řešena.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §125 ObčZ zpracuje-li cizí věc v dobré víře socialistická právnická osoba, je výrobek v socialistickém vlastnictví, jinak se věc, lze-li tak učinit, uvede v předešlý stav.
Uvedení pozemku „zpracovaného“ ve smyslu §125 ObčZ provedením stavby, aniž by existovalo právo stavby, do původního stavu si nelze dobře představit jinak, než že pozemek fakticky zastavěný se stane opět pozemkem nezastavěným. K takové naturální restituci pozemku nemůže přirozeně dojít jinak, než provedením stavební činnosti – demolicí, resp. odstraněním stavby. Aby byl rozsudek ukládající takovou povinnost vykonatelný, nelze se domáhat provedení nekonkrétní činnosti žalované – toliko uvedení pozemku v předešlý stav, ale na místě je petit, jímž se žalované uloží konkrétní činnost, jíž se takového stavu docílí, tj. odstranění přesně vymezené stavby (její části) z pozemku žalobkyně.
Odvolací soud tedy věc neposoudil po právní stránce správně, pokud zaujal právní názor, že „obecně žádné kogentní ustanovení středního občanského zákoníku neumožňovalo takový postup, jakého se žalobkyně domáhá“.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ). S ohledem na vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení se dovolací soud již dalšími dovolacími procesními námitkami nezabýval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu