ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.1907.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1907/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: 1) L. M., 2) J. M., 3) V. M., 4) S. M., 5) D. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: A) Z. d. z. a. s., a B) S. V. s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 69/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2003, č. j. 13 Co 526/2002-18, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2003, č. j. 13 Co 526/2002-18, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. června 2002, č. j. 3 C 69/2002-13, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou 14. 5. 2002 žalobci proti žalovanému 1) označenému jako Z. d. z. a. s., a žalovanému 2), označenému jako S. V. s. r. o. M., navrhovali, aby bylo určeno, že „ideální polovina nemovitostí zapsaných ve vložce č. 4435 pozemkové knihy pro katastrální území D., a to č. p. 773/25 část, 773/24, 1446/2, 773/14, 3709/15 a části parcel 773/5 nyní označené jako 773/14, stavební parcela č. 773/26, stavební parcela č. 2347/2, stavební parcela č. 773/21, stavební parcela č. 773/18, vše v k. ú. D., náležejí do dědictví po J. M., zemřelé dne 4. 6. 1969“.
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením z 10. 6. 2002, č. j. 3 C 69/2002-13, řízení ve vztahu k žalovanému 1) zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v překážce věci rozsouzené. Dospěl k závěru, že ve věci, která je předmětem sporu, bylo již pravomocně rozhodnuto, a to rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze 7. 11. 2000, č. j. 3 C 76/97-131, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 2. 11. 2001, č. j. 11 Co 14/2001-196. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stejných žalobců vůči žalovanému 1) na určení, že „ideální ½ nemovitostí zapsaných ve vložce č. 4435 pozemkové knihy pro katastrální území D. jako vlastnicky náležející J. M., náleží do dědictví po této J. M., zemřelé dne 4. 9. 1989, naposledy bytem P., a žalovaný je povinen nebránit zápisu tohoto do katastru nemovitostí České republiky“.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením z 30. 4. 2003, č. j. 13 Co 526/2002-18, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, přesto však rozhodnutí potvrdil, i když z jiného důvodu. Odvolací soud dovodil, že žalobci označený žalovaný 1) jako Z. d. z., státní podnik, nemá způsobilost být účastníkem řízení. Z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Plzni vyplývá, že Západočeské d. z., státní podnik, byly z obchodního rejstříku k 31. 3. 1991 vymazány a veškerý majetek, práva a závazky zrušeného státního podniku přešly na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČR ze 22. 3. 1991 ke dni 31. 3. 1991 na nově založenou akciovou společnost Z. d. p. a. s. Jestliže žaloba směřovala od samého počátku proti právnické osobě, která byla z obchodního rejstříku vymazána již v období před zahájením tohoto řízení, nemůže být takováto zaniklá právnická osoba účastníkem řízení. Tento nedostatek podmínky řízení považoval odvolací soud za neodstranitelný, zakládající důvod k zastavení řízení podle §104 odst. 1 OSŘ. Jen pro úplnost odvolací soud dodal, že v případě, že by byl žalovaný 1) správně označen, nebyl důvod pro postup, který zvolil soud prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni z 2. 11. 2001, č. j. 11 Co 14/2001-196, vyplývá, že zamítavý výrok soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen jen z důvodů „nedostatečné pasivní legitimace na straně žalovaného, nikoliv z důvodů, že by se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na nich své rozhodnutí založilo“. Nejde tedy o případ předvídaný ustanovením §159 odst. 3 OSŘ, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění k 31. 12. 2002.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že v řízení se jedná u žalovaného 1) o právního nástupce předmětného státního podniku a proto v něm lze pokračovat. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že žalovaný 1), jak byl jimi označen, nemá způsobilost být účastníkem řízení a navrhují proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Soud může o věci jednat jen za splnění podmínek řízení podle §103 OSŘ, mezi něž patří způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 OSŘ a projednání věci nesmí bránit překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 OSŘ. Jde o zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění novely provedené zákonem č. 151/2002 Sb. Tato novela nabyla sice účinnosti 1. 1. 2003, ale podle čl. XXV bod 2 není- li dále stanoveno jinak, a ohledně překážky věci rozsouzené není, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zůstávají zachovány.
Podle §19 OSŘ způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Podle §159a odst. 1 zákona OSŘ je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle §159a odst. 3 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby, věc projednána znovu.
Dovolací soud nejdříve zkoumal otázku způsobilosti žalovaného 1) být účastníkem řízení. V posuzovaném případě žalobci v žalobě podané dne 14. 5. 2002 u soudu prvního stupně označili jako žalovaného 1) Z. d. z. a. s. Žaloba tedy nesměřovala proti Z. d. z., státnímu podniku, který byl vymazán z rejstříku k 31. 3. 1991, ale proti právnické osobě – obchodní společnosti, která je v obchodním rejstříku zapsána od 31. 3. 1991. Žalovaný 1) je tedy subjektem s právní subjektivitou a má proto způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 OSŘ.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda projednání věci vůči žalovanému 1) brání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5, tedy že mezi týmiž účastníky bylo již pravomocně rozhodnuto o téže věci. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni z 2. 11. 2001, č. j. 11 Co 14/2001-196, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze 7. 11. 2000, č. j. 3 C 76/97-131, vyplývá, že žalovaný 1) je v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v D. veden jako vlastník části pozemku parc. č. 773/14, části parcely č. 3709/15, části parcely č. 773/26, stavební parcely č. 2347/2, stavební parcely č. 773/21 a stavební parcely č. 773/18, vedených na listu vlastnictví č. 97. Tím však nebyl vyčerpán celý předmět řízení, neboť původní dvě parcely zapsané v pozemkové knize pod č. 3762/3 a 773/5 jsou tvořeny dále částí parcely č. 773/25, částí parcely č. 773/24, částí parcely č. 1446/2 a částí parcely č. 773/25, zapsanými na listu vlastnictví č. 4072 u Katastrálního úřadu v D. pro k. ú. D., kde je jako vlastník uvedena obchodní společnost S. V. s. r. o., v tomto sporu žalovaný 2). Proto žalovaný 1) není a nemůže být ve sporu sám pasivně legitimovaným účastníkem. Bez účasti společnosti S. V. s. r. o. v řízení nelze otázku, která je předmětem sporu, s účinky pro ní řešit. Byť tedy odvolací soud uvedl, že žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace, šlo správně o nedostatek naléhavého právního zájmu na žalovaném určení, neboť žaloba nesměřovala proti všem subjektům, zapsaným v katastru nemovitostí jako vlastníci nemovitostí, k nimž mělo být vlastnické právo určeno (k tomu srovnej rozsudek uveřejněný pod č. 71 v v časopise Soudní judikatura č. 10/1997).
Jestliže tedy byla předchozí žaloba vůči žalovanému 1) zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu, neboť nesměřovala také proti dalšímu subjektu, zapsanému jako vlastník nemovitostí, k nimž mělo být vlastnictví určeno, pak pravomocné rozhodnutí v uvedené věci nemůže být věcí rozsouzenou v této nové věci, v níž žaloba směřuje proti oběma subjektům v katastru nemovitostí zapsaným jako vlastníci nemovitostí, jichž se žalované určení týká. Projednání této další věci tedy překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 OSŘ nebrání.
Vzhledem k uvedenému dovolací soud na základě důvodného dovolání usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu